Bratři Salvatorovi

13. října 2012 v 21:55 | hplovehp |  Jednorázovky
Tak, nějak se nemůžu vyžvejknout s kapitolkama, tak přináším alespoň jednu jednorázovku. Je to o rodině Salvatorových. O otci Giuseppovi, synech Damonovi a Stefanovi. Je to dokonce i o jejich matce. V Upířích denících je bezejmenná, proto jsem ji musela pojmenovat já. Stefania Salvatorová. No...uvidíme, jak ta povídka dopadne.

"Nech mě být, mrňousi!"
"Damone!"
"Řekl jsem ti, ať mi dáš pokoj!"
Osmiletý černovlasý chlapec se otočil na svého čtyřletého bratra.
"Jdi domů, Stefane!"
"Ale já chci jít s tebou na procházku!"
"Jdi domů! Okamžitě!" nabral hlas staršího na intenzitě.
"Prosím, Damone, vezmi mě sebou!" škemral malý Stefan. To už bylo na Damonovu trpělivost moc. Jediným hbitým pohybem srazil otravného sourozence k zemi. Naštěstí se nacházeli na měkkém trávníku.
"Nechci tě s sebou!" řekl důrazně. Jednou ruka si ležérně odhrnul vlasy z čela, druho udržel bratra u země.
Stefanovi se to ani za mák nelíbilo. Nesnášel, když mu Damon dával takhle najevo svou nadřazenost. Připadal si jako králík, kterého drží v tlamě veliký lovecký pes. Ale i ten králík se přece může bránit!
Drobné pěstičky zasáhly Damona do paže. Natolik ho to překvapilo, že uvolnil sevření. Stefan se už už zvedal, když se okolí rozlehl rozhořčený hlas.
"Damone! Ihned přestaň ubližovat svému bratrovi!" zahartusil Giuseppe Salvatore. Mladší z chlapců se přikrčil. Neměl rád hádky. Starší se naopak narovnal a vypnul hruď.
"Proč jsi to udělal?!" zavrčel otec.
"Ale Damon mi..." pokusil se Stefan pomoci bratrovi.
"Nelži!" dostalo se mu ostrého okřiknutí.
"Pořád se mi věší na paty a čeká, že se mu budu věnovat! Stejně je to jen jeho vina, že maminka umřela umřela!" zakřičel Damon na otce. Byl rozzlobený, přesto dal slovu maminka neskutečně něžný nádech.
Giuseppe se neovládl. Jeho paže vystřelila.
"Ne, tati!" vyjekl Stefan a pověsil se na otcovu ruku, takže nemohla zasáhnout cíl.
Černovlasý chlapec zůstal šokovaně zírat na své příbuzné. Oči se mu zaleskly slzami, které odmítal nechat kanout po tvářích. Pak se rozběhl pryč.

Už byl večer. Stefan odříkal svou obvyklou modlitbičku a vklouzl do postele. Tma se povalovala všude po pokoji. Zakrývala mu výhled na obrázky rozesmátých lidí rozvěšených po stěnách, dokonce ani nedokázal rozeznat obrysy kytičky pampelišek, co dnes natrhal se svou vychovatelkou. Říkala jim malá sluníčka.
Jak tak ležel sám uprostřed tak cize vypadající místnosti, přišla mu na mysl slova, které dnes řekl Damon. Opravdu mohl za maminčinu smrt? Nejlepší vzpomínkou na ni jsou její teplé a hebké ruce, jak ho chovají a kolébají ke spánku.
Vážně to byla jeho vina, že se jednoho dne musel postavit vedle Damon a táty u nějaké divné postele? Spala v ní maminka, ale nechtěli ho nechat, aby ji vzbudil. Pak ji odnesli a od té doby už s nimi nebyla.
Stefana obzvlášť mrzelo, že si nedovede vybavit, jak maminka přesně vypadala. Její obličej měl rozmazaný.
"Promiň, mami..." zašeptal do tmy. Vzápětí se usedavě rozplakal.
Něco zašramotilo těsně před jeho dveřmi. Ztuhl, když se dveře jeho pokoje začaly otevírat. Dovnitř nakoukl Damon; jeho obličej byl ozářen mihotavým plamínkem svíčky.
"Stalo se ti něco?" zeptal se. Obličej se mu svraštil nechtěnou starostlivostí.
"N-ne..." kuňkl uplakaně Stefan. Starší z bratrů se protáhl do pokoje celý, zavřel za sebou. Svíčku, která mu ozařovala cestu, zasunul do jednoho z prázdných ramen svícnu na nočním stolku a posadil se na kraj bratrovi postele.
"Něco tě trápí," řekl rozhodně.
"Vážně můžu za to, že už tu maminka není?" vyhrkl mladší a pevně k sobě přitiskl přikrývku.
"Já..." nadechl se překvapeně Damon.
"Takže je to pravda!" zajíkl se Stefan a rozplakal se ještě víc než prve.
"Ne, samozřejmě, že není! Byl jsem rozzlobený a říkal jsem hlouposti!"
"Ublížil jsem mamince!"
"Neblázni. Maminka tě měla moc ráda a určitě jsi jí nijak neublížil!" zdůraznil černovlasý chlapec.
"J-já..." snažil se plačíci cosi říct.
"Šššt, klid. Už neplač, ty malej," natáhl se starší bratr k mladšímu a konejšivě ho hladil po zádech a pažích.
"Já si nemůžu vzpomenout, jak maminka vypadala!" ozvalo se zabědování.
"S upamatováním na maminku ti můžu pomoct. Jdeme!" řekl rázně Damon. Jednou rukou chytil svícen, druhou vytáhl bratra z postele a vedl ho ztemnělým domem.
"To je tátova pracovna," zašeptal Stefan s nábožnou úctou. Jeho bratr se jen krátce ušklíbl, nahnal ho dovnitř a zavřel za nimi.
"Tohle je máma." ukázal pak na veliký obraz za otcovým psacím stolem.
Docela vysoká žena. Vypadala velmi mladě, světle zelené šaty to jen podtrhovaly. Světle modré oči měla něžné, na jahodových rtech laskavý úsměv. Dlouhé černé vlasy jí sahaly daleko pod pás.
Stefanovy uplakané oči se rozzářily. Vzpomínal si. Na dotek těch rtů, když mu přála doprou noc. Na šimrání těch vlasů, když se nad ním skláněla.
"Máma," vydechl nadšeně.
"Ano, máma,"souhlasil huhňavě Damon. Stefan se na něj překvapeně otočil. Jeho bratr plakal. Pospíšil si k němu a chytil objal ho, jak nejlépe mohl.
"Tobě se po ní stýská, viď?" zeptal se.
"Strašně moc, ty malej," pousmál se Damon a zvedl si ho do náruče.
"Byla moc krásná, že?" téměř konstatoval ten drobek.
"Krásná, chytrá a moc hodná. Ostatně, takový jsi i ty, protože jsi po ní pojmenovaný. Maminka byla Stefania. A víš co znamená Stefan?"
Zavrtění hlavou.
"Ten, který vyhrává. Máma si myslela, že vyhrála tím, že jsme se jí narodili my dva. Tak bychom se asi měli snažit, aby měla být na co pyšná, co ty na to, mrňousi?"
"Jasně!"
"Tak to musíme honem na kutě a ráno se hezky učit,"
"Damone? Budeš dneska spát se mnou? Já bych se sám bál," přiznal se Stefan.
"To víš, že jo," ujistil ho bratr a odnesl ho zpátky do jeho pokoje, kde se oba uvelebili ve Stefanových přikrývkách.
"Odteď už pořád spolu, nikdy proti sobě. Slibuju." objal Damon svého sourozence kolem útlých dětských ramínek.
"Já taky slibuju."
Blaženě usnuli. V tu chvíli nemohli tušit, že je okolnosti donutí ten slib porušit. Ten večer, kdy by lsložen, si ale velmi dobře pamatovali. Byl to večer, kdy byli poprvé doopravdy bratry Salvatorovými.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Koki Koki | 13. října 2012 v 22:19 | Reagovat

To je tek sladký. A to je slovo, který odemě jen tak neuslyšíš. Vážně nádhera. :-)

2 Koki Koki | 13. října 2012 v 22:20 | Reagovat

[1]: oprava: tak, ode mě

3 Barussiiik Barussiiik | Web | 15. října 2012 v 16:24 | Reagovat

Nádherný a dojemný.

4 Lenis Lenis | 15. října 2012 v 22:28 | Reagovat

Úžasný.. !

5 Tewulinka Tewulinka | Web | 16. října 2012 v 17:08 | Reagovat

Jak už jsem ti říkala, je to skvělý, senzační a naprosto sladké a dojemné. :))

6 Kikina Kikina | 23. října 2012 v 0:04 | Reagovat

Ahoj nádhernej blog, chtěla bych vědet jestli někdy dokončíš Co by, kdyby... 1864??

7 M@ky M@ky | 25. října 2012 v 20:15 | Reagovat

Kdy se asi tak dočkáme nové kapitolky k We Are Who We Are?? :-D ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama