25.kapitola: They forget me

13. července 2012 v 18:43 | hplovehp |  We Are Who We Are
Další kapitola k naší spoelčné povídce - autorky: me and Tewulinka. Uvidíme, zda se vám to bude zamlouvat. ;) Pohled vypravěče, později možná některého z zúčastněných. :)
"Jsem ten, koho nepotřebuješ znát."
"Škoda, zajímalo by mě, koho zabiju!" zavrčel Damon a skočil po krku toho muže. Začali se prát. Chvíli vyhrával neznámý, chvíli Damon. Náhle se pustili a s tváří staženou do bolestné grimasy si svírali hlavu.
"Damone!" vyjekla Elena vyděšeně.
"Myslím, že by nám všem prospělo, kdybychom se uklidnili." vstoupil do místnosti nějaký mladík.
"Prosím! Prosím! Nechte Damona být!" vzhlédla k němu utrápeně Elena.
"Velmi ho miluješ." konstatoval nově příchozí a přejel ukazovákem po její lícní kosti.
"Ano."
"Nedotýkej se jí." zachraptěl černovlasý upír, který se právě pokoušel vstát.
"Nechci jí ublížit, vzpurný Salvatore." ujistil ho mladík.
"Vaše přijetí tomu moc neodpovídá."
"Za to se omlouvám. Předpokládal jsem, že zdvořilostní pozvání k čaji by jste nepřijali."
"Předpokládáš dobře." zavrčel Damon.
"Pořád mi nedůvěřuješ. Nu dobrá. Promluvíme si mezi šesti očima. Anthony, můžeš jít. A připrav prosím nějaké jídlo, slečna Gilbertová musí mít hlad." pokynul ten gentleman muži, který jako první navštívil Damonovu a Eleninu celu. Ten se však ani nepohnul.
"Anthony!" zpřísnil se do té doby hebký hlas mladšího z věznitelů. Starší muž neochotně vyšel z místnosti.
"To bychom měli. Co chcete ode mě vědět?" otočil se na lidsko-upírskou dvojici, už zase schoulenou u sebe, mladík.
"Kdo jsi?" osmělila se Elena.
"Ten, který pozoruje dívku, díky které je můj bratr schopen rozšiřovat svůj druh."
"Ale to by tvůj bratr musel být..."
"Klaus. Ano, to je on." uchechtl se dotazovaný.
"Nejsi ani Elijah, ani Kol, ani Finn. A on žádné jiné bratry nemá. Led pokrevní, ale ty na hybrida nevypadáš." odporoval Damon.
"Díky za poklonu. Nicméně, pleteš se. Klaus má ještě jednoho bratra, kterého jsi nejmenoval a tím jsem já."
"Henric!" vyjekla Elena spontálně.
"Udivuje mě, že to jméno znáte, slečno." usmál se mladý muž.
"Jste to vy."
"Ano, jsem to já. Henric Mikaelson. A nevykejte mi slečno." pokrčil rameny Henric.
"Ale vy, teda ty, nemáš být náhodou...nechci být nezdvořilá, ale nemáš být mrtvý?" vydechla hnědovláska.
"Opět správně."
"Jak?" nechápala.
"Dovolil bych si vás pozvat na menší procházku po naší zahradě. Všechno vám tam vysvětlím, slečno Gilbertová." lehce se uklonil.
"Neodloučím se od ní!" vyjel po Henrickovi vytočený Damon.
"To je...v pořádku. Damone, já si ho chci poslechnout." zamumlala Elena tiše, ale rozhodně.
"Nepustím tě. Ublíží ti." chytil ji její upír za paži.
"Již jsem slíbil, že to neudělám. Pouze si s ní promluvím. Vy nás můžete doprovdit až ke dveřím a pak na nás počkat v jídelně, kam vám bude kromě lidského jídla přinesena i krev na doplnění vašich sil."
"Proč by si mi dával krev?" zavrčel černovlasý upír na příslušníka Původní rodiny.
"Jako projev dobré vůle. Můžeme slečno?"
"Ano."
Henric vyšel z vězení, vystoupal několikatery schody a zastavil se před prosklenými dveřmi, za kterými byla vidět obrovská spousta květin. Elena s Damonem ho následovali.
"Tady je jídelna. Je v ní francouzské okno, takže nás můžeš po celou dobu procházky sledovat."
"Výborně. Jdi se posilnit Damone." pobídla dívka svého snoubence.
"Bojím se o tebe." zašeptal a přivinul si ji do náruče.
"Můžeš mě celou dobu hlídat. A sám si říkal, že se vezmeme a..."
"Budeme moc a moc šťastní." doplnil ji Damon a políbil ji. Pak za neustálého ohlížení vklouznul do jídelny.
Henric galantně podržel Eleně otevřené dveře. S děkovným úsměvem prošla ven. Trávník, který se tu rozprostíral, vypadal tak měkce, že neodolala, skopla si boty a bosýma nohama se po něm šťastně rozeběhla. Až po několika vteřinách si vzpomněla, proč tu vlastně je. Pohledem vyhledala Henrica. Pořád stál u dveří, na rtech téměř něžný úsměv.
"Omlouvám se, ale nemohla jsem si pomoct. Byla jsem dlouho zavřená."
"Chápu a za ty nepříjemnosti se ještě jednou omlouvám."
"Omluvy nechme omluvami. Řekni mi, co chceš, abychom se mohli vrátit. Nebo můj snoubenec zničí tu, jistě nádhernou, jídelnu." usmála se láskyplně při slově snoubenec.
"Pozoruhodné." zabroukal si Henric pro sebe a otočil se k ní zády.
"Co je pozoruhodné?"
"Oba tak překypujete láskou k druhému, jste ochotni se pro sebe obětovat. Jste spolu vyjímečně propojeni. Musím se vám k něčemu přiznat." otočil se zpátky na Elenu.
"Ano?"
"Žárlím. Na Damona i na vás. Milenecká láska je dar života, kterou mi osud doposud nedopřál."
"Protože jsi zemřel v dětském věku?" zeptala se hnědovláska opatrně.
"Anp."
"Co bylo po tom?"
"Kdy potom?"
"No... po umírání."
"Chvíli nic. Pak jsem se ocitl v zahradě, která se stala předobrazem té, ve které nyní stojíme. Tam jsem se odprostil od bolesti. Stýskalo se mi po sourozencích a rodičích, ale stesk mě nezraňoval. Nebolel."
"Byl jsi v ráji." zašeptala okouzleně Elena.
"Pokud to místo odpovídá tvé definici ráje, pak ano, byl jsem tam."
"Ale proč a jak jsi odtamtud odešel?" divila se.
"Povolali mě."
"Kdo?"
"Čarodějky."
"Proč by to dělaly?"
"Abych jim pomohl buď zničit nebo napravit své sourozence."
"Ty by jsi doopravdy..."
"Ne, na své sourozence bych nikdy ruku nevztáhl."
"Takže?"
"S čarodějkami mám úmluvu, k té se dostaneme později."
"Dobrá, ale co teď vlastně jsi? Člověk, upír...zombie?" uchechtla se své fantazii.
"Jsem čaroděj."
"Myslela jsem, že tím se musíš narodit."
"Ano, to je pravda."
"Jak potom...Esther." odpověděla si sama.
"Správně. Moje matka byla čarodějka, a já po ní ty geny zdědil. Neprojevily se za mého života s rodinou, protože jsem byl příliš mladý. Rituál, kterým mě ty čarodějky vyvolaly, je probudil. Nemohl jsem ale být dítě s čarodějnickými schopnostmi. Abych neporušoval rovnováhu přírody, dorostl jsem během tří týdnů do dospělé velikosti. Od té doby buď stárnu jako vy, nebo nestárnu vůbec. Nejsem tu dostatečně dlouho, aby se to dalo poznat."
"To je... síla." nezmohla se Elena na víc.
"Přiznávám, neobvyklý příběh." usmál se Henric.
"Muselo to pro tebe být těžké."
"Bylo. Ale musel jsem se sebrat. Rodina mě potřebovala."
"Miluješ svou rodinu." konstatovala dívka, stejně jako Henric předtím.
"Jsou jediné, co mám." přikývl vážně.
"Pokračuj." pobídla ho.
"Čarodějky mi vysvětlily, že jako služebnicí přírody nemůžeme mé sourozence trpět. Už pouhá jejich existence je špatná. Jenže oni také páchají zlo. Chovají se jako nadřazené bytosti a s lidmi zacházejí jako s chovnými vepři."
Elena se zachvěla, když Henricův hlas na okamžik zněl rozzlobeně. Vzápětí se však uklidnil a pokračoval ve vyprávění.
"Nejdříve se mě snažili přesvědčit, že nejsprávnější by bylo mé sourozence zabít. Odmítl jsem a začal vyjednávat. Nakonec jsem získal úmluvu. Dají mi rok, abych své bratry a sestru přesvědčil, že jejich chování není adekvátní. Po uplynutí roku čarodějky zhodnotí mou práci a každý z mých sourozenců, kterého se mi nepodaří napravit, zemře."
"Co chceš po mě a Damonovi?"
"Pomoc."
"Nemáme s tvou rodinou zrovna dobré vztahy. A proč bychom ti vlastně měli pomáhat?"
"Odpověď znáš."
"Pokrevní linie." polkla naprázdno.
"Ano. Pokud by zabitý Původní byl stvořitelem linie kohokoli z tvých blízkých upírů, znamenalo by to pro toho dotyčného jistou smrt."
"Panebože." hlesla Elena. Nohy ji přestaly poslouchat. Upadla do trávy a z očí jí tekly slzy.
"Ještě není třeba si zoufat. Máte k dispozici můj dům, který je plný spisů o mé rodině, její historii a jsou tam i nějaké záznamy o upírech, které stvořili. S trochou štěstí najdete, kdo stvořil pokrevní linii tvých milovaných. Na toho se potom můžete zaměřit."
"Když to takhle říkáš, zní to strašně... sobecky." popotáhla.
"Nemohu od vás očekávat, že mi budete pomáhat spasit všechny ty, kteří vám ublížili."
"Já ti pomůžu."
"Jsi šlechetná. Obdivuji se ti. Mohla by si ale dát svému snoubenci znamení, že jsi v pořádku? Vypadá, že se sem za chvíli přiřítí a pokusí se mě zabít."
Elena se rychle otočila, aby zamávala Damonovi a usmála se na něj.
"Vraťme se dovnitř, ať mu můžeš všechno povědět."
"Ano."
Původní čaroděj a dvojnice vešli do domu, kde na ně čekal obezřetný a napjatý upír.

O několik týdnů později, pohled Elena:

Seděla jsem v obývacím pokoji našeho přechodného domova. Na klíně jsem měla stařičký svazek, pojednávající o historii rodiny Původních.
"Jsem rád, že ti ty šaty sedí." ozval se ode dveří Henrickův hlas.
"Ještě jednou za ně děkuju." pohladila jsem látku pohodlných letních šatů, které mi daroval.

Eleniny šaty:








































"Něco nového?" zeptal se.
"Jen jsem narazila na jméno tvé dědečka. Edgar."
"Brrr!"
"Proč se ošíváš?"
"Podle zvyklostí měl můj otec jednoho ze svých synů pojmenovat po svém otci, tedy Edgar. Ta představa, že bych se takhle jmenoval..."
"Mě se taky víc líbí Henrick." ujistila jsem ho se smíchem.
"To jsem rád." usmíval se. Teprve teď, když se opíral o rám dveří, jsem si všimla, jak je krásný.























"Tvoje jméno... se k tobě teď velmi hodí." řekla jsem rychle.
"Proč si to myslíš?"
"Protože znamená vládce domu."
"Opravdu příhodné." rozesmál se znova.
"Přestaňte se chichotat a radši pojďte sem." zabručel Damon, který sem právě dovlekl už od pohledu těžkou knihu.
"Vidíš, i vládce domu musí poslouchat." zažertoval Henrick.
"Co se děje Damone?" přistoupila jsem blíž ke svému milovanému snoubenci.
"Myslím, že jsem něco našel."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tewulinka Tewulinka | Web | 13. července 2012 v 19:09 | Reagovat

Zabít! Já nevím co našel! :D:D Jinak úžasná kapitola ♥:))

2 hplovehp hplovehp | Web | 13. července 2012 v 19:11 | Reagovat

[1]: Že by se pořád chceme vraždit. :D Ale děkuju za pochvalu. ;)

3 Koki Koki | 13. července 2012 v 23:08 | Reagovat

Nádherně napsané. Konečně víme kdo je to unesl. :-)

4 terulka terulka | E-mail | 14. července 2012 v 12:02 | Reagovat

Krásné :) konečně víme kdo je unesl a Henrica sem teda nečekala :D

5 hplovehp hplovehp | Web | 14. července 2012 v 15:28 | Reagovat

[3]: Díky za pochvalu

[4]: Já vím. :D Ale proč tam dávat někoho čekaného, když tam může být někdo nečekaný? :D

A co mi na toho mého Henricka říkáte, dámy? Líbí vzhledově, líbí chování... Nelíbí neberu jako odpověď, páč já jsem se do něj zamilovala. :D A budeme spolu mít krásné virtuální děti. :D  :-P

6 L€nk@ L€nk@ | 14. července 2012 v 21:44 | Reagovat

Toto je vážně super nápad.. !! :))
A skvělé zpracování takžr zase se to čte úplně samo. :D :))

7 xxxxx xxxxx | E-mail | Web | 16. července 2012 v 3:54 | Reagovat

Budu upřímná, nejdu psát reakci  k tomuhle článku. Ani k blogu.  Ale jestli sem pises porad ty, peto, tak si na me snad vzpomenes a promines mi to ... nemam na tebe zadnej ji nej kontakt, aspoň ne aktivní ... jenom tuhle webovou stranku. Kdo ze jsem? Jedno slovo. Sushi. Ta cvokla online kamaoska... pamatujes,ne? Koneckonců, je to asi půlrok co jsme jeli jednu ne moc smysluplnou vyjdu ... ale jak jsme se u ni nasmaly... uz ti to asi nic neřekne: Jazz Sluníčko,   frigidni kachna, stanování na tremsine ... ze? Nevím, asi by to nic nereklo ani me, nebýt toho, ze jsem si tenkrát tu vyjdu zkopirovala a ulozila na amailu. Teď jsem si ji procitala.. kdybys věděla co já se u toho smala. Vis, peto, chybis mi. Chybí mi ty Vyjdy ... chybí mi jazz, denny ... to všechno. Prosím Te nápis mi .. . Aspoň na mail. Chci vědět jak se mas, co delas . A doufám, ze si svoji Perlicku jeste pamatujes :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama