Srpen 2012

37.kapitola: Beginning and waiting

30. srpna 2012 v 22:05 | hplovehp |  We Are Who We Are
Tak další kapča. Píšu rychleji než se rozmnožují myši. :D Uvidíme, co z toho vyleze nyní. :D Zkusíme začít u Matta, co vy na to? :D P.S. Sexy Henrickova záda popisuju podle živoucího modelu! :D ;) Mám tě moc ráda zlatí! :D

To mi jen přijde, nebo je každá směna v Grillu stejná? Vyskládávat zboží, přinést pivo, odmítnout nalít mladistvým, přinést whisky, přinést něco k jídlu, odmítnou nalít mladistvým, přinést pivo... Ale alespoň mám pravidelný příjem.
"Ahoj Matte." vytrhl mě Rebečin hlas z úvah o mém stereotypním životě.
"Ehm, ahoj." odkašlal jsem si nervózně. Ono mluvit s několik staletí starou roztleskávačkou, která s vámi chodí do školy a může si vás nasekat do buřt guláše není zrovna balzám na nervy.
"Jak to jde?" zeptala se zdvořile.
"Pořád stejně." přiznal jsem.
"A nechtěl bys podniknout něco proti té nudě? Mohli bychom třeba zajít do kina. Nebo někam jinam, kdybys chtěl." podívala se na mně zvědavě.
"Nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad." zamračil jsem se.
"Aha. Kdyby ses náhodou rozmyslel, víš, kde trčím." zašklebila se a vydala se ke dveřím.
"Rebekah!" zavolal jsem za ní. Prudce se otočila.
"V kolik tě mám vyzvednout?" zeptal jsem se.
"V sedm." usmála se sladce. Až jsem na chvíli zapoměl, že by si mě mohla klidně ulovit. Super, takže pozvání na večeři odpadá.
Matte Donovane, do čeho ses to uvrtal?! No, teď už by bylo neslušné vycouvat. Konec konců, možná si s ní užiju alespoň nějakou zábavu. Všichni moji takzvaní přátelé totiž bez vysvětlení odjíždějí z města. Takže si pro jistotu dám pár sporýšových shakeů a hurá na to!

Pohled Jeremy:
"Jenno! Zajedu si koupit nějaká nová cédéčka, ano?" zahulákal jsem do domu.
"Doufám, že nechceš taky zmizet." vykoukla z kuchyně Jenna. Její úsměv byl trošku předstíraný.
"Nejsem Elena." svraštil jsem čelo. Měl jsem svou sestru opravdu rád, ale podle mě jednala docela nezodpovědně.
"No dobře, ale brzo se vrať." požádala mě.
"Neboj." přikývl jsem.

Naštěstí to nebylo až tak daleko. Vystoupil jsem z auta a začal zkoumat, co mají za výlohou. Mnohem víc než vystavené desky, Cédéčka a plakáty mě ale zaujal odraz holky, co šla rovnou k místu, kde jsem stál. Otočil jsem se na ni. Blond vlasy měla stažené do ohonu. A její něžné modré oči koukaly přímo na mě. Pohledem přes rameno jsem se ujistil, že se nedívá na nikoho za mnou.
"Mohl by jsi mě prosím pustit?" zeptala se. Až teď jsem si uvědomil, že blokuju dveře. Jeremy Gilbert je idiot!
"Ja-ja-jasně." zakoktal jsem se a rychle uskočil stranou. Zasmála se a vešla. Já taky, ikdyž jsem měl sto chutí nastartovat tu svou pojízdnou krabici a zmizet.
Abych se trochu uklidnil, začal jsem se probírat nahrávkami Queenů. Když už tu budu utrácet peníze, můžu vzít něco, z čeho bude mít radost i Jenna. Možná by mi to i pomohlo, jenže to bych na sobě nesměl ucítit její pohled. Vzhlédl jsem a asi na půl minuty jsme na sebe prostě koukali. Teď bych měl udělat nebo říct něco frajerského, blesklo mi hlavou. Otevřel jsem ústa, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Dokonce jsem je ani nemohl zavřít. Nejistě se usmála a vydala se platit.
Popadl jsem tu desku, co jsem zrovna držel v ruce a postavil se k ní.
"Máš moc dobrý hudební vkus. Děláš dobře, že si bereš tohle album, The Works a ne třeba The Miracle." promluvila na mě. Samozřejmě jsem neměl o svém skvělém výběru ani páru. Takže jsem se jen zasmál. Tím se snad nic zkazit nedá.
"Mohli bychom si o tom někdy promluvit." pokračovala. A do pr...prapůvodního Původního! Zřejmě se budu muset našprtat celou diskografii Queenů nazpaměť!
"S kávou, možná...?" dívala se na mně tázavě.
"Chrr..ehm..jjo,ehm ehm." zachraptěl jsem neurčitě.
"Řekneš mi alespoň jak se jmenuješ?" zeptala se vhlídně.
"Jeremy." vypálil jsem rychle a děkoval Bohu, že alespoň jméno jsem si nezkomolil.
"A odkud jsi, Jeremy?" vyzvídala dál.
"Z Mystic Falls." odpověděl jsem, znovu bez záchvatu kašle. Díky vám, mocnosti nade mnou bdící, ať už jste andělé nebo E.T.!
Po tváři jí přelétlo radostné překvapení.
"Tak to se asi brzo uvidíme, Jeremy z Mystic Falls." zasmála se a vyšla ven. Nic si nekoupila. Vyběhl jsem za ní.
"A jak se jmenuješ ty?"
"Teresa!" prozradila mi, než nasedla do auta a odjela.
"Teresa." zoopakoval jsem s nadšeným úsměvem.

Večer už mě měla Jenna plné zuby. No, vlastně jsem se jí ani nemohl divit. Broukal jsem si cokoli, co mi přišlo na mysl a vzhledem k tomu, že jediný celý text písničky jsem si pamatoval koledu We wish you Merry christmas!, udělal jsem jí opravdu pohodový letní večer.

Pohled Bonnie:
"Konečně tě mám jenom pro sebe!" zajásala jsem a přivinula se k Henrickovi, abych ho mohla líbat. Od té doby, co jsem se políbili poprvé, jsem prakticky nic jiného dělat nechtěla. Bohužel jsme měla spoustu jiné práce.
"Ano." zamumlal Henric a stáhnul nás na postel. Téda, učí se rychle!
Snažila jsem se ho držet co nejblíž k sobě, ale po chvíli se mi jemně vyvlekl a položil se vedle mě na břicho. Tiše jsem si povzdechla. Henric měl v sobě prostě nainstalované mantinely, které ho brzdily v tom dělat cokoli vášnivějšího než polibky na rty. Ale zdálo se, že se ty hranice každým dnem o trochu posunují. Nechtěla jsem na něj tlačit a tak jsem se trpělivě podřizovala jeho bariérám.
Alespoň že tu teď ležel bez košile nebo trička. To jsem si vymínila.
Začala jsem mu přejíždět prsty po zádech. Říkala jsem vám už, že má děsně sexy záda? Ne?! To se divím! Celý se pod mým dotekem třásl. Sklobila jsem se a políbila ho mezi lopatky. Zakolísal mu dech. Pak si mě stáhl vedle sebe, přikryl dekou a provedl svůj uspávací rituál. Nejdřív polibek na čelo, pak na obě víčka a tváře, potom na špičku nosu a nakonec na rty.
"Dobrou noc." usmál se.
"Sladké sny." popřála jsem mu já. Objal mě a brzy usnul. Nebo to tak alespoň vypadalo. Jenže já nespala. Pořád jakoby mi něco chybělo. Položila jsem si ruce na Henrickova záda. Tak tohle to bylo. Po tom, co jsem nahmatala jeho svaly, jsem už spala jako nemluvně.

Pohled Caroline:
Ne že by se mi to líbání na psoteli s Klausem nelíbilo...No dobře, rvala jsem z něj to tričko, jako kdyby hořelo! Přesto jsem byla ráda, když nás přerušil Kolův líný hlas.
"Přece se nebudete válet doma, když je venku tak hezky!" zahlásil z terasy.
"Drž mě, nebo uškrtím svého mladšího bratra." zavrčel Klaus s nebezpečným úsměvem. Radši jsem ho chytila za zápěstí.
"To nevadí. Já bych stejně...nechtěla pokračovat." přiznala jsem se sklopenýma očima.
"Bylo to moc brzo?" zeptal se jemně.
Přikývla jsem.
"Neboj se Caroline. Počkám si na tebe."
"To zní jak myslivcova výhružka zajícovi." začala jsem se chichotat.
"Jen počkej Caroline!" rozesmál se a začal mě lechtat. Proč mi to dělá?!
"Tak jdeme něco podniknout?" ozval se otráveně Kol. Klaus se s poměrně načuřeným výrazem zvedl.
"Jasně, kam by jsi chtěl?" zeptala jsem se radši vesele.

36.kapitola: I miss home

30. srpna 2012 v 22:04 | hplovehp |  We Are Who We Are
Kapča od Tew. ;) Nevíte, čím to je, že ji mám neustále chuť vraždit? :D

Pohled Elena:
Takovýhle usmiřování bych brala snad i pořád. Damon i já jsme vedle sebe zadýchaně leželi. Tedy, já ležela na jeho hrudi a on mě držel u sebe. Po chvíli jsem si pomalu sedla. Spal jak dřevo a já usnout stále nemohla, i když jsem ho měla u sebe. Tichounce jsem si povzdechla a pomalu se zvedla. Převlékla jsem se do džínových kraťasů a tílka, co mi tu nechala Christine a potichounku jsem se vyplížila z našeho pokoje. Prošla jsem dlouhou chodbou, po schodišti slezla dolů a zadním východem, kterých tu bylo snad tisíc, mimochodem, jsem vyklouzla na krásnou zahradu, která při záři měsíce, vypadala šíleně romanticky a krásně. Řecké sloupy porostlé plazivými květy tvořily cestičku k obří bílé fontáně, na které byli delfíni a s nimi i v objetí, teda myslím, Mark a Christine. Možná jsem jim i trochu záviděla. Milují se i po tolika letech a jsou spolu tak šťastní. Doufám, že i já a Damon budeme takhle šťastní za těch pár, doufejme, stovek let. Budoucnost s ním se mi jeví docela dost slibně. Počítám, že s jeho nahromaděným majetkem budeme bydlet v nějaké vilce, i když jak znám Damona, bude to něco jako tohle velké sídlo. Neříkám, že by mi to vadilo, ale na takový luxus přece jenom nejsem zvyklá. Nejradši bych takový domek, jako je v Mystic Falls. U Jeremyho, Jenny. Bože, jak dlouho jsem jim nedala už vědět. Moc mi chybí. Bez nich… to není ono. Vytáhla jsem mobil, který jsem si před odchodem z pokoje vzala s sebou a našla Jennino číslo. Možná je po půlnoci už, ale já ji prostě musím slyšet a Jeremyho. Bože. Zavrhla jsem možnost zavolat Jenně a místo toho jsem vytočila číslo Jeremyho. Čekala jsem sice delší chvilku, ale pak jsem uslyšela jeho ospalý hlas.
,,Haló? Kdo to volá v tuhle dobu, proboha?" Zívnul a já se musela tiše zasmát.
,,Jeremy.." Začala jsem, ale nevěděla jsem vlastně ani co říct, slzy mi tekly po tvářích a ani jsem si to neuvědomovala.
,,Eleno? Kde jsi? Jenna a já o tebe máme strach, žádný telefonát, nic." Vychrlil to na mě a já se rozbrečela úplně.
,,Je mi to.. m-moc líto.." Kuňkala jsem jak ta žába. ,,Damon-" Chtěla jsem něco říct, ale to by mě nemohl přerušit.
,,Samozřejmě, že Damon! Copak tě ovlivnil?! Vždyť jsi se neozvala dobrý dva měsíce, možná víc." Zabručel.
,,Neovlivnil mě! Jsme zasnoubení Jeremy, je mi líto, že jsem vám nedala vědět, ale poslední dobou na to nebyl vůbec čas. Máme problémy Jerry." Povzdychla jsem si a popotáhla. Rukou jsem si otřela slzy.
,,Jenže jsi ani nemyslela na nás, Eleno. Ani jsi nám neřekla o tom zasnoubení, tohle prostě nejde, možná si starší, ale rozhodně se chováš, jakoby ti bylo snad čtrnáct a ne osmnáct. A neříkej mi Jerry." Odpověděl.
,,Jeremy je možný, že pokud nezjistíme, kdo vytvořil pokrevní linii Damona a Stefana a tím pádem i Carolininu, tak můžou zemřít! To chceš?!" Zavrčela jsem na něj.
,,Samozřejmě, že ne." Už se trochu uklidnil.
,,Tak vidíš. A my to potřebujeme zjistit co nejdřív, takže proto jsem se neozvala, máš být rád, že jsem se ozvala aspoň teď." Prohrábla jsem se rukou ve vlasech.
,,Máš pravdu, jsem rád, že jsi živá, zdravá a taky, že ses ozvala. Mám probudit Jennu?" Zeptal se mě. Mám ji nechat probudit? Ta by ale vyváděla snad i víc, než Jeremy, takže to se zamítá.
,,Ne, jen ji pozdravuj a řekni ji, že je mi to líto. Mám vás moc ráda a jsem ráda, že jsem tě slyšela. Dobrou noc, Jeremy." Než stihl odpovědět tak jsem zavěsila. Schovala jsem mobil do kapsy a otřela si obličej. To byl teda blbej nápad. Chtěla jsem si sednout do trávy, ale známé paže se mi ovinuly kolem boků a můj milý si položil hlavu na mé rameno.
,,Těžkej rozhovor, že?" Prohodil jen tak mimochodem.
,,Poslouchal jsi, co?" Uplakaně jsem se usmála.
,,Znáš mě, jsem jak tvůj stín. Mám o tebe takový strach, že jsem se probudil pár vteřin po tom, co jsi zavřela dveře a utekla sem do zahrad. Je mi líto, že na tebe Jeremy byl trochu víc nabručený." Odpověděl. Otočila jsem se k němu a položila si hlavu na jeho hruď a nechala se obejmout.
,,Zasloužila jsem si to. Ani jsem jim nezavolala. Co jsem to proboha za člověka?" Zamumlala jsem.
,,Jsi ta nejlepší osoba, kterou znám." Odtáhnul se a chytil mou tvář do dlaní. Podívala jsem se mu do očí. ,,Nikdy o tom nepochybuj. Bez tebe bych byl pořád ten ničema, kterému je vše jedno, ale takhle jsem s tebou a všechno je úžasné. A ty jsi tak starostlivá a nedáš na nikoho dopustit. Do takové dívky jsem se zamiloval a ta mě taky napravila. Jsi Elena Gilbertová. Ta nejstarostlivější osoba na Zemi." Políbil mě se vší láskou a úctou co v sobě měl pro mě.
,,Děkuju." Zašeptala jsem unaveně. Usmál se a vzal mě do náruče.
,,Jen spi." Políbil mě na čelo a já už si spokojeně spinkala v jeho náruči, která mě nesla do našeho pokoje.
Pohled Caroline:
Ráno raníčko, svítí krásné sluníčko. Zanotovalo mi to v hlavě. Ospale jsem od sebe rozlepila oči a podívala se na zlaté slunce za obrovským oknem. Pomalu jsem se protáhla a ihned jakmile jsem se dostala z té postele, jsem se vrhla na hygienu. Vyčištění zubů, sprcha, umytí vlasů, vysušení vlasů a obléknutí letních šatů, které byly tak nad kolena s decentními kvítky. Zatočila jsem se, vzala z vázy, co se tu objevila, jeden květ a strčila si ho do vlasů. Pak jsem si to odhopsala dolů.
,,Caroline." Rozzářil se Klausovi obličej, když mě uviděl na schodech a nastavil náruč. Usmála jsem se a vděčně do ní skočila. Radostně se se mnou zatočil a já ho odměnila sladkým polibkem. Spíš to byla odměna pro mě no.
,,Dobré ránko." Zabroukala jsem a ještě jednou ho políbila. Pustil mě na zem a odvedl ke stolu, kde bylo prostřeno a jídlo tak pro deset lidí. Ale i něco navíc tam bylo Kol. Usmál se na mě a přešel ke mně.
,,Omlouvám se Caroline, jak jsem se zachoval, byl jsem trochu víc opilý." Osvětlil mi to. Přikývla jsem.
,,Pokud se to nebude opakovat, tak přijímám tvou omluvu." Odpověděla jsem.
,,Už se to opakovat nebude." Přikývl a všichni jsme se tedy usadili ke stolu. Oba Původní po mém boku. Jedli jsme, pili džus a poté si doplnili sílu i konzervovanou krví. Když jsme dojedli a dopili, tak mě Klaus vytáhnul ven a Kola nechal Kolem. Procházeli jsme se po rozlehlé zahradě, která byla kolem a Klaus mi ukazoval různé stromy a sochy co tam měl a vyprávěl mi o nich. Pozorně jsem ho poslouchala a nenechala si uniknout ani jediné slovo.
,,Tenhle dub je starý 523 let." Ukázal na vysoký strom.
,,Tak dlouho?" Divila jsem se hned.
,,Jo, vysadil jsem ho sem já." Pochlubil se. Usmála jsem se.
,,Páni, ten strom tě ještě pamatuje." Rýpla jsem si a Klaus se jen usmál a začal mě lechtat. ,,Ne, pro-pro-sííím." Řehtala jsem se jak kůň a utíkala mu upíří rychlostí pryč.
,,Caroline." Smál se a pronásledoval mě. Já se schovávala vždy za nějakým stromem.
,,Máš babu!" Smála jsem se a utíkala mu. No, fajn, řeknu vám, že v balerínách se neběhá zrovna dvakrát fajn, ale utíkala jsem, co mi síly stačily a dokonce jsem utekla i do domu. Zavřela jsem za sebou dveře v prvním pokoji, na který jsem narazila. Dobře, špatný nápad. Klausův pokoj to moc nevyřeší.
,,A mám tě." Ozvalo se zpoza dveří a já se jen zahihňala a zamkla dveře.
,,Ne, nemáš." Vyplázla jsem jazyk a zasmála se.
,,Ale no tak. Má sladká Caroline, nebuď zlobivá." Popichoval mě jeho hlas za dveřmi.
,,Co když chci být zlobivá?" Usmála jsem se.
,,Tak sis neměla vybírat pokoj s otevřenými dveřmi na terasu." Ozvalo se mi u ucha a já nadskočila. Když jsem se otočila, viděla jsem culícího se Klause.
,,Tohle se nedělá." Napomenula jsem ho a pomalu jsem odstupovala ke dveřím. On šel ke mně.
,,Jen jsem si našel náhradní cestu k tobě, drahoušku." Usmál se a rukama mě obklíčil, když jsem narazila na dveře.
,,Ehm.." Usmála jsem se. Sklonil se ke mně a dlouze ě políbil. Omotala jsem si ruce kolem jeho krku a polibek mu opětovala. Zvednul si mě a já mu omotala i ty nohy kolem boků a nechala se odnést na jeho postel. Polibky jsme ještě více prodloužili.

Ať žijí rytíři!

29. srpna 2012 v 20:54 | hplovehp |  Jednorázovky
Jednorázovka s jedním z mých oblíbených párů. ;) Nevím, jak moc děsné to je. :D Posuďte sami. ;)

Tak a je to tady. Caroline pohladila látku svých šatů. Moc se jí líbily, připadala si v nich jako nějaká hrdinka.























Mysticfallská střední vyčerpala poslední téma na večírek a tak teď pořádá středověký ples. A ona právě teď přišla na fotbalové hřiště, ze kterého se pro tu příležitost stalo hradní nádvoří. Všude byly svíčky. Pak uviděla jeho. Muže, který se jí čím dál častěji vkrádal do snů. A k její nelibosti to nebyly jen noční můry.

Oblečení toho muže ;):
















Klaus. Ten ničema! Nakráčel si to rovnou k ní.
"Zatančíme si?"
Nadechla se, že ho pošle do míst, kde slunce nesvítí.
"Odmítnou výzvu k tanci je absolutně nepřijatelné. Nezapomínej, středověké metody." zamrkal na ni. S otráveným povzdechem se nechala odvést na parket.

Hudba:
http://www.youtube.com/watch?v=MmSp3jSijlk

Divoký rytmus bubnů je donutil hýbat se nečekaně rychle. Caroline byla nakonec ráda, že tancuje zrovna s Klausem. On byl u toho, když se ten tanec vymýšlel, takže ji uměl bezchybně provést všemi jeho kroky.
"Mě se točí hlava! Pomóó..." odumřel její výkřik v taneční vřavě. Ale okolo pasu se jí pevně obtočili jeho silné paže a zabránily jí spadnout.
"Děkuju." vydechla.
"Bylo mi potěšením, slečno Caroline." usmál se dvorně.
Sukně jí vířila kolem těla, když s ní obkroužil celý parket. Absolutně nevěděla, kam se hnout. Musela spoléhat na něj. A kupodivu se jí to líbilo. Líbilo se jí, jak ji jeho paže odsouvaly nebo naopak přitahovaly zpět do lačného objetí. Líbilo se jí, když ji roztočil a její světlé vlasy za ní vlály jako závoj.
"Tančila jsi úžasně." řekl jí, když se, oba zadýchání šli napít vína ze středověkých pohárů. Caroline blesklo hlavou, že je to poprvé, co na školní akci mají kvalitní pití. Že by Klaus sponzoroval?
"Ještě si ze mně dělej legraci!" zamračila se.
"Nedělám si z tebe legraci."
"Vždyť jsi tančil vlastně jenom ty!"
"Bez tebe bych tam vypadal jako opilý vlk, který ještě navíc blouzní."
"Výmluvný jsi až až." smála se.
"Muž s jazykem nemá cenu, když jím neokouzlí ženu." citoval Shakespeara.
"Jsi pohotový." přiznala mu další bod.
"Ale pořád si o mě myslíš, že jsem zloduch." povzdechl si.
"Nic není samo o sobě ani dobré, ani špatné. Záleží na tom, co si o tom myslíme." citovala stejného autora jak opřed chvílí on. Překvapeně se jí podíval do očí. Neuhnula. Chvíli studovala jeho zamyšlený výraz. Když pak zaslechla jemný začátek další písně, postavila se čelem k parketu a natáhla ruku. Pochopil a následoval ji.

Píseň:
http://www.youtube.com/watch?v=OzziTUZC9dg

Pomalá, romantická melodie. Tančili něco na způsob toho, co Caroline trénovala na Miss Mystic Falls. Jenže si ji do náruče přitáhl příliš brzy. Zasmála se jeho netrpělivosti.
Chvíli jen tak kroužili, s pohledy zaklesnutými do sebe. Hudba jim tu chvilku krásně podmalovávala.

Tak tvoje oči do těch svých...si dám...

Prohlížela si jeho tvář. Nevypadal nebezpečně, ne teď. Hebké vlny vlasů lemovaly usměvavý obličej s jistou dávkou vzrušení. Jeho oči - zjihlé, přesto hypnotizující... A ty rty, tak hebké, už na pohled...

Ráno nás slunce políbí...

Jakoby ho ten pohled vyprovokoval. Sklonil se a Caroline pocítila hebkost jeho rtů na svých. Políbil ji. Celá se napjala. Šokovalo ji, že prostě odstranil jakékoli zdvořilostní odstupy. Tohle přece nechtěla, ne? Ale ano, chtěla. A jak moc...

A svoje ústa na sliby ti dám...

Zapletla si prsty do jeho vlasů, aby si ho mohla uvěznit u sebe.

Až na kraj světa můžeš jít, budu mít pořád pro co žít...

Co nejopatrněji polibek ukončil. Zadíval se do Carolininých očí. Vypadal opilý; lehce rozostřené oči, rty v téměř nepřirozeném úsměvu.
Najendou jakoby se ona z podobného tranyu probrala. Co to jen udělala?!
"Omlouvám se." zašeptala, vyprostila se z jeho náruče a běžela pryč.
Klaus zůstal stát na parketu. Pomalu zvedl ruku a dotkl se svého horního rtu. Pak se naprosto šťastně a zamilovaně rozesmál.

35.kapitola: Be nice

29. srpna 2012 v 13:02 | hplovehp |  We Are Who We Are
Nazdárek! :P :D Tahle kapitola je napsána tak, jak ji cítím. Takže nevím, jak se vám bude zamlouvat. Začneme u Bonnie.

Viděla jsem jak Elena omdlela. Okamžitě jsem se k ní vrhla, Henric jakoby mi dělal stín. Pro jistotu jsme zkontrolovali tep. Naštěstí byl v pořádku. Henric jí zahojil tu ránu na hlavě. Musím se ho na to zaklínadlo zeptat. Zřejmě je hodně staré.
"Vzbuď se miláčku." promlouval k ní Damon něžně. Její víčka se zachvěla a pak na nás Elena zmateně pohlédla.
"Co se to...?"
"Ššššt." tišil ji Damon a hladil ji po tváři.
"Bolí tě něco?" ptal se ustaraně Henric.
"Ne. Jen se mi docela motá hlava." zamrkala.
"Díky bohu! Eleno, ty jsi..." přiblížil se k nám Samuel.
"To je tvoje vina!" zavřískl na něj Damon. A už byli zase v sobě.
"Ne-nechte toho. Da-Damone." snažila se Elena vstát, aby jim zabránila prát se. Pak ale jen usykla bolestí a svezla se zpátky. Jen Henrickova dlaň jí zabránila v tom dát si další šlupku o podlahu. Jenže ty dva rváče by asi neprobral k racionálnímu uvažování ani celý andělký kůr, co by se vznášel u stropu a hrál Thriller od Michael Jacksona. Zrovna jsem se chystala zasáhnout, když se kolem mě mihly rudé vlasy. Christine zakročila.
Damon i Sam odlétli asi pět metrů od místa, kde se rvali.
"Můžete o sebe konečně přestat otloukat ty své tvrdohlavé palice?!" zaječela na ně. Oba evidentně hluší, pokusili se ji oběhnout, aby se mohli znovu bít. V tom už jsem jim ale zabránila já. Oba byli na kolenou, než bys řekl kůl.
"TY a TY! Jestli se okamžitě nesrovnáte, tak mě rupnou nervy a vám žilky v mozku!" varovala jsem je důrazně.
"Slyšeli jste dámu." podpořil mě tiše, ale důrazně Henric. Z jeho hlasu byla slyšet jakási pýcha, že patřím k němu. Potěšilo mě to a krátce jsem se na něj usmála. Pak jsem seopět soustředila na ty dva výtržníky. Zdálo se, že už by jim to mohlo stačit. Opatrně jsem to kouzlo stáhla. Oba zůstali na podlaze a prudce oddechovali.
Eleně se mezitím podařilo vstát. Nejdřív si je starostlivě prohlédla, jestli nejsou nějak zranění. Když zjistila, že jediné škody jsou na jejich oblečení, řekla jim jenom: "Idioti.".
"Pitomci to jsou!" zavrčela na ně Christine a opatrně podepřela Elenu.
"Zvládneš na ně dohlédnout?" zeptala jsem se Henricka.
"Běž, Elena tě potřebuje." pokynul mi s mírným úsměvem. Krátce jsme se políbili. Ale i to stačilo, abych zase cítila ty plameny, které ničily všechno kromě myšlenek na něj. Zatřásla jsem hlavou a připojila se k Eleně a Christine.
Damon se chtěl dostat k Eleně, ale ta od něj otočila hlavu a rázně vykročila. Nechaly jsme tedy nešťastného Damona za námi.
Došli jsme až do Christininy šatny. Elena si ze sebe strhala zbytky toho zlatého alobalu.
"Pitomé šaty, pitomý večírek, pitomé všechno!" zamumlala a pak začala plakat.
"To se srovná." objala jsem ji konejšivě, zatím co Chrisitne jí hledala něco na převlečení.

Pohled Caroline:
"Přestaňte!" podívala jsme se nejdřív na Klause, pak na Kola. Oba uvolnili své lovecké postoje.
"Díky za záchranu." usmála jsem se vděčně na Nika. Úsměv mi oplatil a lehce kývnul hlavou.
"Já nechci, aby jste se kvůli mě prali." řekal jsem pak a překvapeně zamrkala. Ona to totiž byla pravda. Nelíbilo se mi to. Připadala jsem si jako Elena,Katherine nebo Tatia. A to bylo špatně. Nejsem Petrova, tak nemusím zbytečně vyvolávat sváry mezi bratry.
"Já ho zmlátím klidně i kvůli něčemu jinému." zašklebil se Kol. Tázavě jsem nadzvedla obočí a několikrát netrpělivě podupla.
"No dobře, přísahám, že se ho ani nedotknu." strčil si ruce za záda.
"Teď by jste mohli oba dva vypadnout, abych se mohla prospat." řekla jsme a doplnila to a sladký výraz s plamenýma očima.
"Sladké sny, sladká Caroline." popřál mi Klaus, chytil svého bratra za límec a v tomto láskyplném seskupení odešli.
Praštila jsem sebou na postel a tentokrát usnula ihned. On totiž jeden nadržený Původní a pak jeho rvačka s bratrem upírku docela vyčerpá.

Pohled Elena:
Dneska jsme všichni nocovali u Marka. A já po dlouhé době byla v posteli bez Damona. Nešlo mi bez něj usnout, což mě štvalo. Já jsem vyčerpaná a otrávená, proč prostě nemůžu spát?! Jenže ti nahoře měli zřejmě nějaké jiné plány. Zabořila jsem obličej do polštáře a zasténala.
Najednou se zpod mého okna ozvaly nějaké hlasy.
"Tak lez už konečně!"
"O co myslíš, že se pokouším Same? Jen se tak nevrť!"
"Jaú, šlápl jsi mi na nos! To není skalní výstupek, o který se můžeš opírat!"
"Tak promiň!"
Zvědavě jsem okno otevřela.
"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!"
"JÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!"
Na zemi pod ním leželi Damon a Sam a oba zřejmě nevěděli, jestli se řehtat, nebo brečet.
"Co tu děláte?" snažila jsem se chovat jako Ledová královna, ale pohled na ty dva, jak si mnou své naražené zadnice byl k nezaplacení.
"No, přišli jsme ti říct, že už jsme si promluvili a omluvili se navzájem." začal Sam.
"Taky jsme tě chtěli poprosit o odpuštění. A máme...měli jsme pro tebe růže." podíval se smutně na kytku, která po pádu vypadala jako Popelčino koště, s kterým někdo zametl Bílý dům. Dvakrát.
"Počkejte tam!" nakázala jsem jim, hodila jsme si na bílou košilku od Christine župan a vyběhla před dům. Málem jsem před nimi nestihla zabrzdit. Naštěstí mě zachytili. Krátce jsem líbla Sama na tvář a pak jsem se vrhla na Damona. Ikdyž byl silnější než já, tohle neustál.
"A teď pochodem vchod do mého pokoje!" postrkovala jsem ho, když se zvládl sesbírat ze země.
"Ach jo, já chci taky." zabrblal si Sam. Damon si zhluboka povzdechl.
"No nezabila bys ho?" otázal se pak pobaveně.
"Ne. My mu totiž najdeme holku. Takovou, aby si ho zkrotila." mrkla jsem spiklenecky.
"Už se těším!" zavolal za námi.
Jakmile se za mnou a mým snoubence zavřely dveře pokoje, už jsme byli na posteli.
"Já se ještě jednou om..."
"To si nech na zítřek! Budu po tobě chtít omluvy každých pět minut!" vyhrožovala jsem.
"No dobře, ale co mám dělat teďka?"
"Mám takový pocit, že do hlavy ses praštil ty a ne já." povzdechla jsem si. Zasmál se a začal ze mě stahovat košilku.
"To ti to trvalo!" neopustila jsem si, než jsem ho začala líbat.

Pohled Christine:
"Evidentně ten večírek nebyl dobrý nápad." povzdechl si Mark, když ležel s obnaženou hrudí na posteli. Vyšla jsem z koupelny ve své krémové noční košilce.
"Nápad dobrý, hosti hrozní." zatřásla jsem hlavou.
"Jsou to přátelé." připoměl mi a uložil si mě na sebe.
"To neznamená, že se nechovali jako dobytek." zašklebila jsem se. Otřel se svým nosem o můj.
"Máš pravdu."
"To já vždycky." uculila jsem se. Se svou typickou opatrností nás převalil; teď ležel on na mně.
"Většinou." smlouval s úsměvem.
"No dobře." brblala jsem. Začal si hrát s mými vlasy.
"A rudý požár jejích vlasů byl najednou jediným ohněm, který pro mě hořel..." zašeptal něžně. Maličko jsem se nadzvedla, abych ho políbila na jizvy na krku, které tak pečlivě skrýval pod roláky. Považoval je za známky slabosti; znaky toho, že se neuměl bránit. Já však chápala jejich význam. Mluvili o jeho vůli, síle, víře a odvaze.
Rukama mi přejel po ramenou, čímž zároveň sundal ramínka mé košilky. Přivřela jsem oči, když mě jeho ústa polaskala na obnažené kůži. Jak jsem byla šťastná, že jsem mu nakonec podlehla. Že jsem pochopila, jak krásný je. Miluju ho. A s láskou už se dá žít.
Do tmy uniklo několik našich stenů. Cítila jsem, jak jsme se v naprostém souladu napnuli. Potom, příliš šťastní a unavení na cokoli, jsme si lehli vedle sebe. Já měla Hlavu na Markově hrudi. Cítila jsem, jak se ještě celý chvěje. Vykouzlilo mi to na tváři úsměv, než jsem blaženě usnula.

34. kapitola: Bad night

29. srpna 2012 v 13:01 | hplovehp |  We Are Who We Are
Kapča od Tew, kvůli které jsem jí vyhrožovala, že jí zabiju. :D

Pohled Caroline:
Tak jsem mu řekla Nicku! No a?! Co je na tom?! Pche… nic na tom není! Co by na tom mělo být? No dobře, něco na tom nejspíš je, ale proč teda nemůžu usnout? Ležím v té mega posteli už aspoň hodinu a jen se převaluju. Přemýšlím nad tím, kdy z ní asi spadnu. No.. když nemůžu usnout, budu něco dělat! Ale co? No jasně! Že mě to nenapadlo hned. Velká postel a moje dětské já potřebuje vzpruhu. Okamžitě jsem si stoupla a skákala na posteli jako malá a děsně u toho pískala, takže mě Klaus určitě musel slyšet, ale to je mi putna, hlavní je, že mě to baví. Skákala jsem si a pak jsem najednou ucítila něčí pohled a otočila jsem se ke dveřím. Stál tam muž a ne ledajaký, Kol! Klausův bratr a rošťácky na mě koukal.
,,Tady je někdo stále dítě, že?" Zeptal se s úsměvem. Pozdvihla jsem obočí a seskočila dolů.
,,To je možné, ale byl bys tak laskav a vypadnul odsud?"Zaculila jsem se. Otočila jsem se zpět a odešla k posteli, samozřejmě, než jsem tam došla, už si tam ležel a usmíval se na celý svět. Zavrčela jsem. Myslím, že najdu tu dýku, nebo co to je a bodnu ho, ať se mu to líbí nebo ne. I když bych měla najít nějakýho člověka, co by to udělal za mě.
,,Nějaký problém, krásko?" Zacukroval. Vrhla jsem na něj vražedný pohled.
,,Jo, mám problém s jedním Původním, který mi právě leží v posteli!" Řekla jsem podrážděně. A on si jen pokrčil rameny a stále tam ležel. Povzdychla jsem si, vytáhla zespod něj deku a vydala se pryč, zatarasil mi cestu.
,,Někam jdeš?" Koukal na mě. A KRUCI!!
,,No…" Těkala jsem nervózně pohledem všude možně, jen jsem se nedívala na něj, přece jen jsem v sobě neměla sporýš. ,,Nejspíš si lehnout jinam, když chceš okupovat mou postel." Odpověděla jsem pak.
,,Ale nikam nepůjdeš, krásko." Zvednul mi bradu a nechal mě podívat se do jeho očí. ,,Že ne?" Najednou se mi nechtělo nikam jít. Jen jsem na něj zůstala koukat. Vítězně se usmál.
,,Nikam nejdu." Zopakovala jsem.
,,Výborně, tak se mi to líbí." Usmál se znovu. ,,A honem zpátky do postele, Caroline." Zazubil se. Okamžitě jsem byla svou upíří rychlostí v posteli a ležela jsem hezky pod peřinkou. On se objevil nade mnou a deka byla odhozena.
,,Klau.." Vykřikla jsem, ale on mi zacpal pusu.
,,Přece nebudeme volat mého bratra, probouzet ho, to by nemělo smysl." Pohladil mě volnou rukou po tváři. ,,Takže už nekřič, ano?" Přikývla jsem, jelikož jsem neměla na výběr.
,,Už nebudu." Zašeptala jsem.
,,Tak je hodná holka." Culil se a rukama přejel po mých bocích. Chtěla jsem ho praštit, ale chytil mi jednou rukou obě zápěstí a dal mi je nad hlavu. ,,No tak, můžeme si to užít oba." Zaculil se znovu. To se ale otevřeli rychle dveře a dovnitř vtrhlo tornádo.. ehm.. tedy Klaus.
,,Kole!" Vykřikl, rozbrečela jsem se úlevou, že je tady a jen koukala, jak popadl Kola a mrsknul s ním o zeď.
,,Klausi.." Vzlykla jsem a nechala se vzít do náruče.
,,Jestli okamžitě neodejdeš, tak skončíš zpátky v rakvi." Zavrčel a stisknul mě ještě víc v náruči.
,,To by jsi neudělal!" Vykřikl ten mladší a vrhl se po nás. Klaus mě opatrně hodil na postel a dal se do rvačky s Kolem. Jen jsem na to koukala, slzy mi tekly proudem, ale pořád jsem jen koukala. Rvačka pokračovala, už jsem to nevydržela a vtrhla mezi ně. Naráz přestali a dívali se na mě jak na zjevení. Naštvaně jsem si složila ruce na prsou a pozorovala oba Původní.

Pohled Bonnie:
Jeho polibky byly tak hluboké a krásné. Prostě jsem se pod nimi rozplývala. Bylo mi s ním moc dobře, on byl skvělý a svou lásku mi dokázal, což bylo ještě lepší. Myslím, že kdybych ho ztratila, ztratila bych i sama sebe.
,,To bylo.. krásné.." Vyloudila jsem ze sebe po dlouhém polibku.
,,Ano, to bylo.. bylo to.. neuvěřitelné.." Zamumlal a usmíval se Henric.
,,Pojďme to zopakovat!" Zvolala jsem nadšeně. Okamžitě se pustil do hýčkání mých rtů.
Pohled Elena:
,,Damone no tak! Pozval nás na večírek! Prosííím, já tam chcíííí!" Prosila jsem už po x-té, abychom šli na večírek, který uspořádal Mark na počest nových přátel, čili je to povinné.
,,Ne! Podívej se na sebe, máš šaty, které Samuela přímo vyzývají - svlékni mě a objevíš překvapení - to já nechci!" Zamručel, ale visel na mě pohledem od té doby, co jsem si je oblékla.
http://0.tqn.com/d/fashion/1/0/J/F/3/84247157_10.jpg
,,Proboha! Tyhle šaty mi půjčila Christine, tak už prosím tě dej pokoj a oblékni si sako, jinak půjdu bez tebe a klidně nechám Sama kouknout pod…"
,,Půjdeme?" Usmíval se, když mě přerušil. Stál hned vedle mě a sako na sobě. Usmála jsem se a políbila ho.
,,Víš, že to začíná až za hodinu?" Zaculila jsem se. Okamžitě jsem byla v jeho náruči.
,,To by jsme mohli stihnout.." Zamumlal, ale to jsem už vrtěla hlavou.
,,Já už jsem připravená a ten účes mi dal zabrat!" Smála jsem se, ale už jsem ležela a byla lechtána na obnažených místech na kůži. Smála jsem se jak jelito.
,,Však ho klidně můžeš udělat znovu." Usmíval se a lechtal mě dál.
,,Da-da-da-damone.."Hihňala jsem se a on toho nechal a místo toho mi ta místa začal líbat. Instinktivně jsem se prohnula zády v nabídce, ale pak jsem se jen zdvihla na loktech a usmívala se jak sluníčko, které má kolem hlavy svatozář, jelikož jsem věděla, že vlasy budu mít rozčepýřené a všude kolem, místo toho aby držely v drdolu. Ošklivé vlasy, mooc ošklivé.
,,Ano, princezno má, jediná.." Zabroukal a dál se věnoval mým holým místečkům.
,,Musím si udělat ten účes a pak půjdeme, Bonnie a Henric tam taky budou. Možná za chvíli už, Sam tam bude dřív jak ty, to se ti snad líbí?" Uculila jsem se.
,,Fajn, udělej si účes a honem tam." Narovnal nás před postelí a já si honem urovnala šaty, jelikož mi je odhrnul tak, že málem všechno bylo vidět. Usmála jsem se a zalezla do koupelny, kde jsem se asi dvacet minut pachtila s vlasy, aby vypadali tak, jako předtím. Když jsem se svým výtvorem, byla spokojená, vylezla jsem ven, Damon stál u okna a díval se na krásný západ slunce. Přikradla jsem se k němu a zezadu ho objala. Úplně jsem cítila jeho šišatý úsměv, když chytil mé ruce a začal je jemně hladit palci. Položila jsem si hlavu na jeho záda, a pokud vím, tak jsem i vrněla, jak nějaká mazlící kočka. Chvíli jsme tam jen tak stáli a pak mě jen chytil za ruku a políbil mě na prsten a pak do dlaně. Usmála jsem se a šli jsme na večírek.
Snad sto lidí.. dobře… dvě stě lidí, bylo na tom večírku, Marka s Christine jsme našli hned, ale Bonnie a Henricka ne. Ale pak se tam zjevili. Ruku v ruce, se zamilovanými obličeji, které byly upnuté jen na sebe. Henric měl klasický černý smoking, bílou košili a černou kravatu. I Mark byl ustrojený, jinak, sice měl bílý rolák, ale černé sako měl také a velice mu to slušelo. Bonnie měla krásné, dlouhé barevné šaty. Moc jí to slušelo.
http://t1.gstatic.com/images?q=tbn:ANd9GcS1YuFA2L8nWOb23sjsQgs-RGfpevee64eNg5Qx_KohrAppN00Bew&t=1
Christine na sobě měla světlé, nevinné šaty a smyslnost jejího úsměvu ji dělala ještě svůdnější, než jsem byla já ve svém zlatém obalu s mnoha prostřihy.
http://files.dosomething.org/files/taylor_swift_300x400.jpg
Přešli jsme tam, můj milý, jako obvykle zcela v černé barvě si mě držel kolem pasu. Za námi někdo obdivně hvízdl. Všichni se rychle otočili. Já nejpomaleji jak to šlo, protože jsem se bála, že by ty šaty s sebou hýbly a má prsa by viděl celý sál. Samozřejmě, kdo jiný, tam stál Samuel. Oblek měl bílý a košili černou, stejně tak kravatu měl bílou. Rentgenoval mě od hlavy až k patě. Rozpačitě jsem zrudla a chytila Damona za ruku. Ten si mě hned přitáhnul k sobě a já jen sledovala, jestli šaty drží správně. Naštěstí ano a jen jsem se snažila dýchat, protože mě Damon drtil u sebe tak, že jsem měla pocit, že za chvíli ve mně žádný kyslík nebude.
,,Damone.." Zasípala jsem. Pustil mě a starostlivě se na mě podíval.
,,Jsi v pořádku?" Zašeptal. Přikývla jsem a rozdýchávala se.
,,Pro pána krále, Damone!" Řekl Sam vážně. ,,Ty jsi ublížil této krásné dámě, že se nestydíš." Dodal pohoršeně.
,,Samueli, nedráždi mě!" Zavrčel můj snoubenec. Chytila jsem ho za ruku.
,,Damone nech toho, prosím." Zaprosila jsem.
,,Pánové klid." Vložil se do toho Mark.
,,Přesně tak, klid hoši!" Bonnie přešla ke mně a já k ní jen vyslala děkovný pohled. Přikývla.
,,Ano, nechte toho." Přikývl Henric, který se tam jen propašoval k nám.
,,Bude vás bolet hlava, jestli nepřestanete." Varovala je Bonnie, jelikož Sam si svléknul sako a Damon taky.
,,Damone, Same, nechte toho, prosím vás." Zaprosila jsem znovu. Ani to s nimi nehnulo a už se na sebe vrhli, hudba v sále, ve které jsem slyšela nejspíš melodii na valčík, ztichla. Všichni hosté, i hudebníci se dívali na dva upíry, kteří se prali a odhazovali na zeď, ostatní zalézali do pokojů, kolem sálu, asi tu přespávají, nebo co a zbyli jsme tam jen my, naše partička. Dva upíři se prali, já se rozdýchávala po boku Bonnie a Henricka. Mark za sebe schovával Christine, aby něco neschytala a ta se pořád drala před něj.
,,Damone! Same!" Vykřikla jsem zoufale a pak se všichni skrčili když přes nás přeletěl Damon a nalítnul na sloup. Povzdychla jsem si. Fakt jak mluvit na hluchý. Damon se však ihned postavil a s upíří tváří se vrhnul na Sama. Rychle jsem se postavila před něj a tak jsem skončila na zemi pod Damonem. Můj kus látky na mém těle vzal za své a já si jen překřížila rychle ruce na prsou. Samuel to však viděl a usmíval se od ucha k uchu a mrkal na mě.
,,Kriste Pane! Jsi v pořádku?" Zeptal se mě Damon a vystrašeně se na mě díval.
,,Bolí mě akorát hlava a koukají mi prsa, jinak nic no…" Shrnula jsem to a on hned pochopil, čapnul v rychlosti své sako a nechal mě se postavit a přehodil ho přese mne a zapnul mi ho. Vděčně jsem se pousmála, ale sykla jsem, jelikož mě bolela hlava. Protřela jsem si bolavé temeno a podívala se na ruku, dobře, trochu krve, to nevadí ne? Možná malinko jo… Protože jsem najednou měla černo před očima.

33.kapitola: Fight for Love

26. srpna 2012 v 21:19 | hplovehp |  We Are Who We Are
Zdravím vážené čtenářstvo! Momentálně si jen tak lítám a zubím se jak šavlozubý tygr. :D Tahle kapitola bude taková o všem a neočekávám od sebe nějak extra akci - třeba se ale překvapím! :D Můžete očekávat spoustu pěkných chvilek. ;) Začneme u Caroline.

Těch několik písmen na papíře. Pár prostých slov. A právě z nich se mi točila hlava.

Ach, ona teprv učí zářit svíce.
Jak v uchu černochově náušnice
žhne v tváře její spanilost,
nad lidský pomysl i nad žádost.
Jako když holubička k vranám sedne,
tak jiných krása vedle její bledne...

...že jsem kdy miloval? Ach ne, ó ne!
Já lásku neznal do dnešního dne.

Má sladká Caroline,
na úvod jsem citoval Shakespeara, tvého i mého oblíbeného autora, protože on mi ta slova ukradl. Ale ani ta vzletná slova nedokážou zachytit hloubku toho, co k tobě cítím. Jsi skutečnou královnou mého srdce. Jediné moje přání je strávit s tebou věčnost.
Vždycky a navždycky tvůj Klaus

Třásla jsem se. Připadalo mi to svazující. Děsilo mě, jak moc po mně toužil. Bála jsem se takových citů. Chytila jsem ten kus papíru, který mě tak rozrušil a vyběhla do zahrady.

Pohled Klaus:
Slyšel jsem zvuk otevírajících se dveří a její kroky. Bože, jak půvabně musela vypadat, když seběhla schodiště a schovala se do stínu stromů. Jenže pak jsem zaslechl i jiný zvuk. Tiché vzlyky. Ona plakala. Přerývavě jsme se nadechl.
Musel jsem ji nějak utišit, rozesmát... Proboha, musel jsem něco udělat!

"Caroline." oslovil jsem ji co nejměkčeji to šlo.
"Ne. Nech mně b... Chci být sama." schovala si obličej do dlaní.
"Nechtěl jsem tě vyděsit."
"Ale povedlo se."
"Prosím, slib že zůstaneš."
"Nemyslím si, že je to dobrý nápad."
"Ale je. Protože až se ti teď předvedu, zjistíš, že mě máš ještě hodně co učit." usmál jsem se nervózně.
"Co to...?" zeptala se, když se z domu ozval klavír.

Odkaz na písničku:
http://www.youtube.com/watch?v=8fL4eH1SY-M

"I never felt nothing in the world like this before. Now I´m missing you, I´m wishing that you would come back through my door." začal jsem zpívat. Ano, zpíval jsem jí. A připadal si jako největší idiot pod sluncem. Vsadím se, že by moji bratři dali skoro všechno proto, aby jim tuhle chvíli někdo nahrál. Caroline na mě jen nevěřícně zírala. Zřejmě jsem ji šokoval natolik, že zapoměla plakat. Alespoň něco se povedlo.
"Why did you have to go? You could have let me know! So now I´m all alone, girl, you could have stayed, but you wouldn´t give me a chance." pokračoval jsem neohroženě. Moje královna se teď musela kousnout do rtu, aby se mi nesmála.
"With you not around, it´s a little bit more, then I can stand. And all my tears..." můj hlas zanikl v krátkém poryvu větru.
"So why does your pride make you run and hide? Are you that afraid of me? But I know it´s a lie, what you keep inside. This is not how you want it to be!" nehodlal jsem přestat. Caroline se kývala do posledních zbytků mého rytmu.
"So baby, I will wait for you. Cause I don´t know what else I can do! Don´t tell me I ran out of time, If it takes the rest of my life."
Odvážil jsem se jí podívat do očí.
"Baby, I will wait for you! If you think I´m fine it just ain´t true! I really need you in my life! No matter what I have to do, I´ll wait for you."
Jejich výraz jsem ale nedokázal dešifrovat.

Ačkoli jsem to považoval za nemožné, povedlo se mi celou píseň dozpívat.
"Bylo to o dva a půl tónu falešně. Byl jsi úplně mimo rytmus, melodie uletěla někde v půlce." zhodnotila to Caroline a popotáhla nosem.
"Já vím. Jsem nemožný zpěvák a..." začal jsem se omlouvat.
"A mně se to moc líbilo!" přehlušila mě důrazně a konečně se pořádně usmála.
"To byl účel." oplatil jsem jí úsměv. S unaveným povzdechem vklouzla do mé náruče. Pohladil jsem ji po vlasech.
"Opravdu jsem netušila, jak zoufale na tom jsi." zamumlala.
"Nebuď drzá!" poradil jsem ji a důkladně ji polechtal.
"No dobře!" smála se. Když jsem přestal se šimráním, ovinula mi ruce kolem krku.
"Tohle byla ta nejromantičtější věc, kterou pro měk do kdy udělal. Nehledě na kvalitu zpěvu."
"Obávám se, že jsi na mnoho romantiků doposud nenarazila."
"Ani na takové...vyznání. Pochop, já už jsem se naučila mít tě ráda, ale navždy..."
"Nemusíš teď přísahat navždy. Stačí, když mi dáš přítomnost."
"To můžu." usmála se. Následoval polibek. Něžný, překypující pochopení toho druhého. Líbilo se mi, jak se s ní cítím.
"Kam by ses chtěla dnes podívat?" zeptal jsem se, když jsme se od sebe odklonili.
"Někam k vodě." nasadila prosebný pohled. Ne, prosit opravdu nemusela. Ikdyby řekla, že chce navštívit Atlantidu - do západu slunce bych to potopené město našel.
"Vím o místě, kde by se nám mohlo líbit." pohladil jsem ji po tváři.

Pohled Caroline:
"No dobře, už do té vody jdu, jen po mně necákej!" vkročila jsme opatrně do docela studené vody jezera, ke kterému mě vzal.
"Pomaleji by to nešlo?" zašklebil se. Za trest jsem mu šplíchla vodu do očí.
"Už zase provokuješ?" zasmál se a vrhl se na mně.
"Nééé! Hihihihahahahehehe...!!!" řehtala jsme se, když mě jeho hbité prsty lechtali na odhalené kůži. Co nadělám, bikiny toho moc nezakryjí.
"Už doooooost! Prosíííím, Niku!"
Okamžitě přestal. Až jsem se polekala.
"Co se stalo?" zeptala jsem se.
"To bylo poprvé, co jsi mi řekla Niku." rozzářil se.
"Protoře je to kratší. Líp se mi to při tom řehotu vyslovovalo." vysvětlovala jsem rychle, aby nezpychl. Věnoval mi úsměv říkej-si-co-chceš-já-vím-svoje.

Pohled Henric:
Zvláštní den. Bonnie se mi vyhýbá pohledem. Mark vypadá jako spráskaný pes, Christine se ho snaží utěšovat. Samuel nevtipkuje. Damon sice drží Elenu kolem ramen, ale hledí nepřítomně do dálky, zatímco Elena vypadá jako hromádka neštěstí, ale pěkně nakrknutá.
No a u oběda to vyvrcholilo.
"Nechápu, proč jsem tak slabý a nesnesu trochu bolesti, abych vám pomohl." mračil se Mark na svůj odraz v lžíci.
"Nejsi slabý! Je to přirozená reakce, chránit se před tím, co bolí." pohladila ho Christine po paži.
"Vidíš." zamumlal Damon směrem k Eleně.
"Bylo to moje nejlepší rozhodnutí, že jsem si tě proměnil. Bez tebe bych se brzo unudil." usmál se na ni vděčně nejstarší upír v místnosti, opět v roláku.
"Vidíš?!" zašklebila se Elena na Damona a vyběhla z místnosti. Damon ji následoval.
"Myslím, že dnešní oběd skončil." konstatoval Samuel.
Moje čarodějka vstala a zamířila ven.
"Bonnie! Počkej!" vydal jsem se za ní. Dohnal jsem ji až u mohutného křoví.
"Bonnie! No tak! Mluv se mnou!"
Nadechla se, že mi odpoví, ale zaslechli jsme dva haštěřící se hlasy.

"On ji proměnil, aby s ní mohl být napořád!"
"To je jejich věc!"
"Omyl! Jedná se přesně o naši věc! Jenže ty mě nemiluješ natolik, aby jsi mě proměnil."
"Tak tohle si myslíš?!"
"Tohle vím!"
"Blázínku. Miluju tě víc, než je vůbec únosné!"
"Tak proč?!"
"Nikdy jsi nechtěla být upírem. Bál jsem se, abys mi za pár let nevyčetla, že jsem tě zbavil možnosti žít."
"Můj život jsi ty."
"Miluju tě."
"Já tě taky miluju."
"A... pokud si to opravdu přeješ, udělám z tebe upírku."
Dlouhý polibek zpečetil smlouvu mezi Damonem a Elenou. Smlouvu o věčnosti. A věčné lásce.

Chytil jsem Bonnie za ruku a opatrně ji vyvedl na nějaké vzdálenější místo.
"Teď už mi konečně můžeš říct, proč se na mně nemůžeš ani podívat."
"To není pravda!" vyhrkla. Povytáhnul jsem obočí.
"No dobře." povzdechla si.
"Prostě tu celou dobu jen pracujeme. Kouzlíme, zkoumáme, hledáme. Nějak už si nejsme tak blízko jako prvně."

Kulisa ;):
http://www.youtube.com/watch?v=XnUuOzn4GVg

"Já tě pořád cítím." usmál jsem se a položil si její ruku na hruď. Nechal jsem svou sílu proudit k ní a cítil, že ona dělá to samé.
"Dneska jsem se naučil spoustu nového."
"Například?" zajímalo ji.
"Že někteří lidi, jako je například Damon a Elena za lásku bojují. Protože ji prostě nemůžou přestat cítit. A někteří, jako třeba většina mých sourozenců, před ní utíkají, nechtějí ji, bojí se, připadá jim, že je láska jen na obtíž."
"Co z toho platí pro nás?"
"To první. Protože když je láska tak silná a úžasná, jako ta, co cítím k tobě, stojí za to kvůli ní bojovat. A teď bych s dovolením podnikl menší útok." zasmál jsem se nejistě a přitiskl svá ústa na její. Exploze energie. Její horké tělo tisknoucí se k mému. Měl jsem obavu, že budu neohrabaný, přece jen jsme ještě nikdy nikoho nelíbal. Jenže všechny pochyby spláchla vlna její čisté lásky.

Pohled Kola Mikaelsona:
Stál jsem ve stínu a pozoroval tu krásku s vlasy jako slunce. Naštěstí mě můj bratr nezaslechl přicházet.
Klaus. Vždycky dostane, co si zamane. Nebo alespoň skoro vždycky. Nneí moudré mu vzdorovat. Ale v tomhle případě... Ještě jednou jsem polaskal pohledem Carolininy křivky a zmizel jsem do tmy.

32. kapitola: My surname...

26. srpna 2012 v 21:09 | hplovehp |  We Are Who We Are
Tewulinčina kapča. ;)

,,Náš výběr na koho?" Optala jsem se.
,,Kravaťáka a hafíka." Uchechtnul se Damon a promnul si rukama obličej. Ještě více si mě k sobě poté přitiskl.
,,Elijah a Klaus?" Vykulila jsem oči tak, že mi málem vypadli z důlků.
,,Moji dva bratři se také zamilovali do jedné dívky. Tatii." Poznamenal Henrick. Bonnie se usmála. Tenhle její úsměv znám. Moc dobře.
,,Fajn, to je fakticky fajn." Zavrčel můj milý. Sam se po mém boku lámal zadušovaným smíchem. Jemu to vlastně bylo fuk, hlavně když jejich linie přežije. ,,Netlem se." Šťouchnul ho Damon a Sam se na něj jen zamračil, ale radši nic nenamítal.
,,No dobře, necháme vás Marku odpočívat." Utnula to jednoznačně Bonnie a všichni jsme tedy museli poslechnout. Damon i Samuel se mě drželi jako klíště, takže bylo štěstí, že dveře byly dvoukřídlové a dali se otevřít obě "křídla". Fakt by jsme se neprocpali jenom jedněmi. Za námi vyšla Bonnie s Henrickem a se spikleneckým šepotem se od nás oddělili. Zamířili jsme do zahrad. Velké zahrady, které byly zařízené ve starém řeckém stylu se sloupy. Prostě nádhera. Hýřilo to barvami a slyšela jsem několik různý ptáčků. Bylo to neuvěřitelné. Samuel se ode mne odtáhnul a mírně se uklonil.
,,Nechám vám soukromí hrdličky, ale Elenko, jestli ti Damon nebude stačit, mám pokoj v prvním páá.." Nedořekl, protože to už Damon rudnul a sháněl se po něčem špičatém a hlavně dřevěném a navíc už ho utnul v mluvení.
,,Same!" Zrudnul úplně. Samuel zasalutoval a zmizel upíří rychlostí pryč. Musela jsem se zasmát.
,,Snad by jsi nežárlil, upírku." Otočila jsem se na něj a přejela mu rukama po rudých tvářích. Vypadal jako sopka před výbuchem. Ajaj.
,,Já ho nejspíš brzo uškrtím." Povzdychnul si a usmál se na mě. Pomalu dostával zase takovou barvu, jakou má mít. Ještě, že tak. Pousmála jsem se a políbila ho opatrně na rty.
,,Ty víš, že jsem jen tvoje." Usmála jsem se.
,,Moje." Zašeptal do mých rtů, než mě dlouze políbil. Podlomila se mi kolena pod tíhou toho spalujícího polibku. Ani po tak dlouhé době na mě nemají jeho polibky jiný vliv. Je to jako poprvé.
,,Můj." Uculila jsem se.
,,Paní Salvatorová." Uculil se zas on na oplátku.
,,Nechám si obě přijmení." Upozornila jsem ho. Začal mě rentgenovat očima.
,,Jenom Salvatore." Složil si ruce na prsou. No my se fakt budeme hádat, jaký přijmení budu mít, no to je snad vtip, ne??
,,Obě." Nasadila jsem neústupný výraz.
,,Salvatore!" Zamručel.
,,Obě." Trvala jsem si na svém.
,,Moje!" Pánové a dámy, dejte mi kladivo, já ho snad bacím po hlavě.
,,Obě!" Zavrčela jsem. Chvíli jsme se na sebe jen nabručeně dívali, pak nám zacukali koutky a oba jsme se rozesmáli na celé kolo. Sedla jsem si do trávy a Damon hned vedle mě.
,,Stejně si vezmeš přijmení Salvatore." Zacukroval.
,,Co ti vadí na mém přjmení?" Optala jsem se.
,,Není to jenom moje přijmení. Takhle… mi tě nikdo nevezme." Chytil mi hlavu do dlaní.
,,Nikdo by ti mě nevzal, ani kdybych měla obě." Namítla jsem, povzdychnul si.
,,Jenom chci, abys měla i něco ze mě v tom jménu a to něco znamená polovinu." Díval se mi do očí. Neodolala jsem a přitiskla se k němu v dlouhém a nenasytném polibku.
,,Miluju tě." Zašeptala jsem.
,,Já tebe víc." Uchechtnul se. Protočila jsem oči. Ten má nějakou hádací náladu.
,,To snad ani nejde." Usmála jsem se.
,,Jde." Pousmál se šišatě. Znovu protočení očí.
,,Ale kuš, upíre." Povalila jsem ho do trávy a dloooouze ho políbila.
***
Pohled Caroline:
Probuzení do slunného dne mi vůbec dneska nevadilo. Což se opravdu velice divím. A kdo by se nedivil? Včera jsem namalovala svůj první obraz! Ke všemu s Klausem a nechci se chvástat, ale povedl se mi. No a pak jsme se líbali, jo… umí skvěle líbat. A ke všemu mě navíc uložil ke spánku a jako správný gentleman se pak vzdálil do svého pokoje. Zůstala jsem sama v pokoji, který byl velký asi stejně tak, jako náš celý dům v jednom patře. Bylo tu tolik prostoru, všude uklizeno a postel velikosti fotbalového hřiště. Cítila jsem se v ní jak mravenec. Tak nějak jsem se vyhrabala z té obří postele asi po deseti minutách, jelikož fakt nešlo jen tak vyskočit. A byla jsem až moc zachumlaná v dece. Alespoň jsem byla převlíknutá do svého nočního úboru alá Klausovo tričko. Jakmile se mi podařilo udržet rovnováhu a vyvléknout se z té deky, kde jsem byla zabalená jak nějaká mumie, tak jsem se vydala do koupelny, kde jsem se vrhla po teplé sprše, která mě dokonale probrala a pak jsem udělala ranní hygienu. Našla jsem dokonce i fén, takže jsem si vyfénovala vlasy a poté se převlékla do krátké bílé sukně a růžového tílka. Vlasy jsem nijak neupravovala a vydala se dolů. Dlouhá chodba, která snad neměla konce, naštěstí můj pokoj byl skoro naproti schodům. Když jsem ale chtěla sejít dolů, zastavila jsem se, jelikož jsem uslyšela mírné chrápnutí. No co, mám upíří sluch. Potichu a hlavně rychle jsem se vydala ke dveřím na konci chodby. Podívala jsem se dovnitř klíčovou dírkou a jediné co jsem spatřila, byla stěna obrazů. Fajn, takže tohle bude Klausův pokoj. Potichounku jsem otevřela dveře a viděla spícího Klause a vedle postele spadlý úhel a papír s tvrdými deskami na podložení. Pomalu jsem se tam připlížila a zvedla ten výkres, byla jsem tam já. Málem jsem vydechla nahlas nad tou krásou, to jsem nemohla být já. Ale nejspíš jsem to byla já. Všechno zachycené a mám tam ten nejširší úsměv jaký umím a všechno a… Pane Bože!!! Je to skvělý a on se vedle mě pohnul, on se pohnul a já musím mizet.. rychléééé, dřív než… poozdě.
,,Ehm, dobré ráno a Caroline, co ty tu děláš??" Ospale na mě koukal a pak mu padnul pohled na kresbu v mým rukách.
,,Dobré ráno, já… zabloudila." Vyhrkla jsem největší koninu, co mě v tu chvíli napadla. ,,Uvidíme se u snídaně." Roztržitě jsem na něj mávla a pak upíří rychlostí zmizela a kresbu vzala s sebou. Zavřela jsem se ve svém provizorním pokoji a dívala se na kresbu před sebou. On mě namaloval a počkat! Otočila jsem papír, na druhé straně byl napsaný vzkaz. Pro mě.
***
Pohled Klaus:
Díval jsem se na místo, kde ještě před chvilkou stála Caroline. Držela v rukou kresbu, na které jsem pracoval a pak na ní napsal i ten vzkaz, neměla ji vidět, měla ji vidět až dýl, až na to bude připravená, snad by někdy byla.
***
Pohled Elena:
Ležela jsem v posteli schoulená ke svému upírovi a užívala si jak zrychleně dýchá po tom co jsme dělali. Neříkám, že já taky tak nedýchám. Tohle bylo teda kolo, které se jen tak nezapomene. Dívala jsem se před sebe, kde jsem měla s Damonem propletené ruce. Na své ruce jsem měla ohromný prsten, který mi můj miláček věnoval k našemu zasnoubení. Ano, je to tak, Elena Gilbertová se bude vdávat, to je prostě… neuvěřitelné a přesto se těším jako malá holka. Miluju ho, moc. A chci s ním strávit věčnost. Jako jeho partnerka. Upíří partnerka.
,,Miláčku??" Začala jsem opatrně.
,,Ano??" Ozval se trochu v polospánku a jemně mě k sobě ještě více přitisknul.
,,Mám… jednu velkou žádost." Zamumlala jsem a posadila se s dekou přitisknutou k sobě.
,,Jakou, zlatíčko?" Posadil se nervózně taky.
,,Ehm… Proměň mě." Podívala jsem se mu odhodlaně do očí.

Chvilka poezie aneb proč bychom si nebásnili?!

18. srpna 2012 v 15:22 | hplovehp |  me and Me
Tohle vzniklo ještě během školního roku. Myslím, že na to padla jedna hodina fyziky. :D o:-) Jsou to předělávky několika populárních krákoraček. ;)

Oliver Twist bledne závistí, když na scénu nastoupí...

Raději jsem neměla ten seriál,
raději jsem, neměla ho sledovat,
snad ani díl!
Hrdina byl v tom seriálu schován,
miluju ho - jmenuje se Sam!
Winchester Sam!

Na některé věci ani Rychlá rota nestačí, takže...

Sa-Sa-Sa Sam a Dean!
Lidi hájí!
Sa-Sa-Sa Sam a Dean!
S nimi jsem v ráji!
Loví nestvůry pravé,
ve znaku mají dvojité wé!
Sa-Sa-Sa Sam a Dean!

Možná mu voní i tvá kůže, ale hlavně...(Aneb Damonova hymna ;) :D.)

Mám rád vůni tvý krve,
dej, když můžeš mi dát.
Dám tvý tělo do sudu,
no já se s ním tahat nebudu!

A na závěr: V Mystic Falls vrhají stíny mnohem zajímavější objekty než katedrály. ;)

Stín v Mystic Falls,
ten je bůh ví čí, jé jé.
Dýchat nemůžeš,
srdce ti ryčí, jé,jé.
Pak ho uvidíš,
je to Původní!

Přej si co chceš,
klidně i Elijaha, nebo věz,
že Kol i Klaus jsou k mání též.
Ber, tady máš,
krále pirátu nebo dobra stráž.
Je to Finn, honem ber,
páč já chci též!
Jé-é-é!


Tak doufám, že vás moje malé rýmovačky - nerýmovačky alespoň trochu pobavili. Nebo přinejmenším ukrátili dlouhou chvíli, stejně jako mě ve fyzice, když jsem je vymýšlela. ;)

31. kapitola: Thousand reasons why we should

17. srpna 2012 v 22:04 | hplovehp |  We Are Who We Are
Takže ještě jednou se omlouvám, ale jak už jsem psala v komentáři k předchozí kapitole, spikla se proti mě technika. A tak nějak nevím, co všechno vám v téhle kapitole napíšu... :D Začneme u Klause a Caroline, možná vstoupí do děje i nějaký další Původní, třebas se dočkáte i nějaké Bonnie+ Henric scény. Nechám se překvapit spolu s vámi. :D Tak už nechme mluvit Caroline...

Kdo jsem, kde jsem a proč tu sakra jsem?!
Jelikož se mi Klaus zatím dvořil čistě gentlemansky, vyvedl mě jeho útok z míry. V první chvíli jsem zůstala ztuhlá. Další přirozenou reakcí bylo, že jsem se pokusila vyprostit z jeho objetí. To mě ale rychle přešlo a já ke svému úžasu zjistila, že se k němu tisknu. On ten útok nebyl zas až tak hrozně nepříjemný...
Pootevřela jsem trošku víc ústa, abych ho mohla pořádně ochutnat. Hmmmm... Měl jistý alkoholový podtón. Něčeho zralého, přesto jemného. Něčeho, co snadno opíjí. Najednou mi vůbec nevadilo, že mě líbá. Možná proto, že takhle mě ještě nikdo nelíbal. Kdykoli mě nějaký kluk políbil prvně, bylo to z náhlého popudu zamilovanosti. Klausův polibek byl naopak důkladně promyšlené gesto. Gesto, které mě dostávalo svou upřímností, opatrností, chvilkovým odhalením toho, jaký Klaus doopravdy je a tichou prosbou, abych ho neodmítala.
Jeho hebké rty laskaly spontálně, přesto promyšleně, ty mé. Ruce, kterými jsem mu do té doby visela kolem krku, sklouzly níž, abych se mohla přimknout blíž k jeho svalnaté mužné hrudi. Pak mě to konečně trklo. Proč je Klausův polibek tolik jiný? Protože Klaus není chlapec ani kluk, on je muž! Měl staletí na to poznat sebe, poznat svět. Uchvacovalo mě, kolik toho musí vědět. Páni, až o těhlech úvahách řeknu holkám...
Holky! Zatrnulo ve mně. Ty asi nebudou zrovna hopsat nadšením, když jim řeknu, že jsem se líbala s Klausem! Odtáhla jsem se od něj. Dost opatrně, abych si nezmařila naději, že mě bude ještě někdy takhle líbat, ale dost důrazně na to, aby věděl, že mě nemá líbat teď. Ikdyž bych chtěla. A moc, to se vsaďte.
"Omlouvám se." vydechl. Oči mu plály, rty se chvěly.
"Je pravda, že jsi na mě nemusel takhle zaútočit. Ale já se zase nijak moc nebránila..." nechala jsem konec věty vyšumět do ztracena. Pobavilo ho to.
"Co teď budeme dělat?" zeptal se pak, napůl vážně, napůl rozverně.
"No, sliboval jsi to cestování..."
"Samozřejmě zlatíčko. Ve Francii by teď mohlo být pěkně." chytil se okamžitě.
"Myslím, že by mou mamku docela vyděsil vzkaz: Ahoj mami! Letěla jsem s Klausem Mikaelsonem do Paříže. Pokud nehavaruje letadlo, budu v pořádku. S láskou Caroline." ušklíbla jsem se.
"Tak kam by ses chtěla podívat?" zajímal se, trošku zklamaně.
"Zajímalo by mě, jestli je nějaké místo, které bys mi chtěl ukázat. Ale nesmí být za hranicemi Spojených států." vysvětlovala jsem.
"Mohl bych tě sice tahat po Washingtonu a vykládat ti o architektuře Bílého domu, ale napadá mě místo, kde bych s tebou byl radši." usmál se.
"Jaké místo?" vyzvídala jsem.
"To si s dovolením nechám jako tajemství." mrknul na mě tajuplně.
"Fajn." pokrčila jsem rameny.
"Kdy vyrazíme?"
"Třeba hned."
"Mercedesem, BMW..."
"Náklaďáčkem. Chci jet obyčejným, nenápadným náklaďáčkem."
"Neříkej, že jsi zblázněná do Stmívání!"
"Zblázněná není to správné slovo."
"Edward nebo Jacob?"
"Takhle si šance neoťukáš."
"Co? Já? Jaké šance?" tvářil se nevině.
Jenže já dobře odhadla, o co se pokoušel. Klaus byl totiž vzhledově spíš Edward, kdežto Tyler byl snědý jako indián Jacob. Ikdyž ani Klaus, ani Tyler do těch postav nezapadali, podobnost byla docela vysoká.
"Tak můžeme jet náklaďáčkem?" nakrčila jsem nos.
"V garáži mi sice překáží jeden Chevrolet Silverado 1989, ale..."
"V tom případě žádná ale! Jedeme Silverádem!" rozhodla jsem.
"Jak si přejete, dámo mého srdce." usmál se podmanivě.

Písnička (A tahle je jako stvořená, miluju ji! ;) ) :
http://www.youtube.com/watch?v=kJq7qQP_Gvk

Seděla jsem na sedadle spolujezdce, na klíně batůžek s tím nejnutnějším, tedy spodní prádlo, hygiena, nějaké čisté oblečení na den a Klausovo tričko na spaní. Autorádio hrálo jeden hit za druhým. Znala jsem většinu textů, takže jsem nám cestu zpříjemňovala (nebo znepříjemňovala, občas mi docela ujela melodie) svým prozpěvováním.
"We will, we will ROCK YOU!" skandovala jsem s rukama tak vysoko, jak jen to šlo. Klaus si rytmus té písně bubnoval do volantu a občas se zasmál mému výrazu.
Občas jsem se ho zkusila zeptat, kam jedeme. Byl pořád tajemný jak hrad v Karpatech. Okolo nás už byla tma, na nebi zářily hvězdy. A naproti nám zářil...
"Tohle je cíl naší cesty. Moje venkovské sídlo." usmál se potěšeně, když viděl, jak jsem ohromená.

Klausovo sídlo:
http://www.flickr.com/photos/31500231@N08/2984422305/lightbox/

"Proč do téhle nádhery bereš zrovna mě?" vydechla jsem.
"Protože tohle všechno je jen rám, který potřebuje obraz. A já našel ten nejkrásnější." přejel mi rukou po paži.
"Ale tohle je...palác!" snažila jsem se tu zářivou stavbu pojmenovat.
"Pro královnu. Pro tebe, krásná Caroline." zašeptal. Zachvěla jsem se, když mě oslovil jménem. To jak se něžně mazlil s jeho výslovností; barva jeho hlasu dělala z mého jména téměř kouzelnou formuli.
"Asi je ti trošku chladno. Pojďme dovnitř." usmál se lišácky. Zavěsila jsem se do jeho nabízeného rámě a nechala se uvést do paláce.

Oheň v krbu vesele plápolal. Bylo mi sice trochu horko, ale zase jsem měla příležitost fascinovaně zírat na něco jiného než na Klause.
Ikdyž jsem byla po cestě zmožená, nepřicházelo v úvahu, že bych si mohla lehnout, dokud si tu nádhernou stavbu neprohlédnu. Klaus ji znal do nejmenších podrobností; snad každý kus kamene ve zdejších zdech byl jeho miláčkem. Po takovém výkladu nešlo jinak než přesunout se do salonku s krbem, schoulit se do jednoho z křesel a dál poslouchat jeho příběhy.
"Nikdo z mojí rodiny tu vlastně ještě nebyl." přerušil v půlce své vyprávění.
"Ani Rebekah?"
Zavrtěl hlavou.
"Elijah?"
Další zavrtění.
"Proč?"
"Pokládají tuhle usedlost za další můj rozmar. Nepřikládají jí mnoho významu."
"Míváš často tak nákladné rozmary?"
"Kdo myslíš, že vnuknul Gustavu Eiffelovi nápad na věž?" otázal se potutelně. Rozesmálo mě to. Ale byla tu otázka, na kterou jsem chtěla, potřebovala odpověď.
"Čím jsem tě tak... zaujala?" snažila jsem se, aby to nevyznělo dychtivě. Ano, snažila.
"Protože jsi ty."
"Mluv vážně."
"Mluvím vážně. Jsi první žena která mě po několika staletích uchvátila natolik, abych se jí začal dvořit. Uvažuj, má sladká Caroline. Musíš být nějak vyjímečná."
Nevím, co mě rozechvělo víc. To, že mě považuje za vyjímečnou - nebo to slůvko .
"Je zvláštní, co říkáš, protože já jsem vždycky byla až ta druhá možnost."
"Bláhový blázni, kteří dali jiným přednost před tebou! Ale musím jim být vděčný. Nebýt jejich hlouposti, neměl bych šanci já." pousmál se a pohladil mě po paži.
"Nevím, jestli je to nějaká výhra, získat mě. Jsem jako stříbrná medaile. Potěší, ale zároveň nestačí, když zlatá je jen a kousek dál."
"Tohle musí přestat. Jsi jaká jsi Caroline. A pro mě jsi vždycky zlatá." vytáhnul mě z křesla a vedl. Ven z domu, přes zahradu, do malého útulného baru. Poslední návštěvník z něj dávno zmizel. Jen na pódiu seděl nějaký muž s kytarou, který už se také pomalu zvedal k odchodu.
"Dobrý muži, můžu vás o něco požádat?" přišel k němu rázně Klaus.
"Ano?" vzhlédl k němu kytarista tázavě. Tiché šeptané pokyny, které jsem nezaslechla.

What makes Caroline beautiful:
http://www.youtube.com/watch?v=27tb-WF0xIs

Jemné prohrábnutí strun kytary. Poznávala jsem svou oblíbenou písničku.
"Jak si to..." pokusila jsem se zklidnit dech.
"Snažil jsem se vypátrat cokoli o tobě. Ale spoustu věcí mi musíš říct ty sama."
"Pane Bože." schovala jsem si obličej do dlaní.
"Tak daleko jsem to ještě nedotáhnul. Přesto...Smím vás požádat o tanec, slečno Forbesová?"
Nebránila jsem mu, když mě bral do náruče, ani když se se mnou kolébal do rytmu.
"Zazpíval bych ti sám, ale myslím, že tím bych tě absolutně vyděsil." zasmál se tiše.
"Můžu tě učit. Pokud ty mě naučíš kreslit." navrhla jsem slabě.
"Dobrý nápad." souhlasil. Kytarista měkce dohrál.
"Děkuju." mávl na něj Klaus roztržitě. Muž jen pokrčil rameny, sbalil si svůj nástroj a odešel. A já pořád vězela v Klausově objetí.
"Měla by si jít spát. Zítra je taky den. Nebo spíš dneska?" uchechtl se, vzal mě kolem ramen a vedl zpátky do paláce. Jinak té budově prostě říkat nejde!
"Tady je tvá ložnice." zastavil před nádherně vyřezávanými dveřmi.
"Dneska...Já...Zkrátka mě potěšilo, že jsi byl..upřímný." rentgenovala jsem podlahu v marné snaze najít na ní nějakou nedokonalost.
"Jsem rád, že jsi tu." řekl prostě. Pak se ale ke mně natáhl a jeho hebké rty se otřely o můj krk. Projel mnou slabý třes. Raději jsem o půl kroku odstoupila. Zasmál se; jeho dech mě polechtal na kůži.
"Láska je jako děcko, touží po všem, co má na očích." povzdechl si. Jeden z mých oblíbených Shakespearových citátů! Co všechno si o mě zjistil?!
"Dobrou noc Caroline." usmál se a odešel.
"Klaus po hlavě dostal pánvičkou, protože naštval Caroline maličkou..." bručela jsem si, když jsem se ukládala ke spánku. Brzo mě ale přemohla únava a já spala jako dřevo. No a hádejte, o kom se mi zdálo?! O Klausovi! Klaus mi nese kytky, Klaus jako gladiátor, Klaus v římských lázních - já jsem ale prase! - a samé podobné hitovky.

"Je to neobvyklá abstrakce."
"To měla být Elena!"
"Nerozčiluj se Caroline."
"Jak se nemám rozčilovat, když nakreslím svou kamarádku a ona připomíná nějakou exotickou houbu?!"
Přikryl si dlaní ústa.
"A teď se mi směješ!"
"Já se ti nesměju. Jen mi připomínáš moje začátky."
"Taky si kreslil houbovité holky?"
"Ne, ale všechny moje obličeje vypadaly jako by zrovna dostaly nakládačku."
Tentokrát jsem se rozesmála i já.
"Zkus se míň snažit." poradil mi pak.
"Míň snažit?" nadzvedla jsem nedůvěřivě obočí.
"Nesnaž se ihned prokreslit i ty nejmenší detaily. Nejdřív si lehce načrtni tvar obličeje, očí, nosu, rtů. Ujasni si, kde budou vlasy rámovat obličej. Pak si vyber věc, která je ti nejsympatičtější a začni na ní pracovat. Zdůraznit tvar, dostínovat, ztmavit. Takhle postupně projdi celý obrázek. V téhle fázi už by mělo jít poznat o koho jde. Pokud ne, zkus upravit některé rysy. Až si jimi budeš jistá, uděláš finální dostínování. Nezapomeň na tmavá místa na tváři, pod čelistí a na krku." vysvětloval trpělivě.
"Dobrá, pokusím se." povzdechla jsem si. Tužku do ruky, čistý papír, gumu radši pořád po ruce a hurá na to. Už vidím, co to bude za děs. Nevím, co mě to s tím učením kreslení napadlo...
Zůstala jsem hledět na papír. Během rozjímaní nad tím, jak moc nešikovná kreslířka jsem, mi tužka bezmyšlenkovitě přejížděla po papíře. Vytvořila linie zaoblené čelisti, lehce předkloněného krku a důraznou bradu. Líbilo se mi to. Teď už vědomě jsem vedla čáru vzhůru od brady. Bude mu vidět prakticky celá tvář, ikdyž bude stát jakoby bokem... Mu?! Aha, takže kreslím muže. Díky podvědomí, že ses mi o tom zmínilo!
Přemístila jsem se k místu, kde se konec čelisti setkával s krkem. Naznačila jsem tvar ucha, boltec rozšiřující se směrem vzhůru. Vyznačila jsem světlounce vlasy. Teď obličej. Rty má vysoko, docela blízko dominantnímu nosu. Oči jsou menší, mají zvláštní tvar - jako by bylo horní víčko zlomené - a jsou plné jisker. Těsně nad nimi skoro rovné, huňaté obočí.
Teď mám začít prokreslovat. Asi. Nejvíc se mi zamlouvaly oči. Obtáhla jsem je, zdůraznila jejich neobvyklé zakřivení, doplnila stíny okolo nich a pod obočím. I nos se musel poupravit, byl jeho výrazným rysem. Rty tak výrazné nebyly, přesto nesměly zaniknout. Vybarvila jsem je a pak na nich gumou udělala bílé plošky, odrazy světla. Dodělala jsem ucho. Teď bych měla poznat, kdo to je. Povědomý mi byl, ale neseděl mi ten jeho chlapecký kukuč. Strniště! Drobnými čárkami jsem vyznačila strniště táhnoucí se od ucha po tváři, kosku krku; stáčející se kolem úst. Koukla jsem se znova a...
Z mojí kresby se na mě usmíval Klaus! Chvíli jsem přemýšlela o trhání a zuřivém gumování. Pak jsem ale pokrčila rameny a začala závěrečné stínování. Přinejhorším se Klaus při pohledu na svůj portrét udusí smíchy.
"Už to mám." pípla jsem nesměle.
"Ukaž." usmál se dobrosrdečně, evidentně připravený chválit, ať to bude jakkoli příšerné. Pomalu jsem k němu kresbu otočila.
"To jsem...já?" zeptal se nevěřícně.
"Vím, že to spíš vypadá jak Robin Hood křížený se Shrekem, ale jo, máš to být ty." sklopila jsem oči. Krátce se uchechtl, ale to tam bylo jeho bujaré veselí.
"Naopak, udělala jsi mě hezčího, než jsem ve skutečnosti."
"Nesnaž se lichotit. Vím, jak to vypadá."
"Co bys taky chtěla, když jsem na tom obrázku já?" zakřenil se.
"Nevím." ušklíbla jsem se.
"Vypadám tam... mile." naklonil hlavu na stranu, jak zkoumal svůj portrét.
"Dneska jsi milý." usmála jsem se na něj.
"Těší mě, že si to myslíš." usmál se taky.
"A já bych tě chtěla..." naklonila jsem se těsně k němu. Dech se mu zrychlil. Překvapilo mě, jak na mně reaguje.
"Políbit." dořekla jsem a přitiskla své rty jemně k jeho.

Pohled Elena:
Mark ležel natažený na pohovce. Nad ním stáli Bonnie s Henrickem a usilovně mumlali nějaké kouzlo. Christine svého miláčka povzbudivě držela za ruku.
"Ááá!" zajíkl se Mark bolestí.
"A dost!" řekla rázně Christine a pohodila zrzavými vlasy.
"Dobrá." řekli zároveň ti dva čarodějové a odstoupili od pohovky.
"Podařilo se vám něco zjistit?" zajímal se Samuel. On a Damon stáli vedle mě, Damon mě objímal kolem pasu, Sam kamarádsky kolem ramen. Já je totiž donutila se usmířit, hehe. A Damon slíbil, že se bude lépe ovládat, jen abych se nezlobila, hihi.
"Nepodařilo se nám nátlak zlomit, ale něco jsme zjistili." začala Bonnie.
"Stvořitelem vaší linie je muž. Takže Rebekah vypadává ze hry." řekl trochu posmutněle Henric. Zněl, jakoby zrovna ji chtěl zachránit nejvíc a naše pomoc by se mu hodila.
"A je tu ještě jedna věc. Řekneš to ty?" pohlédla moje snědá kamarádka na Henricka.
"Je na vás přenesená kletba dvou."
"Jupí, další věc, která mě proklíná! Co to je zač?!" mračil se Damon.
"Je to od počátku stvoření vaší rasy. Kletba dvou znamená, že se dva si velmi blízcí zamilují do stejné osoby. Většinou bratři. A jsem si skoro jistý, že se to přeneslo do pokrevní linie."
"A kdo tu kletbu vytvořil?" zeptala jsem se.
"Není to jedno? Prostě to znamená, že to povážlivě zužuje náš výběr..."