27. kapitola: Enchanted

17. července 2012 v 21:32 | hplovehp |  We Are Who We Are
Kapitola ode mně. Doufám, že se vám bude zamlouvati. Začíná tu něco nového... ;) Začneem s pohledem Eleny, ale očekávejte pohled Henricka a snad i Bonnie. ;)

"V tom katalogu se mi žádný šaty nelíbí." šklebila jsem se, když mi Damon po několika minutách tu nabídku svatebních šatů stejně vnutil.
"Co třeba tyhle?" ukazoval Damon snaživě na jedny krátké. Vršek vypadal jako odvážný korzet a modelce zpod minimini sukénky čouhaly podvazky.
"To by nevypadala jako nevěsta, ale jako nevěstka." ozval se těsně za mnou hlas. Trošku jsem se polekala.
"Přesně." obrátila jsem se přesto na Henricka s vděčným úsměvěm.
"Jsem připravený provést kouzlo." dodal ještě a spiklenecky na mě mrkl.

Přesunuli jsme se do Henrickovi čarodílny.
"Budu potřebovat trošku tvojí krve." poznamenal Henric, skloněný nad nějakou knihou. Automaticky jsem se začala shánět po něčem ostrém.
"Damonovy." dodal, když vzhlédl. Překvapeně jsem vykulila oči. Obyčejně jsem to byla já, po kom chtěli krev. Ať už kapku nebo mě vycucnout jako fruko.
"To je logické." prohlásil Damon, vzal jeden z nožů, co se tu povalovaly (a které já jsem přehlédla), rozřízl si zápěstí a nechal krev stéct do připravené misky.
"Pak já jsem asi natvrdlá jak zkamenělý bochník chleba." povzdechla jsem si.
"Jednak, ten koho hledáme, je upír. A je velmi blízko zakladateli pokrevní linie. Takže Damonova krev tu bude mnohem užitečnější než tvoje." vysvětlil mi laskavě Henric.
"Fajn." rezignovala jsem.
Henric ukápl z misky na velmi obecnou mapu Spojených států. Pak začal soustředěně pronášet kouzlo. Krev začala putovat po papíru. Zničeho nic se ale zastavila, jakoby na mapě byla nějaké neviditelná přehrada. Překvapeně jsem se podívala do Henrickovi tváře. Měl ji zkřivenou urputnou snahou. Po chvíli bolestně zanaříkal. V ten okamžik se mapa vznítila.
"Je mi líto. Je zřejmě chráněný nějaký čarodějem nebo čarodějkou. Ale zjistil jsem, kam zhruba bychom se měli vydat. Je někde v Oregonu, na severozápadě."
"Takže se mám podle tvých instrukcí jen tak vydat někam doprdele?!" rozčílil se Damon.
"Tam nemusíš, ale do severozápadního Oregonu by jsi mohl." ujistil ho klidně Henric.
"Nechte si to!" mírnila jsem je.
"Tahle výprava je šílenství."
"Mohl bych to místo upřesnit, kdybych měl k ruce ještě někoho kdo umí kouzlit." vysvětlil vládce domu.
"Abrakadabraka, čury mury fuk! Kam máme jet?" zašklebil se můj upír ironicky.
"Zkus ještě Čáry máry pod kočáry." zachechtal se Henric.
"Známe přece Bonnie!" vpadala jsem do jejich rozhovoru dřív, než se stihli pohádat.
"Jasně."
"Kdo je Bonnie?"
"Moje nejlepší kamarádka, která je čarodějka. Pomůže nám."
"Už se nemůžu dočkat, až ji poznám."

Pohled Henric:
Stál jsem s Elenou a Damonem před dveřmi té Bonnie. Přiznám se - byl jsem zvědavý. První čarodějka, s kterou jsem se měl setkat. Pokud nepočítám ty, co mě vyvolaly. A ikdyž nemám mnoho zkušeností, se svým vzhledem se ani počítat nedaly.
"Kdo to...Eleno!"
Zůstal jsem šokovaně zírat na dívku, která se vyřítila ze dveří a pevně objala svou kamarádku.Temné vlasy jí padaly na ramena v rozpustilých vlnách, aby tak rámovaly půvabný srdcovitý obličej. Zelené oči s lehkým nádechem hnědé překypovaly životní energií. Drobný nosík nad ústy. Její ústa. Ústa, která mě zničí. Buď mě odmítnou nebo přijmou. Já sám v té chvíli nevěděl, co by mě sebralo víc. Zběžně jsem přelétl zbytek její postavy. Byla zdravě štíhlá, ne pohublá. Ještě chvíli jsem obdivoval její nohy, které s naprostou samozřejmostí tančili po povrchu zemském jako by celý byl jen jevištěm. Při cestě zpět k jejímu obličeji mi pohled uvízl ve výstřihu žluté halenky, kterou měla na sobě. Polila mě horkost.
"A kdo je tohle?" upřela na mě svůj pohled a já si přál, abych byl mocný a bohatý, abych jí měl co složit k nohám. Nyní jsem mohl dát jenom sebe. A nebudeme si nic nalhávat - nedávno dorostlý čaroděj z doby vikingů není ta nejlepší partie ve městě.
"Henric. Henric Mikaelson." představil jsem se přesto.
"Mikaelson?" podivila se.
"To je dlouhé vyprávění." poznamenala Elena. Ano. A já byl ochotný vyprávět ten příběh téhle snědé čarodějce, kolikrát jen bude chtít.

"To je něco úžasného!"
Těšilo mě, že je Bonnie tím příběhem uchvácena ještě víc než Elena, pokud to vůbec bylo možné. Její živelné oči na mně hleděly s obdivem a úctou.
"Samozřejmě, že vám pomůžu, ale dneska ne. Už jsem vyčerpaná. Hybridi zase obtěžovali." vysvětlila a malinko se zapotácela. Nezvládnul jsem přemoci své instinkty, natál jsem k ní ruce a zvednul si ji do náručí.
"Už je to dobré. Můžeš mě pustit." usmála se, zatímco mě srdce hrozilo prasknutím, jak překypovalo náhlou nákloností k ní.
"Myslím, že raději ne, slečno Bonnie. Kde máte ložnici?"
"Berete to velmi rychle, pane čaroději." rozesmála se. Tváře mi zrudly.
"Já jsem nemyslel..."
"Jsi roztomilý, když se červenáš."
Ona si o mně myslí, že jsem roztomilý! Musel jsem se usmívat, ikdyž moje mimické svaly už žadonily po volnu. Byl jsem nepřirozeně veselý, jakoby opilý.
"Ložnici mám ve vedlejším pokoji." dodala.
"Pak mi bude ctí uložit vás."
Pronesl jsem ji do sousední místnosti a zavřel za námi dveře. Na posteli měla karmínově rudé povlečení. Nadzvedl jsem přikrývku, uložil ji na hebké prostěradlo a důkladně ji přikryl.
"Obvykle se nenechám nosit a také se mnou nikdo nejedná jako se slabým. Uvědom si prosím, jaká ti byla udělena výsada." upozornila mě.
"Jsem poctěn." ujistil jsem ji a chtěl odejít. Chytila mě za ruku. V ten okamžik jsem uvnitř vzplál.
"Zůstaň tu." zaprosila a já jí nadšeně vyhověl. Tak tohle je láska? Najednou nevnímat svět, chtít být milované osobě čímkoli, co si ona zamane. Být s milovaným těsně spojen. Jen za tu chvíli, co ji znám jsem došel k závěru, že kdyby se jí něco stalo, byl by to můj konec.
Ta čarodějka mě nevědomky začarovala. A já byl zakletý rád.
"Nebyla jste ještě před chvílí unavená?" povytáhl jsem obočí.
"Copak můžu usnout?! Chtěla bych se tě na tolik zeptat! Musíš znát tolik kkouzel, o kterých nemám ani potuchy."
"A ty se zajímáš jenom o ta kouzla?" uklouzlo mi posmutněle.
"S těmi začneme. Musíme přece zachránit tvou rodinu. Ikdyž je nesnáším, kvůli tobě..."
"Kvůli mě?" podíval jsem se jí překvapeně do očí.
"Kvůli tobě jsem ochotná bojovat za jejich spasení." pousmála se.
"Proč?" zajímalo mě. Její ruka ještě pořád svírala mou.
"Jsi ten nejupřímnější člověk, jakého jsem kdy potkala. A vyznáš se v kouzlech. A..." zastavila proud svých slov.
"A?" chytil jsem se naděje.
"Nechci, aby sis myslel, že jsem povrchní, ale... jsi moc pěkný kluk." sklopila pohled.
"Děkuji za kompliment, slečno Bonnie. Vy jste také velmi pěkná." vyhrkl jsem. Vzápětí jsem si za to měl chuť utrhnout hlavu. Pěkná! Říct bohyni, že je pěkná. Jsem blázen. Jenže prostě nedokážu nahlas říct, že bych nejraději zulíbal každý centimetr její snědé kůže a zametal před ní cestu.
"Děkuju. Pojď, lehni si vedle mě." posunula se o kousek.
"Není to.. neslušné?" zeptal jsem se opatrně.
"Neslušné by to bylo, kdybychom byli nazí." uchechtla se. Myšlenky se mi rozsypaly jako korále z přetržené šňůry. Cítil jsem, že v obličeji mám stejný odstín jako její lůžkoviny. Raději jsem se urychleně uložil na kraj postele.
"Vždyť spadneš!" zakoutila hlavou a přitáhla si mě blíž.
"Co jsi chtěla vědět?" pokusil jsem se odvést pozornost od řesoucího se hlasu i končetin.
"Zajímalo mě..."

Postupem času začala usínat. Ne že bych ji nudil nebo přestal bavit, prostě byla doopravdy unavená. Nechal jsem ji tedy usnout docela. Nemohl jsem sice slyšet její hlas, ale mělo to jiné výhody. Mohl jsem na i koukat celé dlouhé hodiny. Kdyby mě však nepřemohl spánek...

Pohled Bonnie:
Když jsem se ráno probudila, málem jsem spustila jekot. Naštěstí mi došlo, kdo vedle mě leží a že jsem mu to dovolila. Henric si povzdechl a posunul si hlavu blíž ke mně.
Zamyšleně jsem si ho prohlížela. Tmavé vlasy měl pocuchané do existujících i neexistujících světových stran. Světle malinové rty zůstávaly pootevřené.
Tak s tímhle jsem včera flirtovala jak zjednaná. Bezva. Poslední, co teď potřebuju je xy let starý čarodějný nápadník. Z Původní rodiny. Ale když on je tak milý! Pohladila jsem jeho tvář. Rozespale na mě zamžoural.
"Dobré ráno." věnovala jsem mu úsměv.
"Dobré ráno. Jak jste se vyspala, slečno Bonnie?" staral se. Ruku, kterou jsem rychle stáhla z jeho obličej zachytil do své.
"Velmi dobře. A ty?"
"Vedle vás je nemožné snít zle."
"Nechal by jste mi chvíli soukromí? Chci se převléknout." přerušila jsem chvilkové ticho. Váhal jen setinu sekundy.
"Samozřejmě. Počkám na vás ve vedlejší místnosti." uklonil se zlehka a skutečně odešel.
Začala jsem se prohrabovat svými věcmi. Chvilinku jsem uvažovala, že si vezmu krajkové prádlo, pak jsem ten extrém zavrhla a vzala si bílé sportovní, zdobené motýlky. Přes něj jsem si přihodila jednoduché žluté hippie šaty.
Ve vedlejší místnosti už Henric s Elenou a Damonem čile debatovali, kam že asi budeme muset jet hledat toho Marka.
"Tak snad abychom to zjistili přesně." usmála jsem se.
Zoopakovali jsme kouzlo, o které se Henric pokoušel sám. Damon sice brblal, že kvůli čárům márům bude první upír v historii, který vykrvací, ale přesto nechal trochu své červené odtéct do misky. Brzy jsme se setkali se stejnou zábranou jako on sám předtím. Henric mě gentlemansky zaštítil a nechal do sebe vrtat tím obranným kouzlem, zatímco já jsem co nejrychleji hledala další cestu.
"Hotovo!" křikla jsem po chvíli. Můj pomocník úlevně vydechl. Mapa se vznítila. Někdo si potrpí na efekty.
"Jedeme do Salemu." konstatovala jsem.
"Do toho čarodějnickýho města?" ptal se Damon.
"Ne, čarodějnický Salem je v Massachussets. Tohle je jiný Salem." vysvětloval Henric.
"Ti, co to tam pojmenovávali si evidentně moc násilí nedělali." šklebil se černovlasý upír posměšně.
"Cesta tam bude trvat asi dvaadvacet hodin. Nejkratší je to těsně kolem Great Salt Lake, ale neprojíždět Salt Lake City, asi 1303 mil." pokračoval můj spolunocležník. Damonovy poznámky okázale ignoroval.
"S mým řízením tam budem rychleji." blejsknul po nás upír svým úsměvem.

Konečně v Salemu! po té cestě už jsem padala na hubu. Rychle jsem se osprchovala, abych to samé umožnila i ostaním. Ten příbytek, kde jsme sehnali ubytování, nebyl až tak špatný. Zavřela jsem za sebou dveře pokoje a zůstala hledět na květinu na mé posteli. Jedna jediná, světle fialová gerbera. A u ní vzkaz napsaný starodávným ozdobným písmem.
"Jinou květinu jsem nesehnal. Přesto doufám, slečno Bonnie, že se vám zamlouvá. Váš Henric." přečetla jsem nahlas a musela se zasmát. Když jsem později usínala, květina byla ve váze na mém nočním stolku.

Pohled Henric:
Už druhé ráno, kdy jsem se budil plný optimismu a neskonalé chuti k životu. Díky dámě mého srdce. Cestou do kuchyně na snídani jsem si pohvizdoval.
"Dneska je krásně. Den jako stvořený pro koupání. Henricku, nezajel by jsi se mnou vykoupat?" promluvila na mě slečna Bonnie, jakmile jsem vstoupil do dveří.
"Velmi rád." usmál jsem se na ni.
"Nejsme tu na zdravotní dovoleé. Aúúú!" zaskučel Damon podrážděně a chytil se za břicho, do kterého ho Elena šťouchla loktem.
"Jeďte, po té dlouhé cestě potřebujeme VŠICHNI jeden volný den." rozhodla hnědovlasá dívka. Ani Salvatore se jí neodvážil odporovat.

"Jedeme k Detroitskému jezeru, což je odsud plus mínus 60 mil. Bude to tak hodina a půl jízdy. Pohodlně se usaď." doporučila mi Bonnie laskavě. Nejistě jsem se zavrtěl. Se smíchem nastartovala a vyjeli jsme.

Detroitské jezero je skvost. Nadšeně jsem se vyhrnul z auta...Jenže pak jsem si na to vzpomněl.
"Asi zůstanu jen na břehu, slečno Bonnie."
"Proč?" podivila se.
"No... Jsem zvyklý koupat se...úplně bez šatů." sklopil jsem pohled.
"Nejso utu žádní lidé...Myslím, že to nebude až takový problém." uslyšel jsem v jejím hlasu stud, smích i svádění. Zvedl jsem pohled právě ve chvíli, kdy ze sebe shodila i ty titěrné kousky látky, kterým říkala bikiny a skočila po hlavě do vody.
"Voda je úžasná! Pojď za mnou!" lákala mě. Několikrát jsem se zhluboka nadechl, pak jsem ze sebe serval oblečení a urychleně zmizel pod vodou.
Celou dobu jsem se úzkostlivě snažil soustředit na její obličej. Jenže její krk..a záda a...krucinál! Vážně se musela položit na záda?! Zkousl jsem si ret, abych nezaúpěl.

Pohled Bonnie:
Už byl zase večer. Stála jsem pod sprchou a smývala ze sebe jezerní vodu. Ten výlet se vydařil.
No jasně! Bennettová, tobě snad spálil mozek Pták Ohnivák či co! Úplně se svléknout před klukem,k terého znáš dva tři dny?! A ještě se vystavovat, aby z tebe viděl co nejvíc!
Ale když jsem přišla do pokoje, přestala jsem si to vyčítat. Na posteli ležela veliká kytice z gerber, navlas stejných jako ta ze včerejška lístek byl krátký a věcný.
"Jsi překrásná." přečetla jsem si. S přihlouplým úsměvem jsem se uložila na postel, přitiskla si kytku k srdci a promítala si Henricka.

"Tak a dneska se dáme do práce." uvítal mě Damon u snídaně.
"Máme první stopu. Damon ji našel." dodala pyšně Elena a líbla ho na tvář.
"Jakou?" zeptal se Henric, který se objevil téměř ihend za mnou.
"Víme, kde je někdo, kdo by mohl vědět, kde je Mark."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Koki Koki | 17. července 2012 v 21:58 | Reagovat

Zase jsi dokázala jak úžasně umíš psát. V momentě kdy se vydali k Bonnie mě napadlo, že jí Henrickovi "přiřadíš", když byl takový osamělý. Už se moc těšim na pokračování. Tahle povídka je kapitolu od kapitoly zajímavější. A taky velice vtipná. :-)

2 terulka terulka | E-mail | 17. července 2012 v 22:01 | Reagovat

Krásná kapitolka ale to už sem ani nemusím psát to všichni vědí a Henric už není osamělý takže super :) happy end :D zatím

3 Tewulinka Tewulinka | Web | 17. července 2012 v 23:23 | Reagovat

Stejně jsem nemohla z toho koupání a svatebních šatů :D to bych prostě nebyla já, abych se netlemila u všeho, samozřejmě, úžasná kapitola ;) Ale já chtěla číst dál :D

4 terulka terulka | E-mail | 18. července 2012 v 10:50 | Reagovat

Kdy bude další kapča ? ale ještě jednou chválím ... :)

5 L€nk@ L€nk@ | 18. července 2012 v 10:52 | Reagovat

Super kapitolka . ! :DD :))

6 Tewulinka Tewulinka | Web | 18. července 2012 v 15:35 | Reagovat

[4]: Snad do dnešního večera :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama