36.kapitola: I miss home

30. srpna 2012 v 22:04 | hplovehp |  We Are Who We Are
Kapča od Tew. ;) Nevíte, čím to je, že ji mám neustále chuť vraždit? :D

Pohled Elena:
Takovýhle usmiřování bych brala snad i pořád. Damon i já jsme vedle sebe zadýchaně leželi. Tedy, já ležela na jeho hrudi a on mě držel u sebe. Po chvíli jsem si pomalu sedla. Spal jak dřevo a já usnout stále nemohla, i když jsem ho měla u sebe. Tichounce jsem si povzdechla a pomalu se zvedla. Převlékla jsem se do džínových kraťasů a tílka, co mi tu nechala Christine a potichounku jsem se vyplížila z našeho pokoje. Prošla jsem dlouhou chodbou, po schodišti slezla dolů a zadním východem, kterých tu bylo snad tisíc, mimochodem, jsem vyklouzla na krásnou zahradu, která při záři měsíce, vypadala šíleně romanticky a krásně. Řecké sloupy porostlé plazivými květy tvořily cestičku k obří bílé fontáně, na které byli delfíni a s nimi i v objetí, teda myslím, Mark a Christine. Možná jsem jim i trochu záviděla. Milují se i po tolika letech a jsou spolu tak šťastní. Doufám, že i já a Damon budeme takhle šťastní za těch pár, doufejme, stovek let. Budoucnost s ním se mi jeví docela dost slibně. Počítám, že s jeho nahromaděným majetkem budeme bydlet v nějaké vilce, i když jak znám Damona, bude to něco jako tohle velké sídlo. Neříkám, že by mi to vadilo, ale na takový luxus přece jenom nejsem zvyklá. Nejradši bych takový domek, jako je v Mystic Falls. U Jeremyho, Jenny. Bože, jak dlouho jsem jim nedala už vědět. Moc mi chybí. Bez nich… to není ono. Vytáhla jsem mobil, který jsem si před odchodem z pokoje vzala s sebou a našla Jennino číslo. Možná je po půlnoci už, ale já ji prostě musím slyšet a Jeremyho. Bože. Zavrhla jsem možnost zavolat Jenně a místo toho jsem vytočila číslo Jeremyho. Čekala jsem sice delší chvilku, ale pak jsem uslyšela jeho ospalý hlas.
,,Haló? Kdo to volá v tuhle dobu, proboha?" Zívnul a já se musela tiše zasmát.
,,Jeremy.." Začala jsem, ale nevěděla jsem vlastně ani co říct, slzy mi tekly po tvářích a ani jsem si to neuvědomovala.
,,Eleno? Kde jsi? Jenna a já o tebe máme strach, žádný telefonát, nic." Vychrlil to na mě a já se rozbrečela úplně.
,,Je mi to.. m-moc líto.." Kuňkala jsem jak ta žába. ,,Damon-" Chtěla jsem něco říct, ale to by mě nemohl přerušit.
,,Samozřejmě, že Damon! Copak tě ovlivnil?! Vždyť jsi se neozvala dobrý dva měsíce, možná víc." Zabručel.
,,Neovlivnil mě! Jsme zasnoubení Jeremy, je mi líto, že jsem vám nedala vědět, ale poslední dobou na to nebyl vůbec čas. Máme problémy Jerry." Povzdychla jsem si a popotáhla. Rukou jsem si otřela slzy.
,,Jenže jsi ani nemyslela na nás, Eleno. Ani jsi nám neřekla o tom zasnoubení, tohle prostě nejde, možná si starší, ale rozhodně se chováš, jakoby ti bylo snad čtrnáct a ne osmnáct. A neříkej mi Jerry." Odpověděl.
,,Jeremy je možný, že pokud nezjistíme, kdo vytvořil pokrevní linii Damona a Stefana a tím pádem i Carolininu, tak můžou zemřít! To chceš?!" Zavrčela jsem na něj.
,,Samozřejmě, že ne." Už se trochu uklidnil.
,,Tak vidíš. A my to potřebujeme zjistit co nejdřív, takže proto jsem se neozvala, máš být rád, že jsem se ozvala aspoň teď." Prohrábla jsem se rukou ve vlasech.
,,Máš pravdu, jsem rád, že jsi živá, zdravá a taky, že ses ozvala. Mám probudit Jennu?" Zeptal se mě. Mám ji nechat probudit? Ta by ale vyváděla snad i víc, než Jeremy, takže to se zamítá.
,,Ne, jen ji pozdravuj a řekni ji, že je mi to líto. Mám vás moc ráda a jsem ráda, že jsem tě slyšela. Dobrou noc, Jeremy." Než stihl odpovědět tak jsem zavěsila. Schovala jsem mobil do kapsy a otřela si obličej. To byl teda blbej nápad. Chtěla jsem si sednout do trávy, ale známé paže se mi ovinuly kolem boků a můj milý si položil hlavu na mé rameno.
,,Těžkej rozhovor, že?" Prohodil jen tak mimochodem.
,,Poslouchal jsi, co?" Uplakaně jsem se usmála.
,,Znáš mě, jsem jak tvůj stín. Mám o tebe takový strach, že jsem se probudil pár vteřin po tom, co jsi zavřela dveře a utekla sem do zahrad. Je mi líto, že na tebe Jeremy byl trochu víc nabručený." Odpověděl. Otočila jsem se k němu a položila si hlavu na jeho hruď a nechala se obejmout.
,,Zasloužila jsem si to. Ani jsem jim nezavolala. Co jsem to proboha za člověka?" Zamumlala jsem.
,,Jsi ta nejlepší osoba, kterou znám." Odtáhnul se a chytil mou tvář do dlaní. Podívala jsem se mu do očí. ,,Nikdy o tom nepochybuj. Bez tebe bych byl pořád ten ničema, kterému je vše jedno, ale takhle jsem s tebou a všechno je úžasné. A ty jsi tak starostlivá a nedáš na nikoho dopustit. Do takové dívky jsem se zamiloval a ta mě taky napravila. Jsi Elena Gilbertová. Ta nejstarostlivější osoba na Zemi." Políbil mě se vší láskou a úctou co v sobě měl pro mě.
,,Děkuju." Zašeptala jsem unaveně. Usmál se a vzal mě do náruče.
,,Jen spi." Políbil mě na čelo a já už si spokojeně spinkala v jeho náruči, která mě nesla do našeho pokoje.
Pohled Caroline:
Ráno raníčko, svítí krásné sluníčko. Zanotovalo mi to v hlavě. Ospale jsem od sebe rozlepila oči a podívala se na zlaté slunce za obrovským oknem. Pomalu jsem se protáhla a ihned jakmile jsem se dostala z té postele, jsem se vrhla na hygienu. Vyčištění zubů, sprcha, umytí vlasů, vysušení vlasů a obléknutí letních šatů, které byly tak nad kolena s decentními kvítky. Zatočila jsem se, vzala z vázy, co se tu objevila, jeden květ a strčila si ho do vlasů. Pak jsem si to odhopsala dolů.
,,Caroline." Rozzářil se Klausovi obličej, když mě uviděl na schodech a nastavil náruč. Usmála jsem se a vděčně do ní skočila. Radostně se se mnou zatočil a já ho odměnila sladkým polibkem. Spíš to byla odměna pro mě no.
,,Dobré ránko." Zabroukala jsem a ještě jednou ho políbila. Pustil mě na zem a odvedl ke stolu, kde bylo prostřeno a jídlo tak pro deset lidí. Ale i něco navíc tam bylo Kol. Usmál se na mě a přešel ke mně.
,,Omlouvám se Caroline, jak jsem se zachoval, byl jsem trochu víc opilý." Osvětlil mi to. Přikývla jsem.
,,Pokud se to nebude opakovat, tak přijímám tvou omluvu." Odpověděla jsem.
,,Už se to opakovat nebude." Přikývl a všichni jsme se tedy usadili ke stolu. Oba Původní po mém boku. Jedli jsme, pili džus a poté si doplnili sílu i konzervovanou krví. Když jsme dojedli a dopili, tak mě Klaus vytáhnul ven a Kola nechal Kolem. Procházeli jsme se po rozlehlé zahradě, která byla kolem a Klaus mi ukazoval různé stromy a sochy co tam měl a vyprávěl mi o nich. Pozorně jsem ho poslouchala a nenechala si uniknout ani jediné slovo.
,,Tenhle dub je starý 523 let." Ukázal na vysoký strom.
,,Tak dlouho?" Divila jsem se hned.
,,Jo, vysadil jsem ho sem já." Pochlubil se. Usmála jsem se.
,,Páni, ten strom tě ještě pamatuje." Rýpla jsem si a Klaus se jen usmál a začal mě lechtat. ,,Ne, pro-pro-sííím." Řehtala jsem se jak kůň a utíkala mu upíří rychlostí pryč.
,,Caroline." Smál se a pronásledoval mě. Já se schovávala vždy za nějakým stromem.
,,Máš babu!" Smála jsem se a utíkala mu. No, fajn, řeknu vám, že v balerínách se neběhá zrovna dvakrát fajn, ale utíkala jsem, co mi síly stačily a dokonce jsem utekla i do domu. Zavřela jsem za sebou dveře v prvním pokoji, na který jsem narazila. Dobře, špatný nápad. Klausův pokoj to moc nevyřeší.
,,A mám tě." Ozvalo se zpoza dveří a já se jen zahihňala a zamkla dveře.
,,Ne, nemáš." Vyplázla jsem jazyk a zasmála se.
,,Ale no tak. Má sladká Caroline, nebuď zlobivá." Popichoval mě jeho hlas za dveřmi.
,,Co když chci být zlobivá?" Usmála jsem se.
,,Tak sis neměla vybírat pokoj s otevřenými dveřmi na terasu." Ozvalo se mi u ucha a já nadskočila. Když jsem se otočila, viděla jsem culícího se Klause.
,,Tohle se nedělá." Napomenula jsem ho a pomalu jsem odstupovala ke dveřím. On šel ke mně.
,,Jen jsem si našel náhradní cestu k tobě, drahoušku." Usmál se a rukama mě obklíčil, když jsem narazila na dveře.
,,Ehm.." Usmála jsem se. Sklonil se ke mně a dlouze ě políbil. Omotala jsem si ruce kolem jeho krku a polibek mu opětovala. Zvednul si mě a já mu omotala i ty nohy kolem boků a nechala se odnést na jeho postel. Polibky jsme ještě více prodloužili.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama