31. kapitola: Thousand reasons why we should

17. srpna 2012 v 22:04 | hplovehp |  We Are Who We Are
Takže ještě jednou se omlouvám, ale jak už jsem psala v komentáři k předchozí kapitole, spikla se proti mě technika. A tak nějak nevím, co všechno vám v téhle kapitole napíšu... :D Začneme u Klause a Caroline, možná vstoupí do děje i nějaký další Původní, třebas se dočkáte i nějaké Bonnie+ Henric scény. Nechám se překvapit spolu s vámi. :D Tak už nechme mluvit Caroline...

Kdo jsem, kde jsem a proč tu sakra jsem?!
Jelikož se mi Klaus zatím dvořil čistě gentlemansky, vyvedl mě jeho útok z míry. V první chvíli jsem zůstala ztuhlá. Další přirozenou reakcí bylo, že jsem se pokusila vyprostit z jeho objetí. To mě ale rychle přešlo a já ke svému úžasu zjistila, že se k němu tisknu. On ten útok nebyl zas až tak hrozně nepříjemný...
Pootevřela jsem trošku víc ústa, abych ho mohla pořádně ochutnat. Hmmmm... Měl jistý alkoholový podtón. Něčeho zralého, přesto jemného. Něčeho, co snadno opíjí. Najednou mi vůbec nevadilo, že mě líbá. Možná proto, že takhle mě ještě nikdo nelíbal. Kdykoli mě nějaký kluk políbil prvně, bylo to z náhlého popudu zamilovanosti. Klausův polibek byl naopak důkladně promyšlené gesto. Gesto, které mě dostávalo svou upřímností, opatrností, chvilkovým odhalením toho, jaký Klaus doopravdy je a tichou prosbou, abych ho neodmítala.
Jeho hebké rty laskaly spontálně, přesto promyšleně, ty mé. Ruce, kterými jsem mu do té doby visela kolem krku, sklouzly níž, abych se mohla přimknout blíž k jeho svalnaté mužné hrudi. Pak mě to konečně trklo. Proč je Klausův polibek tolik jiný? Protože Klaus není chlapec ani kluk, on je muž! Měl staletí na to poznat sebe, poznat svět. Uchvacovalo mě, kolik toho musí vědět. Páni, až o těhlech úvahách řeknu holkám...
Holky! Zatrnulo ve mně. Ty asi nebudou zrovna hopsat nadšením, když jim řeknu, že jsem se líbala s Klausem! Odtáhla jsem se od něj. Dost opatrně, abych si nezmařila naději, že mě bude ještě někdy takhle líbat, ale dost důrazně na to, aby věděl, že mě nemá líbat teď. Ikdyž bych chtěla. A moc, to se vsaďte.
"Omlouvám se." vydechl. Oči mu plály, rty se chvěly.
"Je pravda, že jsi na mě nemusel takhle zaútočit. Ale já se zase nijak moc nebránila..." nechala jsem konec věty vyšumět do ztracena. Pobavilo ho to.
"Co teď budeme dělat?" zeptal se pak, napůl vážně, napůl rozverně.
"No, sliboval jsi to cestování..."
"Samozřejmě zlatíčko. Ve Francii by teď mohlo být pěkně." chytil se okamžitě.
"Myslím, že by mou mamku docela vyděsil vzkaz: Ahoj mami! Letěla jsem s Klausem Mikaelsonem do Paříže. Pokud nehavaruje letadlo, budu v pořádku. S láskou Caroline." ušklíbla jsem se.
"Tak kam by ses chtěla podívat?" zajímal se, trošku zklamaně.
"Zajímalo by mě, jestli je nějaké místo, které bys mi chtěl ukázat. Ale nesmí být za hranicemi Spojených států." vysvětlovala jsem.
"Mohl bych tě sice tahat po Washingtonu a vykládat ti o architektuře Bílého domu, ale napadá mě místo, kde bych s tebou byl radši." usmál se.
"Jaké místo?" vyzvídala jsem.
"To si s dovolením nechám jako tajemství." mrknul na mě tajuplně.
"Fajn." pokrčila jsem rameny.
"Kdy vyrazíme?"
"Třeba hned."
"Mercedesem, BMW..."
"Náklaďáčkem. Chci jet obyčejným, nenápadným náklaďáčkem."
"Neříkej, že jsi zblázněná do Stmívání!"
"Zblázněná není to správné slovo."
"Edward nebo Jacob?"
"Takhle si šance neoťukáš."
"Co? Já? Jaké šance?" tvářil se nevině.
Jenže já dobře odhadla, o co se pokoušel. Klaus byl totiž vzhledově spíš Edward, kdežto Tyler byl snědý jako indián Jacob. Ikdyž ani Klaus, ani Tyler do těch postav nezapadali, podobnost byla docela vysoká.
"Tak můžeme jet náklaďáčkem?" nakrčila jsem nos.
"V garáži mi sice překáží jeden Chevrolet Silverado 1989, ale..."
"V tom případě žádná ale! Jedeme Silverádem!" rozhodla jsem.
"Jak si přejete, dámo mého srdce." usmál se podmanivě.

Písnička (A tahle je jako stvořená, miluju ji! ;) ) :
http://www.youtube.com/watch?v=kJq7qQP_Gvk

Seděla jsem na sedadle spolujezdce, na klíně batůžek s tím nejnutnějším, tedy spodní prádlo, hygiena, nějaké čisté oblečení na den a Klausovo tričko na spaní. Autorádio hrálo jeden hit za druhým. Znala jsem většinu textů, takže jsem nám cestu zpříjemňovala (nebo znepříjemňovala, občas mi docela ujela melodie) svým prozpěvováním.
"We will, we will ROCK YOU!" skandovala jsem s rukama tak vysoko, jak jen to šlo. Klaus si rytmus té písně bubnoval do volantu a občas se zasmál mému výrazu.
Občas jsem se ho zkusila zeptat, kam jedeme. Byl pořád tajemný jak hrad v Karpatech. Okolo nás už byla tma, na nebi zářily hvězdy. A naproti nám zářil...
"Tohle je cíl naší cesty. Moje venkovské sídlo." usmál se potěšeně, když viděl, jak jsem ohromená.

Klausovo sídlo:
http://www.flickr.com/photos/31500231@N08/2984422305/lightbox/

"Proč do téhle nádhery bereš zrovna mě?" vydechla jsem.
"Protože tohle všechno je jen rám, který potřebuje obraz. A já našel ten nejkrásnější." přejel mi rukou po paži.
"Ale tohle je...palác!" snažila jsem se tu zářivou stavbu pojmenovat.
"Pro královnu. Pro tebe, krásná Caroline." zašeptal. Zachvěla jsem se, když mě oslovil jménem. To jak se něžně mazlil s jeho výslovností; barva jeho hlasu dělala z mého jména téměř kouzelnou formuli.
"Asi je ti trošku chladno. Pojďme dovnitř." usmál se lišácky. Zavěsila jsem se do jeho nabízeného rámě a nechala se uvést do paláce.

Oheň v krbu vesele plápolal. Bylo mi sice trochu horko, ale zase jsem měla příležitost fascinovaně zírat na něco jiného než na Klause.
Ikdyž jsem byla po cestě zmožená, nepřicházelo v úvahu, že bych si mohla lehnout, dokud si tu nádhernou stavbu neprohlédnu. Klaus ji znal do nejmenších podrobností; snad každý kus kamene ve zdejších zdech byl jeho miláčkem. Po takovém výkladu nešlo jinak než přesunout se do salonku s krbem, schoulit se do jednoho z křesel a dál poslouchat jeho příběhy.
"Nikdo z mojí rodiny tu vlastně ještě nebyl." přerušil v půlce své vyprávění.
"Ani Rebekah?"
Zavrtěl hlavou.
"Elijah?"
Další zavrtění.
"Proč?"
"Pokládají tuhle usedlost za další můj rozmar. Nepřikládají jí mnoho významu."
"Míváš často tak nákladné rozmary?"
"Kdo myslíš, že vnuknul Gustavu Eiffelovi nápad na věž?" otázal se potutelně. Rozesmálo mě to. Ale byla tu otázka, na kterou jsem chtěla, potřebovala odpověď.
"Čím jsem tě tak... zaujala?" snažila jsem se, aby to nevyznělo dychtivě. Ano, snažila.
"Protože jsi ty."
"Mluv vážně."
"Mluvím vážně. Jsi první žena která mě po několika staletích uchvátila natolik, abych se jí začal dvořit. Uvažuj, má sladká Caroline. Musíš být nějak vyjímečná."
Nevím, co mě rozechvělo víc. To, že mě považuje za vyjímečnou - nebo to slůvko .
"Je zvláštní, co říkáš, protože já jsem vždycky byla až ta druhá možnost."
"Bláhový blázni, kteří dali jiným přednost před tebou! Ale musím jim být vděčný. Nebýt jejich hlouposti, neměl bych šanci já." pousmál se a pohladil mě po paži.
"Nevím, jestli je to nějaká výhra, získat mě. Jsem jako stříbrná medaile. Potěší, ale zároveň nestačí, když zlatá je jen a kousek dál."
"Tohle musí přestat. Jsi jaká jsi Caroline. A pro mě jsi vždycky zlatá." vytáhnul mě z křesla a vedl. Ven z domu, přes zahradu, do malého útulného baru. Poslední návštěvník z něj dávno zmizel. Jen na pódiu seděl nějaký muž s kytarou, který už se také pomalu zvedal k odchodu.
"Dobrý muži, můžu vás o něco požádat?" přišel k němu rázně Klaus.
"Ano?" vzhlédl k němu kytarista tázavě. Tiché šeptané pokyny, které jsem nezaslechla.

What makes Caroline beautiful:
http://www.youtube.com/watch?v=27tb-WF0xIs

Jemné prohrábnutí strun kytary. Poznávala jsem svou oblíbenou písničku.
"Jak si to..." pokusila jsem se zklidnit dech.
"Snažil jsem se vypátrat cokoli o tobě. Ale spoustu věcí mi musíš říct ty sama."
"Pane Bože." schovala jsem si obličej do dlaní.
"Tak daleko jsem to ještě nedotáhnul. Přesto...Smím vás požádat o tanec, slečno Forbesová?"
Nebránila jsem mu, když mě bral do náruče, ani když se se mnou kolébal do rytmu.
"Zazpíval bych ti sám, ale myslím, že tím bych tě absolutně vyděsil." zasmál se tiše.
"Můžu tě učit. Pokud ty mě naučíš kreslit." navrhla jsem slabě.
"Dobrý nápad." souhlasil. Kytarista měkce dohrál.
"Děkuju." mávl na něj Klaus roztržitě. Muž jen pokrčil rameny, sbalil si svůj nástroj a odešel. A já pořád vězela v Klausově objetí.
"Měla by si jít spát. Zítra je taky den. Nebo spíš dneska?" uchechtl se, vzal mě kolem ramen a vedl zpátky do paláce. Jinak té budově prostě říkat nejde!
"Tady je tvá ložnice." zastavil před nádherně vyřezávanými dveřmi.
"Dneska...Já...Zkrátka mě potěšilo, že jsi byl..upřímný." rentgenovala jsem podlahu v marné snaze najít na ní nějakou nedokonalost.
"Jsem rád, že jsi tu." řekl prostě. Pak se ale ke mně natáhl a jeho hebké rty se otřely o můj krk. Projel mnou slabý třes. Raději jsem o půl kroku odstoupila. Zasmál se; jeho dech mě polechtal na kůži.
"Láska je jako děcko, touží po všem, co má na očích." povzdechl si. Jeden z mých oblíbených Shakespearových citátů! Co všechno si o mě zjistil?!
"Dobrou noc Caroline." usmál se a odešel.
"Klaus po hlavě dostal pánvičkou, protože naštval Caroline maličkou..." bručela jsem si, když jsem se ukládala ke spánku. Brzo mě ale přemohla únava a já spala jako dřevo. No a hádejte, o kom se mi zdálo?! O Klausovi! Klaus mi nese kytky, Klaus jako gladiátor, Klaus v římských lázních - já jsem ale prase! - a samé podobné hitovky.

"Je to neobvyklá abstrakce."
"To měla být Elena!"
"Nerozčiluj se Caroline."
"Jak se nemám rozčilovat, když nakreslím svou kamarádku a ona připomíná nějakou exotickou houbu?!"
Přikryl si dlaní ústa.
"A teď se mi směješ!"
"Já se ti nesměju. Jen mi připomínáš moje začátky."
"Taky si kreslil houbovité holky?"
"Ne, ale všechny moje obličeje vypadaly jako by zrovna dostaly nakládačku."
Tentokrát jsem se rozesmála i já.
"Zkus se míň snažit." poradil mi pak.
"Míň snažit?" nadzvedla jsem nedůvěřivě obočí.
"Nesnaž se ihned prokreslit i ty nejmenší detaily. Nejdřív si lehce načrtni tvar obličeje, očí, nosu, rtů. Ujasni si, kde budou vlasy rámovat obličej. Pak si vyber věc, která je ti nejsympatičtější a začni na ní pracovat. Zdůraznit tvar, dostínovat, ztmavit. Takhle postupně projdi celý obrázek. V téhle fázi už by mělo jít poznat o koho jde. Pokud ne, zkus upravit některé rysy. Až si jimi budeš jistá, uděláš finální dostínování. Nezapomeň na tmavá místa na tváři, pod čelistí a na krku." vysvětloval trpělivě.
"Dobrá, pokusím se." povzdechla jsem si. Tužku do ruky, čistý papír, gumu radši pořád po ruce a hurá na to. Už vidím, co to bude za děs. Nevím, co mě to s tím učením kreslení napadlo...
Zůstala jsem hledět na papír. Během rozjímaní nad tím, jak moc nešikovná kreslířka jsem, mi tužka bezmyšlenkovitě přejížděla po papíře. Vytvořila linie zaoblené čelisti, lehce předkloněného krku a důraznou bradu. Líbilo se mi to. Teď už vědomě jsem vedla čáru vzhůru od brady. Bude mu vidět prakticky celá tvář, ikdyž bude stát jakoby bokem... Mu?! Aha, takže kreslím muže. Díky podvědomí, že ses mi o tom zmínilo!
Přemístila jsem se k místu, kde se konec čelisti setkával s krkem. Naznačila jsem tvar ucha, boltec rozšiřující se směrem vzhůru. Vyznačila jsem světlounce vlasy. Teď obličej. Rty má vysoko, docela blízko dominantnímu nosu. Oči jsou menší, mají zvláštní tvar - jako by bylo horní víčko zlomené - a jsou plné jisker. Těsně nad nimi skoro rovné, huňaté obočí.
Teď mám začít prokreslovat. Asi. Nejvíc se mi zamlouvaly oči. Obtáhla jsem je, zdůraznila jejich neobvyklé zakřivení, doplnila stíny okolo nich a pod obočím. I nos se musel poupravit, byl jeho výrazným rysem. Rty tak výrazné nebyly, přesto nesměly zaniknout. Vybarvila jsem je a pak na nich gumou udělala bílé plošky, odrazy světla. Dodělala jsem ucho. Teď bych měla poznat, kdo to je. Povědomý mi byl, ale neseděl mi ten jeho chlapecký kukuč. Strniště! Drobnými čárkami jsem vyznačila strniště táhnoucí se od ucha po tváři, kosku krku; stáčející se kolem úst. Koukla jsem se znova a...
Z mojí kresby se na mě usmíval Klaus! Chvíli jsem přemýšlela o trhání a zuřivém gumování. Pak jsem ale pokrčila rameny a začala závěrečné stínování. Přinejhorším se Klaus při pohledu na svůj portrét udusí smíchy.
"Už to mám." pípla jsem nesměle.
"Ukaž." usmál se dobrosrdečně, evidentně připravený chválit, ať to bude jakkoli příšerné. Pomalu jsem k němu kresbu otočila.
"To jsem...já?" zeptal se nevěřícně.
"Vím, že to spíš vypadá jak Robin Hood křížený se Shrekem, ale jo, máš to být ty." sklopila jsem oči. Krátce se uchechtl, ale to tam bylo jeho bujaré veselí.
"Naopak, udělala jsi mě hezčího, než jsem ve skutečnosti."
"Nesnaž se lichotit. Vím, jak to vypadá."
"Co bys taky chtěla, když jsem na tom obrázku já?" zakřenil se.
"Nevím." ušklíbla jsem se.
"Vypadám tam... mile." naklonil hlavu na stranu, jak zkoumal svůj portrét.
"Dneska jsi milý." usmála jsem se na něj.
"Těší mě, že si to myslíš." usmál se taky.
"A já bych tě chtěla..." naklonila jsem se těsně k němu. Dech se mu zrychlil. Překvapilo mě, jak na mně reaguje.
"Políbit." dořekla jsem a přitiskla své rty jemně k jeho.

Pohled Elena:
Mark ležel natažený na pohovce. Nad ním stáli Bonnie s Henrickem a usilovně mumlali nějaké kouzlo. Christine svého miláčka povzbudivě držela za ruku.
"Ááá!" zajíkl se Mark bolestí.
"A dost!" řekla rázně Christine a pohodila zrzavými vlasy.
"Dobrá." řekli zároveň ti dva čarodějové a odstoupili od pohovky.
"Podařilo se vám něco zjistit?" zajímal se Samuel. On a Damon stáli vedle mě, Damon mě objímal kolem pasu, Sam kamarádsky kolem ramen. Já je totiž donutila se usmířit, hehe. A Damon slíbil, že se bude lépe ovládat, jen abych se nezlobila, hihi.
"Nepodařilo se nám nátlak zlomit, ale něco jsme zjistili." začala Bonnie.
"Stvořitelem vaší linie je muž. Takže Rebekah vypadává ze hry." řekl trochu posmutněle Henric. Zněl, jakoby zrovna ji chtěl zachránit nejvíc a naše pomoc by se mu hodila.
"A je tu ještě jedna věc. Řekneš to ty?" pohlédla moje snědá kamarádka na Henricka.
"Je na vás přenesená kletba dvou."
"Jupí, další věc, která mě proklíná! Co to je zač?!" mračil se Damon.
"Je to od počátku stvoření vaší rasy. Kletba dvou znamená, že se dva si velmi blízcí zamilují do stejné osoby. Většinou bratři. A jsem si skoro jistý, že se to přeneslo do pokrevní linie."
"A kdo tu kletbu vytvořil?" zeptala jsem se.
"Není to jedno? Prostě to znamená, že to povážlivě zužuje náš výběr..."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Kdo si myslíte, že bude stvořitelem pokrevní linie Damona a zbytku našich známých upírů?

Rebekah
Kol
Klaus
Elijah

Komentáře

1 Koki Koki | 18. srpna 2012 v 10:03 | Reagovat

No myslím, že jsi vykompenzovala tu dobu, kdy nic nepřibylo, protože tohle byla prostě skvělá kapitola.
Hrozně se mi líbila celá doba, kterou spolu strávili Klaus a Caroline. Klausovo sídlo, nápad na Eiffelovku, Klaus dostal po hlavě pánvičkou nebo učení kreslení. Atd. Atd. :-P
A aspoň, že zjistili něco novýho o tom, který původní to teda je.
Klaus na obrázku vážně vypadá moc mile. Já, když kreslim tak musim mít jako první propracované oči. Na ty většinou dávám určitý důraz. I v životě oči dost prozrazují, tak proč by neměly na kresbě.

2 hplovehp hplovehp | Web | 18. srpna 2012 v 10:43 | Reagovat

[1]: Tak nevím, jestli jsi ten obrázek pochválila, ale musím se pochlubit, že je to moje vlastní tvorba. Made all by myself. Byla s ním práce pomalu jako bych stavěla tu Eiffelovku. :D Ale je to konečně jednou obrázek, který vypadá tak, jak vypadat má, má všechny správné rysy i potřebný výraz. Hip hip HURÁÁÁÁÁÁ! :D a JSEM RÁDA, ŽE SE TI KAPČA LÍBILA. ;)

3 Tereza Tereza | 18. srpna 2012 v 13:07 | Reagovat

Kapitola úžasná, jako každá :-) Těším se na to jak se to bude dál vyvíjet :-)

4 hplovehp hplovehp | Web | 18. srpna 2012 v 13:17 | Reagovat

[3]: Díky za pochvalu. ;)

5 Koki Koki | 18. srpna 2012 v 14:27 | Reagovat

[2]: Já už i dokážu chválit tak, že to neni poznat. Tak to jsem o sobě ještě nevěděla. :D
Rozhodně jsem ho chválila. Líbí se mi. :-)

6 Verča Verča | 18. srpna 2012 v 14:33 | Reagovat

Krásná kapitola :-) Kresba úžasná :-) A nový desing nádherný!! :-)

7 hplovehp hplovehp | Web | 18. srpna 2012 v 15:02 | Reagovat

[5]: Jsi prostě šikulka no. :D

[6]: Díky! Vidíš, stihla jsem to ještě včera, takže je to jako tvůj dáreček k narozeninám. ;) :D

8 Verča Verča | 18. srpna 2012 v 15:24 | Reagovat

[7]: Ano, všimla jsem si :-D Krásný dárek, děkuju!! :-D :-)

9 hplovehp hplovehp | Web | 18. srpna 2012 v 16:12 | Reagovat

[8]: Není zač. ;)

10 Tewulinka Tewulinka | Web | 22. srpna 2012 v 17:21 | Reagovat

Samozřejmě, že se ti kapitola velmi a velmi mooooc povedla a ta kresba Klause... ♥♥ nemám slov! Je nádherná ;) A navíc se ten výběr zužujééé... na.... snad jsem to v mé kapitole vystihla dobře, už ji píšu, sice to nebude tk dobré jako to tvoje, ale nějak to bude, snad se brzo ukážeš na icq ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama