Co by. kdyby... 1864 - Neverending?

1. května 2012 v 21:30 | hplovehp |  Jednorázovky
Další pokračování. Ještě chvíli a bude z toho kapitolovka. :D Snad se vám to bude líbit. Začínáme pohledem Eleny.

Seděla jsem u svého okna. Bratři Salvatorové odjeli za svítání do města, takže jsem byla jako na trní. Postrádala jsem Damona. Konečně se po příjezdové cestě rozkodrcal vůz. Schody jsem překonala maximální lidskou rychlostí.
"Damone!" vykřikla jsem radostně, když jsem vyběhla ze dveří. Seskočil z jedoucího vozu a rozběhl se mi vstříc. Skočila jsem mu do náruče; slova nestačila, proto jsem ho začala líbat.
"Slečno Piercová." ozval se rozvážný hlas.
"Pane Salvatore!" vyjekla jsem. Již trošku vrásčitý Giuseppe Salvatore se tvářil káravě. Až pod jeho pohledem jsem si uvědomila, že mám na sobě pořád noční košili, jejíž vršek je jen z krajkoviny. Pokusila jsem se Damonovi vymanit. Stisknul mě pevněji.
"Myslím slečno, že by jste se měla jít obléci." odtušil pan Giuseppe.
"Samozřejmě pane Salvatore." sklonila jsem pokorně hlavu.
"Tak pojďme Eleno." pobídl mě Damon.
"Damone, myslím, že to slečna zvládne sama." ozval se zoostra jeho otec.
"Copak se to tu děje? Dobrý den pane Salvatore!" objevila se Katherine. Samozřejěm, že ona se oblekla.
"Krásný den, slečno Katherine." pozdravil ji otec Salvatore a evidentně pookřál.
"Jak dopadlo vaše obchodní jednání?" začala se vyptávat.
"No, abych vám to přiblížil..."
Vděčně jsem na sestřičku pohlédla. Spiklenecky na mě mrkla a naznačila, ať se s Damonem rychle ztatíme. Stefan evidentně nebyl nadšený, ale nezbylo mu, než podřídit se.
"Nevím, jak jsem bez tebe ty tři hodiny vydržel!" zasténal Damon, když už jsme byli v mém pokoji.
"Ale jdi ty. Byly to jen hodiny, ne dny." usmála jsem se.
"Já sjem ti nechyběl?" zeptal se skoro dotčeně. Přitiskla jsem krátce rty na špičku jeho bezchybného nosu.
"Chyběl. Zoufale a nezdravě moc." přiznala jsem. Usměvavě mě políbil.
"Co máme dneska v plánu?" zeptala jsem se a pleskla ho přes ruku, která se dobývala pod mou noční košili.
"Přípravy na večerní ples." zabroukal podrážděně a zopakoval útok.
"Mám se jen převléct!" vztyčila jsem varovně prst.
"Ale kdo ví, jak dlouho to bude trvat?" pronesl řečnickou otázku, než mě uložil do saténových přikrývek. Nic jsem už nenamítla.

"Jdete přesně do rány. Mohli by jste prosím pověsit tyhle lampiony do aleje?" odchytila nás ihned paní Salvatorová.
"Samozřejmě mami." usmál se láskyplně Damon, líbnul ji na tvář, převzal lampiony. Společně jsme se odebrali do aleje.

"Můžu si to taky zkusit?" žadonila jsme u posledního lampionu.
"Dobře." podal mi ho. Šťastná jako pětileté dítě jsem ho pečlivě umístila na jednu z větví.
"Perfektní." pochválil Damon naši práci a políbil mě.
"Dáme si závod?" navrhla jsem.
"Ano. Třeba se mi podaří napravit si reputaci z plavání." mrknul.
"Dobře, nechám tě vyhrát!" povzdechla jsem si.
"Vy jste velmi drzá, slečno Piercová!" ohradil se rozpustile a chtěl mě sevřít v náručí. Já už ale utíkala. Se smíchem se pustil za mnou. Všechno by bylo v pořádku, kdybych nebyla jediné upíří motovidlo na světě. Zakopla jsem a přistála přímo v šípkovém keři. Do dlaní se mi zaryly trny. Vlivem setrvačnosti jsem ještě kousek sjela, takže jsem měla kůži řádně rozdrásanou.
"Eleno!" vyhrkl Damon vyděšeně a přiskočil ke mně.
"To nic není." odstrkovala jsem ho.
"Jakto, že nic. Vždyť tvoje dlaně jsou..." zmlknul, když se mu je podařilo spatřit.
"Já..."
"Co jsi zač?" ucouvl ode mně.
"Upír." zašeptala jsem.
"To není možné." vydechl.
"Damone..."natáhla jsem k němu ruku.
"Ne. Musím...Být chvíli sám." rozběhl se k domu. Vyprovodila jsem ho pohledem.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lenk@ Lenk@ | 1. května 2012 v 23:10 | Reagovat

Super ;))

2 Koki Koki | 2. května 2012 v 14:25 | Reagovat

To s tou kapitolovkou neni vůbec špatnej nápad. Navíc si myslim, že sis trochu (hodně) naběhla tim koncem. Takže šup další. :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama