Co by, kdyby... 1864

9. dubna 2012 v 21:25 | hplovehp |  Jednorázovky
Tak mě zase jednou popadla touha po starých časech. Elegantní róby, krásní gentlemani... Takže se vracíme kekořenům Co by, kdyby... Možná si ještě vybavíte úplně první příběh z téhle série. Elena jako sestra Katherine v roce 1864. Tohle je pokračování. Nevím, jak ho zhodnotíte. Já většinou zastávám názor, že druhé díly jsou slabší odvary prvního. Tahle povídka si snad povede líp. Napište mi, co si myslíte.

"Damone!"
"Co potřebuješ miláčku?"
"Mohl by jsi mě konečně pustit? Měli bychom vstávat!"
"Ale kdo říká, že doopravdy vstaneme?" usmál se zvědavě.
"Já."
"Řekni nějaký rozumný důvod proč."
"Budete to trapné."
"Vážně?" povytáhl obočí.
"Vážně. Všichni si budou říkat: 'Kdo ví co dělali, že tak pozdě vstávali.'"
"Jaké kdo-ví-co?" zeptal se Damon nevině.
"Však víš! Polibky, doteky..."
"Ach tak! Ty myslíš tohle..." začal mě líbat.


"To nebylo fér." zamračila jsem se. Spíš jen, abych neztratila formu.
"Prosím, nemrač se!" požádal. Schválně jsem svraštila čelo ještě víc.
"Já se omlouvám!" povzdechl si rezignovaně Damon. Odměnila jsem ho úsměvem.

"A prosím, před ostatními mi říkejte slečno Eleno, pane Damone." požádala jsem ho ještě, než jsme vyšli z domu.
"To bude nanejvýš podivné...slečno Eleno." zapitvořil se. Krátce jsem ho líbla na tvář. Pak mi nabídl rámě. Zavěsila jsem se do něj.
"Sestřičko! Copak tě zdrželo?" přiřítila se k nám Katherine. Pan Stefan byl v závěsu za ní.
"Malinko jsme se zapovídali s panem Damonem."
"Byla to opravdu vášnivá debata." uchechtl se zmiňovaný.
"O tom nepochybuju." zabroukal si pro sebe mladší z bratrů Salvatorových.
"Pojď сестра! Musím ti něco ukázat!" zatahala mě Katherine za ruku. Odmítla jsem se odloučit od Damona.
"Pojď!" vykřikla jako malé rozmazlené dítě. Chybělo už jen dupnutí nohou.Neochotně jsem ji následovala.
"Není to krása?" dožadovala se odpověd a ukazovala na svěže zelený trávník plný květin.
"Je." pokývala jsem hlavou.
"Slečno Eleno!" zaslechla jsem Damonův hlas. Rozběhla jsem se mu vstříc.
"Vsaďte se, že jsem uhodl vaši oblíbenou květinu!" podával mi obrovský pugét. Byly v něm úplně všechny druhy lučních květin a uprosteřd trůnila jediná rudá růže.
"Ano." usmála jsem se potěšeně.
"A která to je?" naklonil se k nám pan Stefan.
"Všechny, protože jsou od pana Damona!" vykřikla jsem a celá rozesmátá začala utíkat.

"Pojď si popovídat." ukázala Katherine na místo vedle sebe.
"Nemůže to počkat? Pan Damon mě pozval na procházku." pročesávala jsem si spěšně vlasy.
"To je pořád samé: 'pan Damon, pan Damon udělal tohle, pan Damon mi řekl tamto...' " zavrčela moje sestra.
"Ale no tak. Určitě bys takhle mluvila o panu Stefanovi." mrkla jsem na ni.
"Ne, nemluvila! Nezapomínej Eleno, že jsou to jenom lidští muži. Potrava. Krátkodobé potěšení."
"Jenom lidští muži? A koho víc by jsi chtěla? Nesmrtelného prince na bílém koni? Nikdo takový neexistuje!"
"Slíbila jsi mi, že se mnou zůstaneš napořád!" vyjekla vyčítavě Katherine.
"Já tě přece neopouštím!" zavrtěla jsem hlavou a chtěla ji obejmout.
"Ale ano, opouštíš! Doteď pro nás byli muži jen občasná kratochvíle. Najednou se objeví nějaký pomíjivý človíček a... a ty se motáš jenom okolo jeho. Já jsem vzduch." vyhnula se mým nataženým rukám. Povzdechla jsem si.
"Promluvíme si, až se vrátím z vycházky. V klidu." řekla jsem. Sestra jen neurčitě trhla hlavou. Raději jsem odešla najít Damona.


Stefan Salvatore stál ve stínu keřů a pozoroval scénu před sebou. Krásná hnědovláska se na stařičké zahradní houpačce nechávala vynášet tak vysoko, že se mohla dotýkat vysoko umístěných větví.
"Buď opatrná!" varoval ji její černovlasý společník, opírající se o mohutný kmen stromu. Hrála si na neslyšící.
Stefan se pousmál. Je tak tvrdohlavá...
Obavy jeho bratra Damona dosáhly vrcholu. Postavil se houpačce do cesty. Elenu mu elegantně sklouzla do náruče.
"Vystrašila jsem tě?" zajímala se rošťácky. Vzal její dlaň a přiložil ji na své srdce.
"Takhle strašně moc." ujistil ji. Krátce zavrtěla hlavou a políbila ho. Velmi opatrně ji uložil pod sebe do trávy.
"Moc se o mně bojíš." usmála se na Damona, když se od ní na chvíli odtáhnul aby mohl obdivovat její tvář.
"Mohla sis ublížit."namítl.
"Nejsem porcelánová panenka!" zaprotestovala Elena.
"Ale vypadáš tak." cvrnknul ji do nosu.
"Už nic neříkej." zakňučela a spojila jejich chtivé rty v dalším toužebném polibku.
Za Stefanem zapraskaly větvičky. Rychle se otočil.
"Neviděl jsi.."zadrhla se Katherine když spatřila Elenu a Damona. Zalapala po dechu, do očí jí vstoupily slzy.
"Pojďme odtud, slečno Katherine." nabídl honem Stefan. Zavěsila se do něj a nechala se odvést ke staré kamenné lavičce.
"Jste v pořádku, slečno Katherine?" vyptával se starostlivě mladší Salvatore.
"Ne. Nejsem v pořádku. Elena se zamilovala do vašeho bratra a já jsem zůstala opuštěná. Jsem úplně sama, pane Stefane." hlesla tiše. Nevěděla, proč mu to vůbec říká. S něčím takovým se svěřovala jenom sestře.
"Ne, vy nejste sama! Máte mně!" vyhrkl Stefan tak horlivě, až se toho sám polekal. Katherine se mu překvapeně podívala do vroucích očí. Nesmírně pomalu se k ní blížil. Neodstrčila ho, nehrála si na nedosažitelnou. V tu chvíli zoufale žíznila po lásce. Po osobě, která by s ní ležela mezi uvadajícími pampeliškami. Která by ji nutila cítit se báječně. Která by patřila jí.
Její a Stefanovi rty se dotkly. Čím více byla tišena její žízeň po lásce, tím víc rostla její potřeba krve. Přesto pro ni ještě nikdy nebylo lehčí své upíří podstatě odolávat.
Lehce vstala z lavičky, uchopila ho za ruce a odváděla ho do svého pokoje. Překvapeně ji následoval. Ona se sama sobě divila ještě víc. Ještě před pár hodinami poučovala sestru o lidské bezcenosti. Teď nechtěla nic víc než Stefanovu blízkost.
Začala mu rozepínat košili. Jako by nemohl uvěřit svému štěstí, nábožně ji pohladil po tváři. Pak se jeho rty nenasytně vpily do jejích.
Katherinese zachvěla. Už několik století se záměrně vyhýbala vytvoření citového pouta k nějakému muži. Nikdy nepoznala nic jiného než zradu nebo smutek z loučení. Už nic takového nechtěla. Ale tohle byl Stefan! A ona mu z nějakého nevysvětlitelného důvodu věřila.
Snad to bylo kvůli jeho měkkým, téměř chlapeckým rysům. Spíš však kvůli plameni jeho lásky, který spaloval každičkou část jejího těla.
Hodila obavy za hlavu a líbala ty sametové rty, bez jakéhokoli omezování se.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lenka Lenka | 9. dubna 2012 v 21:33 | Reagovat

krasne píšeš :-)

2 Koki Koki | 9. dubna 2012 v 21:56 | Reagovat

Na to jde říct snad jen: Vau. Prostě a jednoduše perfektní. :-)

3 Tewulinka Tewulinka | Web | 9. dubna 2012 v 22:13 | Reagovat

Nádhera!! :) jen by to chtělo rychle pokračování :D

4 Evi* Evi* | Web | 10. dubna 2012 v 13:22 | Reagovat

Je to super! Viac by som to asi páčilo na kapitoly. Keby to bolo viac rozpísané a nedalo by sa hneď dokopy. Lebo nápad na poviedku je geniálny. :) Nerozmýšľaš nad tým, že by si to prerobila na dlhšie? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama