Duben 2012

9.kapitola: My heart goes BANG! BANG! BOOM!

30. dubna 2012 v 21:14 | hplovehp |  We Are Who We Are
Z minulé kapitoly hrozily infarkty. Uvidíme, jestli vám moje pokračování nějak pomůže. ;D A lehce jsme se inspirovala Tewulinkou. Začínáme pohledem Damona. ;) Pak Elena.

Stál jsem v parku; šok k nepopsání. Rty mě pálily při pomyšlení na její polibky. Zatřásl jsem hlavou, abych byl schopen uvažovat. Teprve teď se mi rozsvítila žárovka. Damone, Eleno od tebe utekla! Vydal jsem se k ní domů. Už od vchodových dveří jsem slyšel její vzlyky.
"Eleno!" zavolal jsem opatrně. Chvíle napětí...
"Jdi pryč Damone." ozvalo se vzápětí.
"Ne. Otevři ty dveře."
"Asi tak příštích sto let ani náhodou."
Zkusil jsem dveře otevřít. No jasně, seděla opřená o ně.
"Eleno. Měj rozum a otevři ty dveře."
"Tůdle nůdle polská čokoláda." řekla plačtivě.
"Nerad mluvím přes dveře." zabručel jsem.
"Vždyť sem pořád můžeš vlézt oknem." fňukla. Málem jsem si dupnul jak Pyšná princezna. Ta dívka bude moje smrt. A vzhledem k tomu, že už jsem po smrti snad chápete, jak vážně to myslím.
"Jo a být zase otravný Damon? Tak to ani omylem princezno!"
"Smůla."
"Tak hele! Ty si myslíš, kdo ví jak nejsi tvrdohlavá a vytrvalá, viď? Jenže princezno, já jsem tady na světě poněkud dýl. A většinu toho století jsem strávil čekáním. Vytržím tu klidně týden a celou dobu do tebe budu hustit jakoukoli kravinu, která mě napadne." vyhrožoval jsem.
"To neuděláš."
"Vsadíme se?" uchechtl jsem se. Posadil jsem se naproti jejím dveřím, zády opřený o zábradlí.
"Pamatuju se, že když jsem byl malý kluk, chtěl jsem mít plot natřený na rudo. A otec říkal, že..." začal jsem s nudnými rodinými historkami, obvykle vyhraněnými na otravování Stefana.
Hodina...dvě..dvě a půl. Má výdrž.
"A když bylo Stefanovi pět, tak se vloupal do..."
Dveře se rozlétly. Elena měla zarudlé oči, ale zároveň se smála.
"S tebou by i odsouzenec k smrti, hodinu před popravou, chytil záchvat smíchu." stěžovala si a popotahovala nosem.
"Pojď jsem, ty Šíleně smutná princezno." usmál jsem se. Vklouzla mi do náruče. Hladil jsem ji po vlasech a ona si třela tvář o moje rameno.
"Jedeme!" vyjekla najednou.
"Kam?" zeptal jsem se překvapeně.
"Někam, to je jedno. Chci vypadnou z Mystic Falls." hypnotizovaly mě její teplé, hnědé oči.
"Dobře. Auto mám před domem."
"Díky." usmála se. Nechala se odvést do auta. Venku z Mystic Falls jsme byli během několika vteřin.
"Mám pustit nějakou muziku?" zeptala se.
"Jestli chceš, tak tam prosím dej to CD s červeným obalem." navigoval jsem ji. Udělala, co jsem chtěl.

Odkaz (až budu někdy řídit, tohle mi bude v autě hrát pořád! :D):
http://www.youtube.com/watch?v=8b-_ERN9o8I

Řídil jsem jen jednou rukou. Druhou jsem obratně čapnul Eleninu. Přiložil jsem si ji na srdce a počkal na patřičný moment v písničce.
"My heart goes Bang! Bang! Boom!" zanotoval jsem spolu se zpěvákem a třikrát si klepl do hrudi její dlaní. Plaše se mi vykroutila. Povytáhl jsem obočí. Chvilku mě nejistě pozorovala. Pak se začala smát. S úlevou jsem se kní přidal. Co bylo tak vtipné? Nic a všechno.
"Důdududů!" prozpěvovali jsme si hlasitě. Spokojeně jsem se kochal pohledem na veselou Elenu.
"Při řízení se dívá na cestu, pane Salvatore." upozornila mě, chytila za bradu a otočila po směru jízdy. Neodpustil jsem si úšklebek, než jsem se podřídil. Jednoznačně není fér. Ona se na mě koukat může!
"Tady?" zeptal jsem se. Malý bar pod přístřeškem na pláži a nekonečné moře, lemované pláží, bílou v měsíčním svitu.
"Ujde to." zatvářila se kriticky. Za trest byla z auta vynesena. Bránila se.
"Hele, já nejsem tam-tam." upozornil jsem ji, když mi bušila do zad.
"Upíráku přechytralá!" zapištěla. Nahodil jsem naprostou ignoraci. Ještě pořád s ní přes rameno jsem v baru objednal dva koktejly. Zaplatil jsem a odnesl je i s Elenou dál na pláž, kde bylo soukromí.

Konečně mě posadil na zem. Přesně řečeno do toho přerostlého pískoviště. Chtěla jsem se začít ohánět tím, že jsem lidská bytost, ne kus nábytku, který může podle chuti vzít a přemístit kam se mu zlíbí.
"Na usmířenou?" strčil mi pod nos jednu ze sklenic. Mojito. A že se trefil.
"Fajn. Co to máš ty?" zajímalo mě. Naoranžovělá tekutina vypadala přitažlivě.
"Sex on the beach." zamrkal koketně. Nakrčila jsem čelo.
"Chci si ho vychutnat alespoň takhle." culil se. Zakroutila jsem hlavou.
Neexistuje náhodou cena "Rozptylovač roku"? Protože Damon by ji určitě získal. Během chvilky vtipkování s ním, zapíjené mojitem jsem zapoměla na to, že existuje něco jako pláč. Patrně bych to musela hledat ve slovníku. To ještě nějaká dobrá duše v tom Tarzanově přístřešku s velmi šikovným barmanem zapnula rádio.

Odkaz (Možná se vám to zdá přeplácané, dvě písničky, ale já si nemohla pomoct ;D) :
http://www.youtube.com/watch?v=usFl9JEfCu0

Odložila jsem (čti odhodila) skleničku do písku a rozběhla se do vody.
"Opatrně Eleno, ten břeh..."
"Uáááá!"
"Klouže."
"Díky za varování." zašklebila jsem se. Rytířsky se vydal pomoct mi na nohy. Nepochodil. Stáhla jsem ho za sebou do drobného přílivu.
"To je...tfí!" prskal slanou vodu. Než mohl začít sepisovat oficiální stížnost, začala jsem ho líbat. Důležitá věc, která se musí zapsat do deníku: Pláž a koktejly mě dělají lehkomyslnou, hravou a roztouženou. Což s Damonem není ani trochu dobrá kombinace.
Než jsem svému plážovému já stihla řádně vysvětlit, jak se věci mají, ucítila jsem Damonovi ruce pod svými mokrými šaty. Jeho dotek na mé holé kůži výrazně napomohl plážové Eleně převzít kontrolu.
"Víš, že je to tvoje tričko vlastně strašně zbytečná věc?" slyšela jsem samu sebe říkat.
"Vážně?" uchechtl se vzrušeně Damon.
"Ano." potvrdila jsem. Jedno promočené černé tričko mínus. Vytáhnul nás do stoje. Omotala jsem mu nohy kolem boků, takže mě musel nést. Vešli jsme do nějaké chatky, ale ta mě pramálo zajímala. Měla jsem důležitější věci na práci. Třeba ulíbat Damona.
"Myslím, že toho bylo an jeden večer až dost!" zarazil Damon moje ruce na svém pásku. Změřila jsem si ho svým nejnasupenějším pohledem. Oči měl toužebné (a díky těsnému objetí jsem věděla, že to není jediná roztoužená část jeho těla), ale na rtech mu hrál potměšilý úsměv. On mě chce týrat!
"Ale..." chtěla jsem začít protestovat.
"Žádná ale. Jdu ještě pro další koktejl. Jestli chceš, můžeš si tady v téhle skříni vybrat něco na převlečení." pobídl mě, než zmizel do tmy. Podívala jsem se na skříň s jednoznačnými úmysly. Kde že mám tu sekeru?! Pak jsem se ale zklidnila. Ten nebohý nábytek nemůže za to, že ho vlastní takový dobytek jako Damon.
Otevřela jsem jeden ze šuplíků. Do nosu mě udeřila Damonova vůně. Rychle jsem si vylovila jednu z jeho košil, shodila ze sebe mokré oblčení a vklouzla jenom do ní.
"V té skříni je i dámské oblečení." upozornil mě, když přišel s pitím.
"No a?" usadila jsem se na kraj postele, nohu přes nohu.
"A nic." ujistil mě pobaveně.
"Tak a jde se do hajan!" zívnul, když jsme dopili. Provokativně jsem se rozvalila na posteli. Položil se zády ke mně. Podrážděně jsem ho chytla za rameno. Svět se na chvíli lehce rozostřil. Pak už byl Damon přitisklý k mým zádům.
"Sladké sny princezno." zašeptal mi do ucha.
"Já..."
"Neznáš to pořekadlo: Práce kvapná, málo platná?" zabroukal pobaveně.
"Ne!" odsekla jsem vzdorně. Přejel mi lehce prsty po obnaženém stehně.
"Dobře spi."
A vzápětí dřímal. Chtělo se mi z touhy výt na Měsíc. Těš se Damone Salvatore. Zítra ti to prokrvím!

8.kapitola: Maybe...

30. dubna 2012 v 17:35 | hplovehp |  We Are Who We Are
Kapča od Tewulinka. Ten koenc je akorát tak na zapleštění. Vážně! :D

,,Jo, to máš pravdu, noc je ještě mladá." Zamumlalo to malé stvoření na posteli přitulené k tomu medvědovi, co se mi podařilo získat. No jo, jsem to hold šikovnej kluk!
,,Tak co bys řekla na procházku?" Usmál jsem se. Zvedla ke mně svá oříškově hnědá kukadla. Jak moc jsem ji chtěl políbit. To laškování při zmrzlině.. to bylo.. ÚŽASNÉ!!!
,,Procházka? Jenom procházka?" Nedůvěřivě si mě měřila od hlavy k patě. Povzdychl jsem si, protočil oči a hupsnul vedle ní na postel.
,,Nevěříš mi?" Zapředl jsem ji do ucha a ona vylekaně koukla mým směrem. Usmál jsem se a naklonil k ní. Do nosu mě praštila její vůně. Ta nádherná vůně… Kruci.. ještě chvíli a neudržím se. Musím jí políbit…
,,No… jen se bojím, že by to mohlo být něco jiného, než jen procházka." Přiznala a zamrkala jako panenka.
,,Ale princezno.." Usmíval jsem se. ,,Bude to procházka po parku. Bereš?" Mrknul jsem a ona se usmála. Mile, přívětivě, jak to umí jen ona. Chytil jsem ji za ruku. Její výraz se trochu pozměnil. Podívala se na naše ruce, propletené k sobě. Pak zpátky na mě a já jen koukal. Bez výrazu. Byla to jakási jistota. Znovu shlédla na ruce. Jemně se vyvlékla z mého držení, prohlédla si můj obličej a vstala.
,,Procházka po parku zní dobře.." Odpověděla zády ke mně a vydala se do koupelny. Zamkla za sebou a už jsem slyšel jen téct vodu. Povzdychl jsem si a kouknul na tu plyšbludu.
,,Co jsem zase udělal špatně?" Zamračil jsem se a čekal, jakoby mě mohla ta věc odpovědět. ,,Vždyť… lepším se.. škádlení.. to k tomu patří. Bože.. miluju ji a mám takovou domnělou, nereálnou představu, že ona mne taky. Ta zmrzlina a všechno.." Povzdychl jsem si.

Poslouchala jsem tiše za dveřmi každé jeho slovo. Podlamovala se mi kolena a z očí se draly slzy. To co jsem slyšela, bylo něco, co člověk neslyší denně. Zvlášť ne od Damona. Toho klidného, pošklebující ho se a sexy upíra. No ano, je sexy. Za tohle přiznání si mě upalte, když to musí být, ale tohle prostě je pravda a to musí uznat každý. Vypnula jsem vodu, podívala se na sebe do zrcadla a vyšla ven dveřmi na chodbu. Pomalu jsem sešla schody. Nepochybně mě slyšel, ale to mi nevadilo. Vzala jsem si své nové baleríny od něj a otevřela dveře. Zabte mě za tohle. Ale mě se prostě chce, utíkat před Damonem. Aspoň bude sranda.
,,Eleno?" Slyšela jsem ho, pro sebe se pomalu usmála a už jsem vyběhla ze dveří a běžela jsem si to přímo k parku.
,,Jen dýchej Eleno, dýchej." Opakovala jsem si a málem vykřikla, když jsem naletěla přímo do Damona.
,,Kam si myslíš, že utíkáš?" Pozdvihl jedno obočí a já se pousmála a naklonila k němu. Nepila jsem něco? Tohle není moje chování.
,,Do parku. Baví mě ti utíkat." Uculila jsem se a už jsem to schytala. Chytil mě do náruče a přemístil se do parku na plochu pro pikniky. A položil mě do trávy, která byla vlhká padlou rosou. Koukal mi do očí a já mu ten pohled oplácela. Když se mírně naklonil, neucukla jsem. Stále jsem hypnotizovala jeho oči.
,,Už mi neutíkej." V jeho hlase jsem rozeznala žádost, ne rozkaz. Ale mírumilovnou žádost. On mě požádal, on prosil, abych už mu neutíkala. Bože.. mě klepne.
,,Nebudu." Zamumlala jsem a pak jen ucítila jeho rty na těch mých. Jak mě laskají, byly jemné a jeho polibky, byli jako motýlí pohlazení. Byly něžné a.. krásné. Naprosto dokonalé. Když do polibku přidal i jazyk. Zachvěla jsem se slastí a vyšla mu vstříc. Překvapená svou reakcí, jsem zprudka otevřela oči, ale ihned jsem je zase zavřela. Vychutnávala jsem si jeho polibky. Jak se nám jazyky proplétaly a všechny jeho dotyky. Na mých bocích, ve vlasech. Ach.. Poddala jsem se, poddala jsem se Damonovi. Tomu druhému bratrovi. Stefan byl někde daleko od mého mozku. Prostě ho můj mozek vyhodil. Jeho jméno bylo bezdomovec v mé hlavě. Teď jsem tam měla jen samé Damon, Damon, Damon a políbil mě, líbáme se… jupí. Sakra. Tohle byla slova, vyhrazená pro můj mozeček. Měla jsem tam vlastně spíš guláš. Když se ode mě oddálil, nadechla jsem se. Zapomněla jsem mezi polibky dýchat, vlastně mi Damon ani nedovolil se nadechnout. Hihi.. Koukal na mě svýma úžasnýma očima a já červenala rozpaky. Díval se na mě, já na něho. Pak se sklonil a znovu mě políbil. Tentokrát vášnivěji, už to nebyl ten lehký polibek, byl to vášnivý a silný polibek a přesto kouzelný. Vyšla jsem mu svými rty vstříc. Ale pak jsem jen vylekaně odtáhla hlavu. Jako kdyby do mě blesk uhodil, jsem se mu vyvlékla a rozpačitě na něj koukala. Uhladila jsem si vlasy. Olízla si rty a vstala. Rozeběhla jsem se k domovu. Musela jsem být sama. Když jsem tam doběhla. Zavřela jsem za sebou dveře a sesunula se s brekem na podlahu.

9.kapitola: You and me are US

29. dubna 2012 v 18:33 | hplovehp |  Faith of the heart
Kapitolka je tu. Pro nepozorné čtenáře, tahle i předchozí zveřejněná kapitola patří k mojí povídce Faith of the heart, ne ke spoluautorské. Ta je momentálně nepohyblivá, Tewulinka nedodala další kapitolu. Snad si brzy najde čas. ;) Nicméně doufám, že se vám bude i tahle kapča líbit.

Nervózně jsem přecházela po svém pokoji. To nevypadalo vůbec dobře. Už je to Bonnie ví kolik hodin a on ještě nepřišel. Vydala jsem se ke dveřím.
"Ty mi utíkáš?" ozval ose vyčítavě za mými zády.
"Damone!" vyjekla jsem polekaně i úlevně zároveň a skočila do čekající náruče rozesmátého černovlasého upíra.
"Máš štěstí, že jsem nerozbitný. Normálního člověka bys už dávno umačkala."
"U normálního člověka bych nemusela mít strach, že se se svým bratrem roztrhá na kusy."
"Jsem absolutně celý a v pořádku."
"To máš štěstí." zabručela jsem. Zasmál se.
"Měla by ses vyspat." dodal pak ustaraně.
"Jako bych mohla spát, když jsi u mě v pokoji."
"Vždyť já hned zmizím."
"Ne!" vyhrkla jsem vyděšeně.
"Musela bys mě pozvat do domu, abych tu s tebou mohl zůstat."
"Já chci."
"Čekám u dveří." mrknul oslnivě. Seběhla jsem dolů (přičemž Jennina oblíbená váza málem letěla se mnou) a otevřela domovní dveře. Damon stál opřený o futra.
"Tak jsem si říkal, že zajdu na návštěvu." culil se. Zakroutila jsem nad tím hlavou.
"Pojď dál." vybídla jsem ho nedočkavě.
"Děkuju."
"Takhle se u mě neděkuje!" ohradila jsem se a přitáhla si ho do polibku. Moment! Jaktože jsme v mém pokoji?! Ty upíří pohyby mě vždycky zmatou. Ošila jsem se.
"Všechno v pořádku?" zeptal se.
"Ano. Jen mi asi bude chvíli trvat, než si zvyknu na to upíří 'šup sem, šup tam'." usmála jsem se.
"Budeš na to mít času, kolik jen budeš potřebovat." ujistil mě něžně.
"Damone!"
"Co jsem provedl?"
"Nekecej a líbej!" zakňučela jsem. Pobaveně mě políbil. Zapletla jsem si prsty do jeho vlasů. Dotlačil nás až na postel. Spokojeně jsem zapředla, když se mi povedlo sundat jeho tričko. Nechal se inspirovat. Zajímalo by mě, kde všude budu hledat svoje oblečení, když poletovalo po místnosti. Snažil jeden Damonův horký polibek a bylo mi jedno, jestli mám třeba kalhoty na Marsu.

"Jsi krásná."
"Lhát se nemá."
"Ale jdi ty."
Spokojeně jsem se tulila k Damonovi a zaklínala všechny vyšší mocnosti, co mě napadly, aby Jenna s Jeremym teď nepřišli.
Propočítala jsem naše schůzky a musela jsem se zasmát.
"Copak je tak zábavného maličká?" chtěl vědět Damon.
"Počítala jsem naši bilanci. Tři schůzky - dvakrát jsme skončili takhle. Pokud to bude pokračovat stejně, mezi lidi se nedostaneme. Čím to bude, že se zdržujeme převážně v ložnici?"
"To bude asi tím, že se v tobě ztrácám maličká. Zbožňuju tě."
"To je hezké vědět."
"No a já to nevím."
"Jsi můj. Stačí?"
"Nic víc po tobě nechci. Jen být tvůj."

8.kapitola: Paráda

28. dubna 2012 v 15:45 | hplovehp |  Faith of the heart
Slibovaná kapitola. Upozornění: Ničemu se nedivte, nebo se udivíte k smrti. ;D Aneb kdo se diví, jem u divno. A kdo si hoví tomu je... ještě hůř. ;D

"Damone?" otevřela jsem oči. Nikde nikdo. Vstala jsem.
"Damone?" zkusila jsem to znova. Jestli se mi to celé jen zdálo, tak je to na buben kedluben.
"Baf!" ozvalo se mi za zády. Pomalu jsem se otočila. Došla mi důležitá informace. Jsem v jeho pokoji! Takže to sen nebyl!
"Slabé." zhodnotila jsem s nadzvedlým obočím. Krátce svraštil tělo. Pak se usmál. Oplatila jsem mu úsměv a nechala se políbit.
"Žádné kedlubny ani bubny." vydechla jsem.
"Cože?" naklonil pobaveně hlavu na stranu.
"Promiň, uvažuju nahlas."
"Taky to občas dělám."
"Uvažuješ?" podivila jsem se se smíchem.
"Jo. A ty zase zlobíš!"
Shodil mě zpátky na postel. Pohladila jsem ho po hrudi. Položil mi ruku ze strany na krk. Znejistěla jsem.
"Damone, já..."
"Neboj, stravu si sháním jinde." mrknul na mně.
"Kde?" zeptala jsem se opatrně.
"Víš Eleno, existuje takový bezva supermarket, kde prodávají speciální fruka pro upíry." zasmál se. Zírala jsem na něj jak prase na trs banánů.
"Kradu krevní konzervy v krevní bance, no." pokrčil neochotně rameny.
"Pokračování příště." zavrtěla jsem prudce hlavou a přitáhla si ho k polibku.
"Řekni mi, kdybych tě děsil." zabroukal mi do vlasů.
"To děláš pořád." ujistila jsem ho.
"To snad ne." podíval se mi do očí.
"Ale občas v dobrém slova smyslu." mrkla jsem rozpustile.
"Ty mě taky děsíš. Nikdy totiž nechápu, co se ti v té tvojí skořápce zase vylíhne." pohladil mě po čele.
"Vajíčko."
"Děláš si ze mně legraci."
"Ne. Ale mám hlad."
"Snídani pro slečnu Gilbertovou?" zeptal se.
"Ano prosím."
Zvedl si mě do náruče a přenesl do Salvatorovic kuchyně. Až jeho dotek na kůži mého stehna mě donutil kouknout se, co že to mám na sobě. Jeho košili? Bezva! Takže už je moje.
"Nejsem žádnej čaroděj." pokrčil rameny a naservíroval mi dva sendviče.
"Ještě aby." odfrkla jsem si. Pobaveně zakroutil hlavou.
"Ale tu pomazánku máš výbornou." zamlaskala jsem.
"Díky."
"Asi si přidám." zauvažovala jsem.
"Už není. Nepočítal jsem s tvou konzumací." vysvětlil s úsměvem. Přišla jsem k němu a zvedla si jeho ruku k obličeji.
"Co to tu nemáme? Pomazánku!" protáhla jsem provokativně. Vložila jsem si jeho potřísněný prst do úst a pomalu z něj tu lahodu slízla.
"Tady se mě někdo snaží dostat zpátky do ložnice." vydechl Damon.
"Možná." pokrčila jsem rameny.
"Ty potvůrko." usmál se a chtěl si mě přitáhnout blíž.
"Damone, koho to tam...Eleno!"
Jak jste jistě moudře usoudili, na scéně se objevil Stefan.
"To chce klid a pár veverek bráško."
"Eleno! Jsi v pořádku?!" ignoroval svého bratra.
"Naprosto. Damon ze mě nepil." ušklíbla jsem se. Zní to divně, ale Stefan evidentně mluvil o tomhle.
"Ani kapičku." upřesnil straší Salvatore a majetnicky mě objal kolem pasu.
"Paráda. Paráda!" prohlásil Stefan hlasem histerického Mickey Mouse.
"Eleno, možná by ses měla jít radši obléct a vrátit se k sobě domů. Tohle bude evidentně potřebovat bratrský rozhovor." povzdechl si Damon.
"Ale..." nebyla jsem si jistá, na kolik stabilní je Stefanovo sebeovládání. Ale odhadovala jsem Titanic.
"Přijdu za tebou, až to vyřeším." políbil mě do vlasů.
"Dobře." svolila jsem nejistě a vyběhla do jeho pokoje.
Ještě když jsme odcházela, Stefan tam pořád stál a opakoval: "Paráda. To je prostě paráda!" Damon mi s rezignovaným úšklebkem zamával. Pak už jsem radši zavřela dveře.

"Paráda."
"Ještě jednou řekneš paráda a já ti parádně utrhnu hlavu a hodím ti ji do obličeje." zavrčel Damon a protřel si oči. Jeho bratr už si půl hodiny hrál na zaseklou gramofonovou desku, což mu přirozeně lezlo na nervy.
"Ale ne, poslechni, je to fakt paráda!"
"Zabiju svého mladšího bratra, nezabiju svého mladšího bratra..."začal si polohlasně odpočítávat na lístcích květiny v pokojové dekoraci.
"A víš co je na tom nejparádnější?" zeptal se Stefan.
"Dostáváš se k pointě?" zvedl Damon s nadějí hlavu.
"Že jsem debil!" vykřikl mladší Salvatore.
"Fajn. Nějaké novinky by nebyly?" zašklebil se ten černovlasý.
"Nechal jsem tě, abys mě sem vystopoval. Aby ses seznámil s Elenou. A ona ti teď skočila rovnou do náruče. Paráda!" culil se nepřirozeně Stefan.
"Jen klid Damone. To bude nějakýma radioaktivníma veverkama. Jop. Tvůj bratr nemůže být tak švihlej odjakživa. Toho by sis přece všiml." mluvil si Damon pro sebe. Jeho bratr sebou najednou cukl.
"Damone!" zaječel potom.
"Konečně se někam dostáváme!" div že netančil radostí volaný.
"Ty a...Já..."
"Si půjdeme zahrát fotbal?" mrknul neviňoučce Damon.

Odkaz na písničku (která je podle mě boží!) :D :
http://www.youtube.com/watch?v=0DzrAbLp3WE

"Takře si to ještě jednou ujasněme."
"Stefane! Nechápu co dalšího bych měl ještě říct!"
"Odloudil jsi mi dívku, kvůli které jsem existoval. Mám právo vyptávat se tě na všechno. Pořád dokola."
"Dívku, kvůli které jsi existoval? To už jsem slyšel."
"Dost nechutný Nekonečný příběh."
"Jop."
"Takže jsi ji neovlivnil?"
"Ne. Asi ji očarovalo moje charisma."
"Grrr! Mohl by ses chovat slušně?"
"Donuť mě." mrkl Damon rozpustile a rozběhl se po fotbalovém hřišti. V ruce držel fotbalovou mičudu.
"S radostí." zazubil se Stefan. Vzápětí už se bratři váleli v trávě.
"Jaký stupeň?" zeptal se Damon.
"Co prosím?"
"Jaký stupeň zloby. 'Nesnáším-svého-staršího-bratra' nebo 'Damone!-Urvu-ti-hlavu!'?"
"Stupeň: 'Jsem-pitomec-a-bratr-toho-umí-využít'." uchechtl se trošku ironicky Stefan.
"Nebudeš dělat něco nepřístojného?"
"Myslíš jako zabít tě a unést Elenu? Ne."
"Překvapuješ mě Stefane. Čekal jsem víc vrčení, zubů a výhružek."
"To není můj styl. Doufám, že ode mně neočekáváš ještě požehnání."
"Je mi jasné, že by mi bylo 'požehnáno' akorát tak nějakým klackem po hlavě."
"Správná úvaha."
"To je fajn. Měl jsem obavy."
"Jsi můj bratr. To bych ti neudělal. Ne vědomě. A kromě toho, ikdyž by ses mi občas nejvíc líbil nasekaný na drobno...Mám tě rád."
"Teď jsi mě dojal Stefane. Víc než konec Osobního strážce." popotahoval hraně Damon.
"Šašku." zakřenil se Stefan a chtěl svého bratra znovu shodit na zem. Ten to ovšem čekal a tak se mu obratně vyhnul.
"Víš, když se mi takhle válíš u nohou...Taky tě mám rád." křenil se starší Salvatore.
"Pako."
"Konec sentimentálních projevů lásky. Jdeme hrát!" pronesl Damon rozjařeně.

Správce hřiště se nestačil divit, když se vydal ráno zkontrolovat své pracoviště. V trávě se skvělo několik prohlubní. Jedna z nich směle konkurovala aztécké studně. Nebohý muž sebou praštil přímo vedle ní. Nemohl tudíž slyšet rozhovor dvou 'mladíků'.
"Zničil jsi hřiště!"
"Nezapomínej, kdo mě do něj zavrtal!"
"Alespoň na chvíli jsi byl roztomilý. Jako Krteček!"
"Stefane!"
"Máš nějaké problémy, bratře?"
"Neštvi! Nebo se domluvím s Bambim na útoku."
"Fajn."
Oba se chvíli rozzlobeně měřili, pak se ale rozesmáli.
"Salvatorovi!" zařval černovlasý.
"Vám to zase nandali!" doplnil ho ten druhý. Vítězně si plácli, načež rozesmátí odkráčeli k domovu.

7.kapitola: Sinful ice-cream

26. dubna 2012 v 20:48 | hplovehp |  We Are Who We Are
Kapitola ode mně. Mám takový neodbytný pocit, že mě kolegyně překonává. Co myslíte? ;D Jinak, poprvé u téhle povídky, odkaz na písničku. Možná vám přijde, že se k tomu nehodí, ale to máte jedno. :D Odkaz: http://www.youtube.com/watch?v=e-K2bED9AIw

"Tak přítel jo?" ozval se Damon úlisně u mého ucha.
"Ve smyslu kamarád." ujistila jsem ho. To už jsme ale stáli u prvního zrcadla.
"No. Že jsem přibral, vím. Ale že je to až tak zlé?" poplácal se po břichu. Která má mimochodem pěkně vypracované. Klidně vám to podepíšu. Ale opovažte se o tom říct Damonovi!
Postupovali jsme pomalu, protože jsme u každého zrcadla prováděli pokusy. Naštěstí jsme to bludiště měli jen pro sebe. Byli jsme skoro u konce, když jsme to zrcadlo objevili. Zvětšovalo hlavy.
"Ukaž se jako upír!" napadlo mě.
"Ne."
"Damonkůůůů... Tvoje princezna tě o to moc prosí!" třepotala jsem řasami, div mě to neodfouklo.
"Vrrrr..." a jeho tvář zupířněla. Koukla jsem do zrcadla. A praštila sebou na zem. Vypadal jako vážně nakrknutá šavlozubá žába!
"Za dobrotu..."zadeklamoval. Než se stačil smrtelně urazit, vytáhla jsem se na nohy a líbla ho těsně před ucho.
"Díky." dodala jsem. Zatřásl hlavou. Téměř jsem cítila, jak se mu z myšlenek mixuje koktejl. Sex on the beach, předpokládám.
"Autíčka!" vykřikla jsem dřív, než mu to v hlavě doshakovalo a vyřídila se z bludiště ven. Ochotně se znovu dal do placení. Každému z nás zaplatil vlastní autíčko.
To byla jízda! Já se držela kruhové trasy, ale Damon si snad hrál na Simira nebo co. Prováděl prudké obraty a s velkým potěšením do mě opakovaně boural.
"Hej! Dáma má zůstat po setkání s rytířem v perfektním stavu! Ne nabouraná!" křičela jsem na toho upíra silnic. Jedinou odpovědí mi byl jeho šílený smích. Parádička na druhou.
"Budu mít bolístky." stěžovala jsem si, když jsme šli od autíček najít si novou zábavu.
"Já ti je pofoukám." nabídl se.
"Tam, kde je mám, mi fouakt nebudeš, leda bys chtěl abych ti já foukla jednu za ucho!"
Pochopil a rozesmál se. Zvedla jsem načuřeně nosík. To mi dlouho nevydrželo. Koupil mi totiž lízátko. A žádnou malou nanicovatou kuličku Chupa Chups. Takové to veliké, pravé pouťové. Ve tvaru srdce. Už už jsem mu chtěla poděkovat...
"ÁÁÁÁÚÚÚÚÚÚÚ!"zavyla jsem místo toho, když mě nějaká dlouhá podezřelá věc švihla přes bolavý zadek.
"Proč mi říkáš zlato, když ti ubližuju?" usmál se sladce Damon. Otočila jsem se, abych zjistila, kde vzal zbraň. Stánek s cukrovím - vhodné i pro malé děti. A Damon držel v ruce jeden z těch velikých pendreků. Jahodový. Takže on mě mlátí a ještě k tom umou oblíbenou příchutí?!
"Pro děti to možná je. Ale určitě to nepatří do ruky sadistickým stočtyřicetiletým teenagerům." brblala jsem si. Strčil si jeden konec do úst a druhý nabídl mě. To jsi uhod chlapečku. Chytila jsem pendrek do zubů, jakože přistupuju na hru. Jenže pak jsem s ním prudce trhla. To nečekal. Rychle jsem čapal svou kořist a dala se do běhu. Což v těch botách od něj moc dobře nešlo. Proto mi je dal! Abych mu nemohla zdrhnout.
"To od tebe nebylo vůůůbec pěkné." protáhl zlověstně, když mě s naprostou samozřejmostí dohnal.
"Já..."chtěla jsem si vyžádat obhájce, ale pozdě. Už jsem seděla v sedačce...
"Né, tohle né! Prosím, cokoli, ale tohle né!" začala jsem histerčit.
"Ale vždyť se to jen otočí kolem dokola a občas tě to nechá viset hlavou dolů. Navíc jsem nám zaplatil prodlouženou jízdu." mrknul na mně zvesela.
"CO ŽE JSI UDĚLAL?!" zaječela jsem. To už se ale ta monstróznost dala do pohybu. Právě jsem získala nové oblíbené mísmeno. ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!
"Nebylo to přece snad až tak zlé." protáhl se líně, když ta krasojízda skončila. Vypadla jsem ze sedačky, vzala do bradou o kraj rampy a tak jsem málem mohla hrát se svými vlastnímu zuby kuličky. Zvedla jsem oči a věnovala Damonovi jeden absolutně vyčepaný a nenávistný pohled.
"Zřejmě bylo." prohodil.
"Bystrá úvaha." zavrčela jsem, jakž takž se postavila, abych se mohlo dostat z dosahu té točící se věci. Ještě bych se tam nedopatřením ocitla znova.
"Kam to...jdeš?" zakřenil se mému způsobu chůze. A dost! Kecla jsem si na zem, zula si ty zpropadené botky a křup! Urazila jsem jim o okraj chodníku podpatky.
"Co ti ty boty udělaly?" zaúpěl.
"Octly se na mých nohách." odtušila jsem klidně.
"Ty jsi." zakroutil hlavou.
"No co?" vystrčila jsem vyzývavě bradu.
"Princezna." zasmál se. Pak mě zvedl do náruče a odnesl mě ke stánku s obuví, abych si prý vybrala něco podle mého gusta. Samozřejmě mě nemusel pobízet dvakrát.
"Spokojenost?" optal se, když jsem si to vedle něj šněrovala ke stánku se zmrzlinou, už v nových stříbřitých balerínkách.
"Ještě tu zmrzlinu!"
"A jakou?"
"Vyber ty." pobídla jsem ho.
Hmmm... je to sice neřád, ale do chutě se mi trefil. Čokoládová, vanilková a oříšková plus extra porce polevy. Damon se do zmrzliny pustil z druhého konce. Brzy se naše jazyky začaly dotýkat. Samozřejmě čistě náhodou. No dobře, později jsem spíš lovila Damonův jazyk než zmrzlinu. Evidentně se dobře bavil. Kmitl jazykem vždycky ve chvíli, kdy jsem si myslela, že už ho mám.
Oba dva jsme se začali snažit prodrat ke zbytku čokoládové, pohřbené pod vanilkovou. Vznikl z toho takový divný polibek přes zmrzlinu.

"To bychom měli." poznamenal po chvíli, když si neřestně olizoval ulepené prsty.
"Co teď?" zeptala jsem se.
"Nemáš hlad?" odpověděl otázkou.
"Upíří." potvrdila jsem.
"Chceš zajít do restaurace, nebo se spokojíš s mým skromným kuchařským uměním?" usmál se.
"Budeš vařit." rozhodla jsem.

Prej skromné kuchařské umění. Kopec brambor a ta nejlepší opékaná ryba, jakou jsem kdy měla. A to je ode mně pochvala, páč ryby moc nejím.
"Máš dneska ještě něco v plánu?" zeptala jsem se a přitulila se k té plyšbludě co mi vystřelil.
"Noc je ještě mladá." mrkl na mně.

6. Kapitola - Úsměv :D

26. dubna 2012 v 19:35 | hplovehp |  We Are Who We Are
Kapitola od Tewulinky. Já mám nejradši začátek. ;D

Probudila jsem se v něčí náruči a ruce mého objímatele byly na mých prsou. Jen sem rozespale koukla před sebe a hned jsem vyletěla z postele. A jen koukala na rozespalého Damona.
,,Hmm.. co vyvádíš??" Zamumlal a kouknul na mě.
,,Ty ruce, byly úplně někde jinde, než být mohly!" Zamračila jsem se. Teď jsem byla dokonale vzhůru.
,,Jo, to se stává.. když jsem s krásnou princeznou." Zazubil se ten lump.
,,Příště ty tlapy drž daleko!" Ukázala jsem na něj naštvaně ukazováčkem a odešla jsem s hlasitým bouchnutím dveří do koupelny. Zamkla za sebou a koukala do zrcadla. Bože… Tričko jsem si shrnula dolů, jelikož bylo stále nahoře. Zmetek jeden!
,,Víš, že ta koupelna má celkem troje dveře??" Uchechtnul se za mnou a já se jen mračila, mračila a mračila.
,,Víš, že tvůj domov za sedmero horami a sedmero řekami vzkvétá, když tam nejsi? Nemohl bys, to samé udělat i tady?" Zamračila jsem se na důkaz mých slov. On jen ledabyle pokrčil rameny. A nasadil ten svůj obličej "já nic, já muzikant". Grr…
,,Ale princezno, víš, že musím být tady." Usmál se a já se jen vydala zpět do svého pokoje. Vzala jsem si mobil a podívala se na hodiny. Bylo devět hodin a deset minut. No, podle mých propočtů byla snad sobota, takže jsem mohla být v klidu. Ale… Jenna! Co když tu byla? To né… Zaúpěla jsem a vydala se ke dveřím na chodbu. Samozřejmě, ten černovlasý zmetek se mi postavil do cesty.
,,Jdu dolů, takže kdybys mi mohl uhnout, byla bych ti vděčná." Koukala jsem na něj a on si jen překřížil ramena přes hrudník a opřel se o dveře.
,,Mám svolení od Ricka i Jenny tě zabavit i tenhle den, takže… kampak vyrazíme?" Usmál se na mě a já si povzdechla.
,,Co kdybych já byla doma a ty daleko ode mě? Hmm?" Navrhla jsem.
,,A nebo půjdeme do lunaparku." Zazubil se a já vytřeštila oči. Tak tohle dopadne špatně.
,,Jdi si sám." Zamrkala jsem poté a snažila se ho odtrhnout ode dveří.
,, Ne, půjdeš se mnou, ale… nejdřív bude snídaně, moje mistrovské dílo." Mrknul taky a já se ocitla u stolu a sledovala jsem, jak Damon rozpaluje pánev a vytahuje z ledničky minimálně čtyři vajíčka, slaninu a džus. Mňam, džus!
,,A to budeš jíst se mnou, že?" Ujišťovala jsem se, protože čtyři vajíčka by byla heroický výkon.
,,Samozřejmě. Snad si nemyslíš, že by jsi moji skvělou snídani měla jíst jen ty sama." Uchechtnul se a na rozpálenou pánev pustil dvě vajíčka. Poté vytáhnul druhou pánev a také ji rozpálil. Následovalo moje děsivé kručení břicha, když jsem ucítila vajíčka a rozpálenou slaninu. Mňam.
,,Už to budee??" Protáhla jsem jako malé dítě a on se jen zasmál.
,,Ano, princezno, už to bude." Usmál se na mně a začal obkládat talíř. Mlsně jsem si před ním olízla rty, když přede mě postavil talíř s usmívajícím se obličejem. Volská oka místo očí a slanina vyskládaná do úsměvu. Poté jsem dostala i multivitaminový džus. S chutí jsem se pustila do jídla, aniž bych čekala, že si sedne ke stolu a začne jíst taky. Na rozdíl od mé snídaně, on měl vajíčka přes sebe a slaninu na kupičce na okraji talíře.
,,Ty sis nandal porci.. a u mé sis dal záležet." Usmála jsem se a napíchla sousto na vidličku. ,,Děkuju."
,,Nemáš zač, princezno." Začal jíst taky a tak jsme snědli snídani. Jen jsem se opřela o židli a zafuněla, jak jsem byla plná.
,,To byla snídaně, nejvyššího kalibru, už nemůžu." Zasmála jsem se a koukala na Damona, který na tom byl, i přes upíří metabolismus, stejně.
,,Překonal jsem se." Zasmál se a já se ještě napila džusu.
,,Výborné.. a teď… si půjdu lehnout a do večera se nehnu." Usmála jsem se a vydala se nahoru. Samozřejmě on hned za mnou.
,,Zapomeň, ty se jdeš obléct a mažeme do lunaparku." Postrkoval mě tak, že jsem málem spadla na něj dozadu.
,,Ale já tam nechcííí." Zaúpěla jsem a stoupla si k šatníku, kam mě postavil.
,,Ale půjdeš." Zasmál se a vytáhnul odtamtud letní krátké šaty bílé barvy a s obdélníkovým výstřihem na pidi knoflíčky, které vedly až k pasu a strčil mi je do rukou. Poté se vydal k mým šuplíkům se spodním prádlem a vytáhnul odtamtud bílá krajková tanga.
,,To nemyslíš vážně a přestaň mi prohrabávat konečně ty šuplíky!!" Vzala jsem mu je z rukou a místo nich si vzala ty samé, akorát normální kalhotky a bílou podprsenku, též z krajky. Ať má aspoň nějakou radost.
,,Pche, to sotva a ty tanga sis mohla nechat." Zamručel a koukala na mě.
,,Ehm.. mohl by jsi se otočit, nebo úplně ztratit??" Povytáhla jsem obočí a on se ochotně otočil. Až moc ochotně. Sundala jsem si své triko na spaní i kalhoty a pro jistotu se vytratila do koupelny a uslyšela při tom podrážděné zavrčení. Pro sebe jsem se usmála a zamkla za sebou pro jistotu všechny tři dveře. Převlékla jsem se, provedla ranní hygienu a sčesala vlasy do drdolu.
,,Už jsi hotová??" Slyšela jsem při bouchání na dveře. Nějaký nedočkavý.
,,Samozřejmě." Uchechtla jsem se a vyšla ven schválně Jeremyho dveřmi, ale moc mi to nevyšlo, jelikož se tam hned objevil. Se smíchem jsem utekla zpět do koupelny, odemkla dveře do mého pokoje a vyšla těmi u Jeremyho. A běžela jsem po schodech dolů, ale hned se ocitla v jeho náručí a už jsme to běželi jeho upíří rychlostí k lunaparku.
,,A jsme tady, princezno." Uchechtnul se a postavil mě na zem. Až teď jsi mě začal prohlížet od hlavy k patě. Ano, přesně tak, k patě, ale vzal mi boty.. na podpatku, takže jsem se zamračila.
,,Děláš si srandu, že mám chodit po tomhle v tomhle??" Ukázala jsem na kostrbatou cestu. Jen se uculil a nazul mi boty. Grr.. jako bych to sama neuměla.
,,Ne, nedělám a když tak tě chytám." Usmál se už mě postrkoval ke střelnici, koupil střílení dvakrát a jednu pušku mi podal a sám střílel bez chyby. Já jsem zamířila a trefila se mimo terč. Kruci. Podruhé - za jeden bod, jupí. Po třetí - za pět bodů, ještě lepší. A tím to haslo. Odložila jsem pušku a stánkař mi podal malého plyšového slona. Když jsem se koukla k Damonovi, držel v rukou velkého plyšového, rozkošného medvěda. Byl snad větší než já. Nejspíš i ovlivňoval.
,,Ehm.. tohle chceš vláčet s sebou celej den?" Zasmála jsem se a přivinula k sobě plyšové slůně.
,,Ne, já tohle odnesu k tobě do pokoje a pak se vrátím." Řekl vítězně, rozhlédl se, jestli ho někdo vidí a pak zmizel. Zakroutila jsem s úsměvem hlavou a šla dál. Procházela jsem se po celkem velkém place s dráhami, různými stánky a všemi možnými domy hrůzy.
,,Jééé, zrcadlový sál." Zaradovala jsem se a vydala se tam. Bohužel jsem neměla žádné peníze u sebe a chtěla jsem s Damonovi ztratit.
,,Dělá to 3 dolary, pokud tam chcete jít slečinko." Promluvil na mě chlápek stojící u zábradlí vedle vchodu, prohlížející si mě.
,,Nemám u sebe peníze, ale můj přítel ano, prosííím, pusťte mě tam a až uvidíte chlapa v kožené černé bundě a celkově oblečeného v černé tak po něm chtějte peníze." Nasadila jsem svůj nejroztomilejší výraz.
,,No dobrá…" Přikývl. Něco mě pošimralo na krku. ,,Bude to 6 dolarů, pokud tam jdete taky." Vyděšeně jsem vykvikla když jsem ucítila Damonovi ruce na mých bocích.
,,Tady to je." Usmál se a já se, když jsem viděla souhlasné přikývnutí toho chlápka, rozeběhla dovnitř a putovala mezi zrcadly, na podpatcích, plus jsem skoro do každého druhého narazila.

5.kapitola: Máme rádi zvířata!

26. dubna 2012 v 15:02 | hplovehp |  We Are Who We Are
Moje kapitola. ZOO. No OMG! :D To zas bude. Snad to ohodnotíte pozitivně. ;)

"Podívej! To je krásná opička!" zajásala jsem.
"Vždyť vypadá jako Stefan." zamračil se Damon. Koukla jsem na toho paviána s rudým pozadím a málem jsem líbala Matičku Zem. Můj upírák mě naštěstí chytil. Konečně taky dělá něco užitečného!
Vedle byly žirafy. Jedna z nich shledala Damonovi vlasy nadmíru chutnými, tak mu je začala okusovat.
"Neštvi! Nebo tě dám Stefanovi na narozeniny!" vyhrožoval. Stefan musí mít oprovdu strašnou pověst. Nebohá žirafa se málem přelomila, jak pospíchala pryč.
"Pojď princezno. Dáme si cukrovou vatu." vzal mě kolem ramen.
"Jasně, ty moje malý pochodující křoví." zašklebila jsem se.
Tomu dědovi u vaty to trvalo. No, možná na to mělo vliv, že jsem si dala od každé příchuti trochu. Rozhlížela jsem se zatím po ostatních stáncích, co tu byly naplácané.
Pak jsem objevila to něco. Drapla jsem Damona za bradu a otočila ho požadovaným směrem. Pro jistotu jsem ještě ukázala.
"Když mi furt říkáš princezno." zamrkala jsem nevině.
"Takový plastový šunt?" zavrtěl znechuceně hlavou.
"Pf!" protočila jsem oči. Přiskotačila jsem ke svému vysněnému diadému se skleněnými démanty, narazila si ho na hlavu a na odchodu uklidnila prodavače: "Tam ten pán vám to zaplatí!"
"Samozřejmě. A prosil bych ještě tamten meč!" zakřenil se na mě můj upíří dohled vyzývavě. Prodavač mu meč s očividnými obavami podal.
"Vracet nemusíte." usmál se velkoryse Damon. Netuším kolik mu dal. Ale asi hodně. Ta dobrá duše prodavačská si totiž při pohledu na bankovku kecnul na zadek. Doslova.
"Budeš s tím plašit vrabce?" koukla jsem podezřívavě na plastovou věc v Damonových rukách.
"No dovol?! Když ty jseš princezna, tak potřebuješ rytíře!" prohlásil hrdě a tasil. Z klobouku vedle stojící ženy se snesla nevkusná umělá gerbera.
"Květina pro mou paní!" sebral ji ten mušketýr a narval mi ji do rukou.
Pomalu jsme se procházeli dětským koutkem. Zrovna jsem si olizovala prsty od zbytků cukrové vaty, když...
"Temný rytíř na severozápadě!" křikl Damon. Protočila jsem se celá kolem své osy. Co já za to můžu, že nemám zeměpisné buňky?
"U akvária." napověděl mi. Konečně srozumitelné informace. Hřebíky a dva tejdny prošlý vepřový! Co tady dělá Stefan?!
"Schováme se!"
"Ne. Ujedeme mu."
A než jsem se nadála, sedím na dřevěném koníkovi na pružince a Damon za mnou.
"He?" zmohla jsem se na neandrtálský výraz údivu.
"Hýýýýjééé!" zahulákal rytíř. Asi si to ale špatně vypočítal. Odrazil nás příliš, takže naše zadní partie mohly blíže seznámit s pískem u dětského hřiště. Stefan šel zrovna v tu chvíli okolo...A vůbec si nás nevšiml! Varianta A: Já a Damon jsme chameleoni. Varianta B: Stefana ani nenapadlo, že bysme ty dvě osoby hrající si na skřítka Písčíka mohli být my.
"Ty jsi rytíř Katastrofa!" vykašlala jsem asi půl tuny písku.
"Ale ťuťu, ňuňu!" nasadil výraz "starostlivá-mamča", pak se rozesmál.
"Kam teď?" zeptala jsem se během hraní si na archeoložku.
"Co bys řekla na nějaký taneček?" zazubil se.
"Přes dvě pekla? To už ho mám dneska za sebou!"
"Nebuď zlá!" pokáral mě.
"Tak fajn!" rezignovala jsem.
Zastavili jsme se u mě doma, kde zůstala čelenka a po dlouhém dohadování i meč. Aby Damon neřekl, že jsem jen protivná nevděčnice, oblekla jsem se do šatů.


























"Šuší madam, šuší." pochválil mě ťamanštinou.
"Jedeme?"
"Ty bys taky pořád někde rajtovala." zakroutil hlavou.
"Říkal jsi něco o tanci."
"To bylo předtím, než jsem tě viděl v těch šatech." poznamenal a nasunul se ke mně. A to si říká rytíř! Zůstala jsem uvězněná mezi ním a toaletním stolkem.
"To je přesila!" zakňourala jsem.
"Nepovídej! Fakt?!" vykulil oči v hraném údivu.
"Damone!" okřikla jsem ho.
"To je pořád jen: Damone! Damone nesmíš! Damone zůstaň!" žbrlal si, ale pustil mě.

Zašili jsme se do jednoho tanečního klubu. Fajn změna oproti Grillu. Až na ty zástupy děvčat, které se pomalu ale jistě přesunovaly k mému rytíři.
"Nemáš po ruce Raid? Nebo tak něco?" optala jsem se Damona.
"Proč?" vyprskl.
"Slézá se to k tobě jak mouchy na med." sdělila jsem důležitě. Pochopil.
"Tobě to vadí?" povytáhnul obočí.
"Nechce se mi tu být samotné." mlžila jsem. Nespokojeně zavrtěl hlavou. Přesto mě vzal kolem pasu, aby dal najevo, že patří ke mně. Z ksichtíků jeho obdivovatelek jsem měla povznášející pocit.
"Jé, to je dobrá písnička!" zajásala jsem a smýkla s Damonem na parket. Počkat! Jaktože jsem si nikdy nevšimla, že se v Boom Boom Boom Boom od Vengaboys zpívá o tom, že chci někoho dostat do postele?!
"Vážně?" zachechtal se Damon. Když už jsem se do toho uvrtala, tak alespoň pořádně! Položila jsem si ruku na jeho hruď a pomalu s ní jela až k okraji pásku.
"Nejsi jediná, kdo tuhle hru umí hrát, princezno." upozornil mě. Ruce na mých zádech sjely těsně nad zadek. Polkla jsem. Pytle a křepelky, já mám nápady! Naprosto nedobrovolně jsem slastně vydechla, když se mi jeho rty "nedopatřením" dotkly krku.
"To si nech až do soukromí." mrknul na mně. Dejte mu někdo korunu, ať drží hubu! Takhle jsme se navzájem dráždili celou písničku.
"Potřebuju panáka!" prohlásila jsem zadýchaně, když ta vzrušující noční můra skončila.
Opravdu na mě měl Damon dohlížet? Moc trápení si s tím nenadělal. Fernety do mě létaly jeden za druhým. Ale vymstilo se mu to. Celou cestu domů jsem mu zpívala o nějakém teplém letním dnu.
Jenže ouha! Když jsem před svým domečkem vystoupila, nějaký pitomý skřítek mi začal mačkat žaludek. Schody jsem brala snad po pěti. Damon mě dostihl až v koupelně.
"Jsi v pořádku?" staral se.
"Neruš. Debatuju s umyvadlem." zachrčela jsem.
"Evidentně si máte co říct." zaksichtil se znechuceně a zmizel. Tak to jsem si o něm nemyslela. Tfujtajbl, takhle mě nechat ve štychu!
Zase jsem se spletla. Damon se totiž ani ne za pět vteřin přiřítil s navlhčeným ručník. Otřel mi obličej, štítivě opláchnul umyvadlo. Pak mě vzal do náruče a odnesl do postýlky.
"Co to...!" zkusila jsem zaprotestovat, když mi vyhrnoval tričko. Pak už jsem jen úlevně vydechla. Ty studené ruce na břiše, to vám byla slast!
"Zkus usnout." navrhl mi.
"Fajn." přitakala jsem. Přitulil se k mým zádům, aby mi mohl pořád dělat rukama obklad.
"Díky. Jseš přece jen správnej rytíř." pochválila jsem ho.
"Máš má princezno dávno spát..." začal broukat. Zavřela jsem oči. Cítila jsem, jak se Damonova ruka snaží posunout výš, než jí bylo třeba. Razantně jsem ji posunula zpátky. Klasický případ přechválení.
"Já nerad." omluvil se šeptem.
"Rád nebo nerad. Já ti dám!" pohrozila jsem mu. Bohužel jsem se vzmohla jen na cuchání vlasů.
"Nenamáhej se. Potrestat mě můžeš i ráno." zazubil se.
"Taky pravda." zívla jsem.
"A Damone?" oslovila jsem ho ještě.
"Ano?"
"Dneska se mi s tebou líbilo. Docela. Takže z toho nezpychni a ....Dobroúúúú."otevřela se mi ústa jako tygrovi.
"Dobrou." popřál mi překvapeně. S příjemný pocitem naplno prožitého dne jsem usnula.

4. Kapitola: Grr....

26. dubna 2012 v 7:07 | hplovehp |  We Are Who We Are
Á další Tewulinčina kapitola! Strašně moc se mi líbila.

,,Ano, sluníčko??" Uculil se za mnou a já se jen otočila s rukama překříženými přes prsa.
,,Tohle není vtipný!" Zamračila jsem se a koukla na můj vršek, jak si to plave dál. Css.. zrádce. Opatrně jsem po něm šáhla, ale najednou ZMIZEL!!! Prostě byl fuč!
,,Něco hledáš, princezno?" Damon stál nahoře u bazénu a na ukazováčku se mu houpal horní díl plavek. Můj horní díl plavek. Zamračila jsem se a zamumlala nějaké kletby na upíry.
,,Vrať mi to!" Zavrčela jsem a popošla k okraji bazénu.
,,Ale prosím tě, vždyť bych neviděl nic nového." Mrknul na mně.
,,Vážně?? Hmm… smůla chlapečku." Vypláznula jsem jazyk a šinula jsem si to opatrně ke schůdkům. Když jsem se vydrápala nahoru vydala jsem se k lehátku a ovinula kolem sebe ručník. Pak jsem se vydala k Damonovi.
,,Ale jakápak smůla? Já mám náhodou dobrý výhled." Usmál se nevinně a zamával mým vršek. Pokrčila jsem rameny.
,,Prostě smůla." V nečekaném momentě jsem mu vytrhla můj svršek z rukou. Grr… teď jak si ho vzít.
,,Eleno? Víš, že jsi mi teď vzala něco, kvůli čemu tě bude čekat trest??" Usmál se na mě a já vytřeštila oči. Další lechtání už nepřežiju ve zdraví.
,,No fajn, ale nejdřív… hele toalety." Zamávala jsem mu špičkami prstů a odeběhla na záchod, kde jsem se zamkla a oblékla si plavky. No… prala jsem se s tím dobrých 10 minut. Vyšla jsem ven a hrdě si uhladila moje mokré chuchvalce na hlavě. No.. bývaly to moje vlasy.
,,Heleme se, ono se to dokázalo obléct." Popíchl mě Damon, stále stojící u bazénu. Až moc si koledoval. Přešla jsem k němu a usmála se.
,,Trvalo to sice déle, ale aspoň už jsem jakž takž oblečená." Uchechtla jsem se. Zdá se, že si mého úmyslu nevšiml. Jen se otočil k havranovi co přiletěl. Aha.. ten jeho trik. Jak mě na tom hřbitově poprvé vylekal. Grr… sebrala jsem všechnu sílu a strčila ho do bazénu a ten jeho vyjevenej obličej když se vynořil, stál za to. Škoda, že jsem neměla u sebe foťák. Poté se, ale uculil a já znejistila. No, zdá se, že budu muset rychle od okraje… ,,Áááááá!" Vykřikla jsem, když jsem znovu skončila pod vodou. V Damonově objetí. Pod vodou jsem ucítila něco na rtech, ale brala jsem to jako bublinky, které se mi draly z pusy, kvůli nedostatku vzduchu.
,,Ha.." Uchechtnul se a já po něm stříkla vodou.
,,Pche, bídáku." Cákla jsem znovu. A on mi to hned oplatil. A začala válka. Grr… to není hezký.
,,Ale no tak, princezno." Zasmál se a chytil mě kolem boků.
,,Neříkej mi princezno, když mě pořád házíš do vody." Vypláznula jsem znovu jazyk a začala se vykrucovat z jeho sevření.
,,Ale jdi ty, princezno." Usmál se šišatě a já se uvolnila a poté ho pořádně uhodila do hrudi.
,,Máš smůlu, jdu ven, je mi tu zima." Uculila jsem se a vydala se z vody po schůdcích a nezapomněla kroutit zadečkem. No.. co mu nedopřát jiný výhled, než který chtěl??
,,Grr…" Zavrčel a pak se zasmál.
,, Pojedu domů." Zamumlala jsem a šla se zabalit do ručníku.
,,Nepojedeš, ještě máme skoro celý den." Byl u mě hned jak to dořekl.
,,Fajn.. co máme na programu dál?" Rezignovala jsem.
,,Zoo." Usmál se.
,,Jo, tam jsem byla naposledy na základce." Zavzpomínala jsem.
,,Tak si ji prohlédneš znovu." Pokrčil rameny s úsměvem.
,,No, aspoň nějaká sranda bude." Usmála jsem se taky.

3.kapitola: Stranger in my bed....Vypadni Damone!

25. dubna 2012 v 18:24 | hplovehp |  We Are Who We Are
A můj výtvor. Nechtěla jsem zůstat zahanbena, doufám, že se mi povedlo vytáhnou laťku. ;)

S herkulovským úsilím jsem od sebe odlepila víčka. Ležela jsem ve své posteli a vedle mě se vrtělo něco černého a velikého. Aha, to je jenom Damon. JENOM DAMON?!
"Vystřel z mojí postele! Ihned!" zavrčela jsem bojovně.
"Pročpak?" hodil na mě pohled "anděl-co-právě-přiletěl".
"Pouštíš chlupy!" plácla jsme první důvod, který mě v mojí rozbolavělé palici napadl. Chňapla po mě a začal mě lechtat. To není fér!
"Damonééééé... Nech toho! Nebo se počůůůůůráááám!!!" vyrážela jsem ze sebe mezi salvami chechotu. Ani jsem nemrkla a seděla jsme ve vaně.
"Kdyby náhodou." pokrčil ten upíří neřád rameny a pokračoval v šimracím mučení. Nahmatala jsem lahvičku na okraji vany. Připravit - pozor - pal!
"Jauvej!" zavyl. Tohle nečekal. Naneštěstí jako upír byl nerozbitný, takže to odnesla lahvička. Damonovy vlasy a krk byly pokryty šamponem. Vražedně se na mně podíval.
"To ne já, to moje Schauma!" zvedla jsme ruce. Kdybych měla po ruce něco bílého, už s tím mávám. Jenež jak naschvál, jediná bělostná věc byl koupelnový závěs. Že by?
Damon mi ovšem nedal příležitost promyslet si ústup. Jednoduše se nacpal do vany za mnou a zapnul sprchu. Pokusila jsem se z vany vylézt. Nejdřív jsem si málem vyrazila zuby a pak si mě Damon přitáhl do náruče, aby mě důkladně promočil.
Přestal, až ze sebe smyl poslední stopy po šamponu a až jsem já byla mokřejší než voda sama. K dobru jsem mu přičetla jedině to, že mě donesl zpátky do pokoje. Já bych se totiž na té zrádné skluzavce, jinak nazývané koupelnová podlaha, určitě přizabila.
"To už je devět?" vyletěla jsem při pohledu na hodiny.
"Copak? Ujel ti autobus?" zeptal se soucitně Damon. Chtěla jsem po něm něco hodit, ale při ruce jsem měla akorát svou oblíbenou sošku koníka. Toho nedám!
"Škola, pitomče!"
"Ta pořád stojí. Nebo stála, když jsem ji naposledy viděl." pokrčil nevědoucně rameny. Koníku, modli se, ať upírek drží tlamičku, nebo tikají tvé poslední vteřinky!
"Přijdeme pozdě!"
"Á, tohle! To už jsem zařídil. Alaric zavolal do školy, že ses necítila dobře. Máme celý den volna." mrknul. Položka do seznamu úkolů, které musí nutně udělat: zabít Ricka.
Chňapla jsem svou tašku s učením a vrhla jsem se ke dveřím. Přirozeně se Damon objevil přede mnou.
"Kam jdeš?"
"Vysazovat stromky do Himalájí. Vzdát se angličtinářce. Kamkoli, kde ty nebudeš." ujistila jsem ho a chtěla projít. Chytil mě. Hlavou se mi mihla lákavá představa Damon připoutaného k potrubí ve sklepě. A klíče by se záhadně ztratily...
"To je ale smůůůla. Protože já tě mám dneska hlídat." usmál se vítězně. Úkol zabít Alaricka si musím dvakrát...ne, třikrát podtrhnout!
"A co budeme dělat?" zajímala jsem se.
"Když už jsme se namočili, mohli bychom do kvakvaparku." lákal mě. Ja kurňa. Ten ví, jak na mně. Vytáhla jsem si ze šuplíku plavky a zdrhala do koupelny.
"Zůstaň!" křikla jsem ještě. Do plavek jsem se převlekla rychle. Měla bych tomu spíš říkat plavečečky. Díky Caroline! Teď se budu promenádovat před Damonem v takovém mnoštví látky, že by to nestačilo ani myšce z Popelky na sako. Paráda!
"Zbožňuju šetrnost!" zajásal můj upír-dozor a natahoval ke mně ruce.
"Satane odstup!" zavrčela jsem. Zastrčil si tlapajzny za záda, dokonce si začal drze pohvizdovat.
"Jedeme?"
"Jop." přitakal.

"Už to bude?"
"Ještě chvilku, ještě chvilku...už!" vykřikl nadšeně. S úlevou jsem vstala.
Přesně kvůli tomuhle jsem sebou ten opalovací krém nebrala. Aby mi ho nemohl patlat na záda. Měl svůj vlastní. Piják!
Přišla jsem k okraji bazénu a namočila prsty u nohou. Teplota jak na Aljašce.
"PŘEPADENÍ!" zařval mi Damon do ucha. Žbluňk!
"Damone! Ty jsi takový jelito, že urážím všechna jelita, když ti tak říkám!" zaječela jsem, jen co se mi podařilo vystrčit hlavu na vzduch. Ticho po pěšině. Dotyčný nikde není k vidění.
"Damone?" zeptala jsem se s pocitem absolutního blba. Nic. Najednou před sebou ve vodě vidím něco třpytivého. Můj vršek od plavek!
"DAMONE!"

2. Kapitola: O-ou... Mystic Grill :D

25. dubna 2012 v 17:33 | hplovehp |  We Are Who We Are
Pokračování téhle spoluautorovky. Autorka je tentokrát Tewulinka, takže pokud by vám z toho mírně přeskočilo, odškodné požadujte po ní. ;) Jinak podle mě je to úplně perfektní kapča.

,,Dneska mají divný pivo." Zakňučela jsem a vzala Damonovi jeho whiskey.
,,Hele!" Zasmál se a už mi bral mou (jeho) whiskey, ale já ji vypila na ex.
,,Smůla!" Vyplázla jsem na něj jazyk a objednala další dvě skleničky.
,,Ale, ale." Zavrtěl pobaveně hlavou a objednal jich rovnou šest. Pozdvihla jsem obočí, když přede mě nějaká prsatá barmanka/servírka postavila několik skleniček. Samozřejmě ty své melouny nezapomněla strkat Damonovi přímo do nosu. Měla nasazený svůj, nejspíš, "flirt face" a poté zase odcupitala pryč.
,,Proč vlastně chodíš do školy?" Vypadlo ze mě, když jsem vypila další skleničku.
,,Nuda?" Zazubil se a hodil do sebe whiskey.
,,Damone.." Povzdychla jsem si. ,,.. Tohle jsou jen kecy v kleci." Zamračila jsem se.
,,Hmm… možná v tom je, něco víc." Připustil a další porce whiskey do něj zahučela.
,,Tůdle, nůdle Amerika." Vyplázla jsem znovu jazyk a vypila další skleničku.
,,Tady se někdo chová jako malé dítě." Pobaveně na mě koukal a objednal další pití. Servírka samozřejmě ochotně zamrkala a už nalévala nový počet. Deset. To bude ráno kocovina.
,,Hmm… možná, ale aspoň nechodím do třídy, ve které nemám co dělat." Zamumlala jsem a vzala si kabelku, jelikož mi zvonil mobil. Stefan.. Grr… Típla jsem to.
,,Nějaký problém v ráji?" Uchechtnul se můj společník. Jen jsem protočila oči a zamračila se na tu prsatici. Sama se na mě závistivě zamračila. Pokrčila jsem rameny.
,,To víš… stává se, že i problémy se objeví." Potvrdila jsem. ,,Třeba i v mé třídě." Zamumlala jsem si pro sebe.
,,Ale no tak, malá." Zasmál se.
,,To nic, dědo." Ušklíbla jsem se. Tím jsem ho vykolejila. Můžu si gratulovat. Zůstal na mě jen zírat. Žádná sarkastická poznámka. S pocitem vítězství jsem se postavila, vyklopila do sebe dvě skleničky, vzala jsem si kabelku a nechala útratu zcela na něm. A i tu prsatici, která se k němu hned přihrnula.
,,Eleno!" Zakřičel za mnou, když jsem vycházela. Jen jsem se otočila, usměvavě mrkla a vyšla ven. No… vyšla, vypadla! Brkla jsem o své opilé nohy a kdybych se nechytla zábradlí, jéjda, spadla bych. To by bolelo.
,,Ou.. příště to nesmím přehánět s pitím." Postavila jsem se. Urovnala jsem svoje oblečení a vydala se pryč. Domů.
,,Kampak, princezno?" Objevil se přede mnou Damon a já leknutím nadskočila.
,,Domů." Uculila jsem se a obešla ho. ,,Můžeš jít za tou prsatou servírkou." Pokrčila jsem rameny.
,,Ale copak, žárlíš?" Překřížil si ruce na tom.. ehm… jak, že je to slovo? Božím? Ne.. no prostě hrudi a zkoumal mě šibalským úsměvem.
,,Pche, to sotva." Zaprskala jsem, jako nějaká útočící kočka.
,,Šíleně ti věřím." Zasmál se. Protočila jsem oči a šla dál.
,,Věřte nevěřte." Použila jsem jméno televizního "seriálu" o zvláštních úkazech. Bych jim mohla směle konkurovat. Znám upíry, vlkodlaky…no, znám toho hodně.
,,Css, ty bláboly od nich si odpusť." Šel vedle mě. Povzdychla jsem si.
,,Neodpustím." Usmála jsem se jako nevinnost sama.
,,No, tak to budeš potrestána." Šibalsky se usmál tím šišatým úsměvem.
,,To určitě." Uchechtla jsem se a hned toho litovala, jelikož jsem skončila v trávě před domem a Damon mě lechtal. Smála jsem se a pokoušela bránit, ale moc mi to nešlo.
,,Uznej, že žárlíš a já tě nechám." Usmál se a na chvíli přestal, abych mohla promluvit.
,,Neuznám to, co není pravda." Vyplázla jsem už po několikáté za tenhle den jazyk a v neočekávaném momentu ho překulila pod sebe a usmála se.
,,Hej!" Zasmál se a já rychle vstala a vystřelila jak raketa ke dveřím domu se schovat, ale ani jsem se tam nedostala, jelikož jsem skončila na houpačce, co je u nás na verandě.
,,Co blázníš, musíš dělat domácí úkol na ájinu." Protáhla jsem při vzpomínce na to, snad největší zlo, co existuje. Děravou přehradu, která stříká vodu. Ženskou dozorkyni ve vězení. Brr… Prskajícího maniaka.
,,Myslím, že ne." Uculil se.
,Jenže já ano, takže sbohem." Mávla jsem rukou a bezúspěšně se snažila vstát. Damon mě držel tak, že jsem se nemohla hnout.
,,Žádný sbohem, princezno ." Usmál se vítězně.
,,Dneska toho bylo moc." Postěžovala jsem si unaveně.
,,No, stejně by jsi, takhle podnapilí, na nic nepřišla." Prohlásil rozhodně.
,,Nejspíš." Zamumlala jsem.
,,Určitě." Potvrdil. Jen jsem se opřela o houpačku a on začal pomalu kolébat houpačkou.
,,Můžu už jít?" Zívla jsem.
,,Ne." Usmál se a já jen zavrtěla hlavou. Opřela jsem se o jeho rameno.
,,Dobře…" Pomalu jsem usnula. Sama nevím jak, ale usnula. To nejspíš to pití a to zpropadené klimbání.

7.kapitola: Forever in Love

25. dubna 2012 v 10:32 | hplovehp |  Faith of the heart
Á, kapča k Faith of the Heart! Minule jsme tu měli rozněžnělého Damona (který se mi moc líbil xD). Dneska tu máme pokračování. Začátek je z pohledu vypravěče (tedy mě ;D ) Druhá část je z pohledu Eleny. Doufám, že se vám kapča bude zamlouvat.

Ano. Ne! Ano! Ne, ne, ne!
"Nech toho!" okřikl Damon sám sebe a radši se opřel o Elenin zvonek, než si to zase rozmyslí.
"Ahoj!" usmála se překvapeně.
"Rád bych si s tebou promluvil."
"Samozřejmě. Tak pojď..."
"Ne, nezvi mě dál! Chci říct. nemohli bychom se jít projít?" vyhrkl. Kdyby ho pozvala, už by mu nic nebránilo trávit u ní doma veškerý čas. Teď tam mohl jen na kratičké návštěvy oknem.
"Jasně, jen se obuju."
Rychle si nazula sešlapané tenisky a vyšla z domu.
Ulice byly už setmělé, když ti dva kráčeli bok po boku.
"To co ti řeknu, bude znít bláznivě." upozornil ji Damon.
"Myslím, že to snesu." usmála se Elena.
"V první chvíli jsi mě zaujala, protože vypadáš přesně jako Katherine. Ta žena, kterou jsem potkal v roce 1864."
"Počkej, počkej! Jak jsi ji mohl potkat v roce 1864?!"
"Jsem upír. To Katherine mě proměnila." zašeptal.
"Kvůli tomu jsi mě jsme vylákal?" tázala se ublíženě.
"Eleno..." udělal k ní krok. Vyděšeně uskočila.
"Já ti neublížím!" zdůraznil.
"Jak ti můžu věřit?" vzlykla tiše.
"Miluju tě."
"Ne! Já už nechci nic slyšet!" vyjekla plačtivě a rozběhla se zpátky do domu. Damon ji nepronásledoval. Věděl, že by ji to jedině víc vyděsilo. Počkal, až si byl jist, že je v bezpečí domu a pak odešel.

Seděla jsem ve svém pokoji a brečela. Z části ze strachu, z části z pocitu viny. Neměla jsem jen tak utéct. Ale můžu to napravit?

Odkaz na písničku:
http://www.youtube.com/watch?v=ORc3_tRLzDo&feature=related

Vypadal překvapeně, když otevřel dveře a uviděl mě.
"Poslouchám." ujistila jsem ho měkce.
"Miluju tě. Nikdy bych ti neublížil." natáhnul ke mně ruku. Dech mi zakolísal.
"Pořád se bojíš." konstatoval smutně.
"Ano." řekla jsem popravdě.
"Pak nechápu, co tu děláš." nakrabatil čelo.
"Já se bát nechci!" zdůraznila jsem. Soustředila jsem se na vyrovnaný dech, chytila jsem jeho ruku a pomalu se přitáhla do jeho náruče. Cítila jsme jeho ruce, jemně mě beroucí za pas.
"Opravdu?" zachraptěl. Hlas by nejspíš prozradil, takže jsem ho místo slov políbila. Zůstával téměř pasivní. Nechtěl mě polekat. Po chvíli začaly pracovat moje pudy a instinkty. Nějaké obavy? Zmizely pod vstvou nedočkavosti a očekávaní dalších doteků. Přitiskla jsem se k němu ještě víc.
"Nepokoušej mě. Já...Strašně moc tě chci Eleno." vydechl, když se naše rty na okamžik osvobodily. Měla bych říct ne. Znám ho teprve dva dny. Je to upír. Může mi ublížit. Měla bych se mu nějak omluvit a hlavně mu říct, že jsem taky zamilovaná. Do něj.
Ale jakmile jsem se mu podívala do očí, na ničem z toho nezáleželo.
"Já taky." zašeptala jsem.
"Co?" zeptal se něžně.
"Miluju a chci tě."
Další polibek byl už vášnivý. Damon si mě přitiskl k sobě tak pevně, až to zabolelo. Přesto to nemohlo být dostatečně. Zvedl mě. Během necelé vteřiny nás přemístil do své ložnice a pokládal mě na postel. Srdce mi poskočilo. Konejšivě mě políbil. Zatahala jsem mu za tričko. Pochopil a pomohl mi ho odstranit. Se zájmem jsem prozkoumávala jeho hruď. Byla svalnatá a pod levou klíční kostí měl tenoulinkou jizvičku.
I moje tričko skončilo na podlaze. Styděla jsem se. No nedivte se. Vždyť ho sotva znám a už mě vidí jen v podprsence. Ale když jeho rty začaly zkoumat okraje krajky, měla jsem co dělat, abych ze seeb okamžitě neservala i tu, jen aby se mě dotýkal víc. Nadzvedl se, snad abychom se zbavili dalších částí oděvu. Uviděla jsem jeho tvář.
"Tvoje oči!" vyjekla jsem. Měl je vybarvené krví a pod nimi stíny plné naběhlých žilek.
"Ale ne! Je mi to líto!" odvrátil se ode mě. Jako by se styděl. Váhavě jsem natáhla ruku a donutila ho podívat se zpátky na mě.
"Omlouvám.."
"Ššššt." tišila jsem ho. Zamyšleně jsem si ho přitáhla blíž. Bylo vidět, jak se snaží ovládanout. Lehce jsem se rty dotkla těch podočních stínů a začala ho hladit po tváři. Po chvíli se mu vrátily normální rysy. Hleděl na mě s úctou a pokorou. Jako by téměř zapoměl, co jsme před chvíli dělali. Ale já nezapoměla. Nevině jsem se dotkal přezky jeho pásku.
Rozputala jsme tím smršť. Zbytky oblečení se rozlétly po místnosti. Polibky a doteky najednou nestačily na tišení touhy.
"Smím?" zeptal se obřadně Damon. Krátce jsem kývla.
Ještě nikdy jsem nic takového nezažila. Prolínali jsme se; nejen jedno tělo, ale i jedna duše. Touha se zanořovala do touhy, splétala provazy chtíče a poutala nás k sobě. Pak jsem jen cítila, jak se naše tělo kroutí ve slatné křeči vyvrcholení.

"Pořád se mě bojíš?" zeptal se Damon tiše, když jsem ležela na jeho hrudi; nahé tělo pevně přimknuté k němu.
"Ano." přitakala jsem. Zamračil se.
"Bojím se, že mi zmizíš." dodala jsem na vysvětlenou.
"Tak to se neboj. Na to jsem příliš sobecký." usmál se.
"Ještě že tak!" ujelo mi. Společně jsme se zasmáli.
"Spi maličká. Slibuju, že tu budu i ráno." dodal pak. Chtěla jsem se ohradit, ať mi neříká maličká, ale začal si notovat nějakou písničku, která mě ukolébala.

1.kapitola: My bigest enemy - the SCHOOL!

24. dubna 2012 v 21:46 | hplovehp |  We Are Who We Are
Třeste se, zalézejte do děr! První kapitolka spoluautorovky je tu! Je (mírně řečeno) trhlá. :D Posuďte sami.

"Vstávat!"
"Proč?"
"Protože je ráno!"
"Ale já mám ještě noc!"
"Eleno! Nepruď a vylez z té postele! Potřebuju pomoct s Jeremym!" rozkázala Jenna. Zoufale jsem zaskučela. A to mám prosím už od té doby, co ten neřád, říkající si můj bratr, začal chodit do školky.
"Vstávej Jerry!"
"Jmenuju se Jeremy!"
Vida, finta s komolením jména pořád funguje!
"Jasně Jerry. Pohni, musíme do ústavu!"
Pokud by někdo nepochopil - nemyslím tím, že bychom byli zavření v blázinci a u tety Jenny trávili vycházky. Za slovem ústav se skrývá něco mnohem méně poetického - škola.
"Jeremy!"
"Jasně. Hejbni kostrou!" pobídla jsem ho.

Tak tu věc na eš jsme bohužel stihli před zavírací hodinou. Kruci, skoro!
"Ahoj Eleno!" přiřítil se ke mně Stefan.
"Drž si odstup, rasisto!" zavrčela jsem.
"Ty se ještě pořád zlobíš?" podivil se.
"Tak hele! Že se krmíš na zvířatech jsme překousla. Ale že sníš černou veverku místo hnědé jenom proto, že je černá, to už je moc!" rozčílila jsem se.
"Ale..."
"Žádná ale! Nemůžu být s někým, kdo kromě toho, že je masový vrah ještě diskriminuje!" odfrkla jsem si a vydala se do třídy.
"Ahoj Eleno." culil se na mně z mého místa Damon. Moje místo! Začala jsem se navztekaně rozhlížet po třídě.
"Hledáš něco?" zeptal se nevině.
"Stáje." odvětila jsem s pokerovou tváří.
"Stáje? Proč stáje?" hlesl zmateně.
"Protož jsi na mém místě zaražený jako vidle v hnoji. A ten hnůj se odněkud brát musí!" odsekla jsem a posadila před Damona, kde zůstalo jediné volné místo. Zrada největší!
Běda, běda, běda mi! První hodinu máme englištinu a ta baba prská tak, že by vám nepomohl ani protiatomovej kryt.
"Dnes se budeme zkoušet ze slovíček!" zahřměla. Štítivě jsem si otřela orosený sešit.
"Paní profesorko, já jsem tu nový a nemám se s kým zkoušet." přihlásil se Damon. Si hraje na Mirka Dušína?
"Gilbertová! Věnujte se novému spolužákovi!" vydal zahradní ostřikovač, důmyslně převlečený za středoškolskou profesorku, rozkaz.Otočila jsem se vztekle na Damona.
"Slyšela jsi. Máš se mi VĚNOVAT!" věnoval mi lehce povýšený úsměv. Popadla jsem jeho učebnici a pořádně ho s ní švihla. hodina nehodina.

Svět je nespravedlivý a krutý! K tomu závěru jsem došla, když jsem se ze školy potácela místo ve dvě ve čtyři a s umrtvenou rukou. Prskající ježibaba mě nechala dvě hodiny opisovat školní řád. Za vyrušování v hodině angličtiny.
"Eleno!"
Bože, ne, ať mám halucinace, ať je to hlas s hůry jen ne... Smůla. Damon na mě čekal před svým autem.
"Parkuješ špatně!" upozornila jsem ho.
"Jak to?" podivil se.
"Značka pro postižené je vedle."
"Ale já jsem plně zdravý a v kondici!" prothánul se na důkaz svých slov.
"Jsem si jistá, že se do postižení počítá i chorobná otravnost, vlezlost a nutkavé touhání zabíjet." ujistila jsem ho "mile".
"Jsi zlá na dobráka Damona!" postěžoval si. Vytáhla jsme se na špičky.
"Co to zase děláš?" povzdechl si jako učitelka v mateřské školce nad pětiletým dítětem, co si dělá z chleba kuličky.
"Hledám toho dobráka Damona. Neviděl jsi ho náhodou?"
"Neštvi a nastup!"
"Není to zrovna Popelčin kočár." zaksichtila jsme se.
"A vypadám snad jako víla Kmotřička?!" zavrčel.
"Samozřejmě, že ne." věnovala jsem mu cukrkandlový úsměv a nastoupila. Ihned byl an řidičském místě.
"Na Plzeň, Vávro, na Plzeň!" zahulákala jsem bodře. Pochopil moje pokyny naprosto správně, protože jsme po chvíli zastavili u Grillu.

Spoluautoření aneb Ve dvou se to lépe táhne

24. dubna 2012 v 20:31 | hplovehp |  We Are Who We Are
Tak a je to tady! Po dlouhých úvahách (zhruba pěti vteřinách) jsem napsala Tewulince, výtečně povídkářské kolegyňce, jestli by se mnou nechtěla psát spoluautorskou povídku. Souhlasila a tak jsme se na ICQ smluvily. Téma Delena - co by jste taky ode mně chtěli? ;D
Důležité upozornění: Nekonzultovaly jsme spolu děj. Fungovat to bude na principu řetězení. Já napíšu kapču, Tewulinka naváže se svou, pak zas já a tak pořád dokolečka. Sama jsem zvědavá, co stvoříme.
Napiště, jak moc se toho děsíte! :D

30.kapitola: Svatba

23. dubna 2012 v 21:22 | hplovehp |  Vampire Diaries - fanfiction povídky
Tak jo, další kapitola s roztomilou dohodou. ;D Je to zároveň mezník, takže jsem vám do ní vložila tu očekávanou událost. Doufám, že se mi to povedlo. ;)

"Panebože. Já tam nejdu!" zaúpěla Jenna.
"No tak! To není zkouška na vysoké. Je to jenom tvoje svatba." zkusial jsem ji uklidnit.
"To jsi mi opravdu pomohla Eleno!" zaúpěla.
"Klídek! Dole čeká Alaric! A-la-ric!" zdůrazňovala Caroline.
"Jo. Jasně. To se zvládne." sepjala teta ruce, jako by se modlila.
"Můžeme? Téda děvčata, vám to sluší!" nakouknul dovnitř Damon. Bůh ví proč si Jenna přála, aby ji odvedl k oltáři. Zároveň byl Rickovým svědkem. Já jsem byla Jenniným. Jak symbolické. Caroline s Bonnie se zhostily úlohy družiček.

Šaty:
Jenna:

Bonnie a Caroline ( mají stejné, protože jsou družičky) :























Elena:


"S chutí do toho." vydechla nevěsta a zavěsila se do mého přítele. Rozezněl se tradiční svatební pochod. Jo, málem bych vám zapoměla říct! Konalo se to ve velkém sále místního kulturního domu. Zní to honosně, ale nebýt Caroline, jde svadba do kytek. Je fajn mít po ruce takového organizéra.
První šel Damon s Jennou, za nimi zářící Caroline a Bonnie. Já celý ten konvoj uzavírala a snažila se vypadat elegantně.
Svatební obřad začínal obvyklým: "Sešli jsme se tu, abychom..."
"Nemůžeme to urychlit?! Ricku, chceš si mě vzít?"
"Jinak bych tu nebyl."
"Já si tě taky chci vzít. Ano! Takže jsme oficiálně muž a žena?"
"Ano."zakoktal oddávající. Jenna si vydechla a vzápětí se přisála k Rickovi. Všichni svatebčané se rozesmáli a začali tleskat.
"Tanec ženicha a nevěsty!" ohlásil ten šokovaný stařík, který tu byl téměř přes počet, oddávající. Alaric si svou ženu odvedl na volné prostranství. Čekala jsem jakoukoli slaďárnu, ale tohle?!

Odkaz:
http://www.youtube.com/watch?v=a_864Y7G4tk

"Co dělá tohle na mojí svatbě?! Zbláznil ses?" vyjekla Jenna.
"Ano. Do Tebe, miláčku." usmál se na ni. Vzápětí začal kopírovat taneční kroky z Pomády. Včetně pádu na zem.
"Řekl mu někdo, kolik ten oblek stál?" vydechla Caroline.
"Ale no tak, Caroline, tohle je přece svatba!" ozvalo se za ní.
"Klausi!" vyjekla.
"Kdo jiný?" zamrkal.
"Co..co tu děláš?" zeptala se nejistě.
"Jdu na svatbu Eleniny tety právě akorát včas, abych tě mohl vyzvat k tanci." natáhnul k ní ruku. Se smíchem zakroutila hlavou a nechala se odvést na parket, kde se Jenna, polomrtvá smíchy, kroutila v Alarickově náruči. Ani jsem nemrkla a stál přede mnou Damon.
"To zrovna. Nenechám se zahanbit nějakým tisíciletým chlápkem, ze kterého by teď mělo být hnojivo pro kytičky!" vytáhnul mě na taneční plochu.
"A to by jsi mě jinak k tanci nevyzval?" nadzvedla jsem nosík.
"Ale vyzval!" snažil se zachraňovat.
"To ti tak věřím. Jsi velmi...mmmm" políbil mě.
"Drž už chvíli pusu, ty hádavá ženská." udělal na mě psí oči. Už jsem vám někdy říkala, jak strašně mě štve, že na něj nevydržím být naštvaná?
Na parket se postupně připlétali další páry. Katherine má evidentně na Stefana dobrý vliv, alespoň v tanci. Zvládal jí zdatně sekundovat a nevypadat u toho jako ztopořená okurka.
"Čas na únos nevěsty." šeptl Damon, když píseň skončila. Začali jsme se rozhlížet, ale novomanželé nikde.
"Podrazáci! Slíbili to!" stěžoval si můj upír.
"Ale tak jim to přej. Ty by sis mě přece taky nenechal unést!" vzala jsem mu obličej do dlaní.
"Já si tě NENECHÁM unést." zdůraznil.
"Uvidíme bratře, uvidíme." zazubil se vyzívavě Stefan.
"Jdi si strašit zviřátka do ZOO!" poradil mu Damon, než si mě přitáhnul k polibku.
"Spíš by zvířátka vyděsila jeho. Včera se totiž vrá..." začala Katherine. Mladší Salvatore se pohotově inspiroval počínáním staršího brášky a zacpal jí ústa svými. Jestli si myslí, že mi tím zabrání dozvědět se tu historku, tak je na omylu. Story o tom, jak mluvicí Chipmunkové nakopali Stefana do pr...zadnice nebo jakoukoli podobnou si opravdu ujít nenechám!
Damon se ode mně pomalinku odklonil.
"Napad mě nápad." mrknul potutelně.

29.kapitola: My normal abnormal life with my vampire love

22. dubna 2012 v 20:04 | hplovehp |  Vampire Diaries - fanfiction povídky
Tak, minulá kapitola byla trošku napjatá, takže než vám přinesu rozmluvu Původní rodiny, koukneme se na chvíli k Damonovi a Eleně. Troška upíří romantiky a vtipu snad ničmeu neublíží. ;)

Odkaz na písničku (jednu z mých nejoblíbenějších):
http://www.youtube.com/watch?v=hgDNHaYZ7XM&feature=relmfu

Vešla jsem do pokoje, zabalená v osušce.
"Tohle oblečení se mi líbí. Devět bodů z deseti." ozval se Damon z mé postele.
"Jenom devět?" povytáhla jsem obočí a provokativně se naklonila nad něj.
"Deset by to bylo bez tohohle hadru." zatahal za mou osušku.
"Kušuj, já si musím ještě..." nebylo mi dopřáno ani to doříct. Ocitla jsem se přímo pod Damonem.
"Budu mít mokrou postel!" protestovala jsem.
"Můžeš spát u mě." reagoval klidně a pokusil se mně políbit.
"Jsi děsnej!"odstrkovalal jsem ho.
"Jsem ú-pé-í-er." hláskoval důležitě.
"Ty jsi hlavně ó-té-er-á-vé-en-ý." oplatila jsem mu.
"A ty jsi dé-er-zet-á. To se musí pé-ó-té-er-é-es-té-á-té."
"Vzdávám se! To hláskování už mi leze na mozek." povzdechla jsem si.
"Já věděl, že se dohodneme." usmál se rozpustile.
"Vyděrači." zašeptala jsem.
"Em-í-el-ů-jé...Jaúúú!" chytil se bolestínsky za břicho, do kterého jsem ho šťouchla.
"Surovče!" stěžoval si.
"Bolí to?" nasadila jsem zkroušený výraz.
"Strašně. Umírám." zaksichtil se dramaticky. Skousla jsem si ret, abych se nerozesmála.
"Co kdybych to pofoukala?" vyzvídala jsem.
"Můžeš to zkusit." pokrčil rameny a dál se věnoval ztvárňování role "postřelený v zákopu". Jakože opatrně, ale hlavně co nejpomaleji, abych ho dráždila, jsem mu rozepnula košili.
"Kde to bolí?" zeptala jsem se "ustaraně".
"Tady." fňuknul bolestínsky a ukázal těsně pod žebra. Nejdřív jsem to místo krátce pofoukala, pak jsem ho políbila.
"Tady to bolí taky." doplnil bleskově do seznamu oblast podbřišku. Zoopakovala jsem předchozí postup.
"I trošku níž to bolí." vydechl.
"Vy jste moc náročný pacient, pane Salvatore." zasmála jsem se tiše. Políbila jsem ho na rty.
"Ten vzor se mi prostě nelíbí." vydechl. Co tím myslel jsem pochopila vzápětí, když moje osuška odlétla do kouta. Pomalu jsem svoje polibky přesouvala na hruď a zpátky na břicho. Zároveň jsem si dávala záležet, abych k němu byla co nejvíc přitisknutá.
"Eleno!" téměř zavrčel, když jsem si pohrávala se zapínáním jeho pásku.
"Trpělivost prosím!" okřikla jsem ho se zlomyslným úsměvem. Pásek už byl odstraněn. Džínsy jsem mu stahovala tempem milimetr za sto let. Zavrtěl se, zřejmě si z nich chtěl pomoci sám. Stačilo pár přesně mířených doteků a už zase poslušně čekal. S poněkud napjatými boxerkami už jsem takové drahoty nedělala. Jakmile jsme byli oba nazí, převzal kontrolu on.
"Víš co nikdy nezestárne?" zeptal se vzrušeně.
"Ty?" uchechtla jsem se.
"Pomsta." zašeptal mi do ohbí krku. Hrál si na objevitele. Líbal a dotýkal se mně naprosto novým způsobem. Takovým, že jsem uvažovala, že ho zabiju. To by byla ta pravá vášeň! Naštěstí jeho libido pracovala pro mě. Už mě nemohl déle držet v šachu.

"Jakto, že mně vždycky přesvědčíš?"
"Moje metody jsou propracované. A kromě toho, jsem už od přírody es-ká-vé..."
"Damone!"
"Víš, že ti to moc sluší, když se takhle zlobíš? Jsi přímo k nakousnutí."
"Já tě mám chuť sežrat!"
"Určitě samou láskou."
"To ještě nevím."
"Pfm!"
"Miluju tě, Damone."
"No proto!"
"Pfm!"
"Taky tě miluju, Eleno."
"No proto!"
"Můžeš přestat papouškovat cokoli co já eř-é-ká...hmmmmmmmmm...."

28. kapitola: Family Portrait

22. dubna 2012 v 11:43 | hplovehp |  Vampire Diaries - fanfiction povídky
Á, další kapča je na světě. Konečně se dozvíte (ti, kteří to neuhodli), kdo že je ten tajemný únosce. A budete si moc užívat Původní rodiny (přesněji řečeno Původních "dětí"). Snad se vám to bude zamlouvat.

Odkaz na písničku:
http://www.youtube.com/watch?v=hvpQsPKEwbw

"Rebeko! Rušíš!" zasténal ten Původní, který mě osahával.
"Kole, Kole. Nikdy se nenaučíš být zdvořilý k ženám." usmála se povýšeně, odžďuchla ho a vytáhla mně na nohy.
"Jestli si chceš hrát, unes si vlastní!" zavrčel.
"Nechci si hrát! Když rodiče v tvé výchově selhali, někdo to musí napravit." odsekla.
"Trošku pozdě, nemyslíš?" ušklíbl se.
"Lepší pozdě než nikdy. První, co uděláš je, že odstraníš ten nátlak."
"Jaký nátlak?" zatvářil se nevině.
"Řekni, jak se jmenuje." vyzvala mě Rebekah ledově.
"Původní." plácla jsem. Založila si ruce v bok a významně se podívala na svého bratra. Předrtil přes zuby několik ne zrovna lichotivých slov a zadíval se mi do očí. Celá jsem se zachvěla. Ty oči, která uměly být tak něžné a přátelské, se naplnily hněvem a zlobou.
"Můžeš říkat moje jméno kdykoli se ti zlíbí." zavrčel.
"Kole! Opovaž se mě ještě dotknout!" zavrčela jsem s větší odvahou, než jaká příslušela mému postavení.
"Tak, to bychom měli. Teď doprovodím našeho hosta do pokoje. Ty šaty jsou nepraktické. Měla by se převléknout." pokračovala Rebekah a postrčila mě směrem k domu.
"Já si myslím, že to není dobrý nápad, sestřičko." přiblížil se výhružně Kol.
"Já ti nebráním dvořit se... téhle holce. Jen by jsi to mohl dělat trošku na úrovni." usmála se ironicky blond Původní.
"Jak víš, že se jí chci dvořit? Třeba ji chci jenom do postele." pokrčil rameny a já mu málem jednu natáhla, Původní nePůvodní. Mluvil o mě jako o kusu masa!
"Kdyby jsi se s ní chtěl jen vyspat, dávno by jsi ji k tomu ovlivnil." odtušila. Než se Kol zmohl na reakci, štítivě mě chytila za paži a dovedla do domu.
"Tady máš nějaké normální oblečení." hodila mi tmavé džíny a krémové tričko. Strhala jsem ze sebe bílé hedvábí a s úlevou se oblekla do toho, co mi dala.
"Díky." poděkovala jsem, jak mi velela slušnost.
"Nedělala jsem to kvůli tobě." ujistila mě ledově.
"Přesto ti to...dlužím." zašklebila jsem se při té představě.
"To nejspíš ano." pokrčila rameny. Zřejmě nepočítala s tím, že bych jí tohle mohla někdy oplatit.
"Ty jsi teď proti Klausovi?" zajímala jsem se.
"Ne." odvětila a koukala se z okna.
"Takže jsi proti Kolovi."
"Ne."
"Nechápu tě."
"To nemusíš." odsekla.
"Tak pardon." zašklebila jsem se a začala jsem si rukou pročesávat vlasy.
"Chci znovu sjednotit naši rodinu." zašeptala po chvíli.
"Jasně. Já taky jako malá snila o tom, že budu cestovat s ufouny." zaironizovala jsem.
"Ty tomu nerozumíš!"
"To už jsem ti řekla."
"Rodiče chtěli, abychom byli rodina." hlesla.
"Momentíček. Rodiče? Ten chlápek, který tebe a Klause naháněl odhadem tisíc let po celém světě. A ta ženská, která vás chtěla všechny zabít. Jasně."
"To, že jsem zabránila Kolovi, aby se na tebe vrhnul neznamená, že tě nezabiju." zasyčela.
"Jasně, to bude vynikající dárek na uvítanou pro Klause. O tvém dalším bratrovi, tom zvrhlém erotomanovi, který mě unesl, ani nemluvím."
Ze zahrady se ozvala rána.
"Kole!"zavrčel hlas Původního. Mého oblíbeného. Vyběhly jsme s Rebekah ven.
"Klausi!" vykřikla jsem a chtěla jít k němu, k mým přátelům, kteří stáli za ním. Ale Kol mě chytil za paži.
"Au!" vyjekla jsem, protože ten Původní stitsk byl dost bolestivý.
"Pusť. Ji." odsekával Klaus podrážděně jednotlivá slova.
"Pročpak?" culil se Kol provokativně.
"Protože pak zvážím možnost, že tě zabiju rychle."
"Nemáš na skladě lepší hlášku?" zavrtěl Kol hlavou. V jediném okamžiku jsem odlétla od svého věznitele.
"Ne! Nechte toho!" slyšela jsem Rebečin jekot. Pracně jsem zaostřila. Klaus držela Kola pod krkem, přišpendleného ke zdi.
"Nepleť se do toho, Rebeko." odtušil.
"Jo, běž si hrát s panenkama nebo tak něco." zachrčel slabší a mladší z obou Původních bratrů.
"Ne! Přestaňte o sebe otloukat ty svoje tvrdohlavé palice a chvíli mě poslouchejte!" zařvala na ně. Ani jeden nepovolil ve své snaze rozmačkat toho druhého.
"Finne. Elijahu. Prosím." otočila se do Klausova doprovodu. Toho, že je tu celá původní rodinka jsem si všimla, až když od sebe byli bojující bratři odtrženi. Kola držel Finn, Klause Elijah.
"Pusť mě Elijahu, než ti budu nucen utrhnout ruce."
"Ne."
"Přísahám ti, že se toho rozmazleného zmetka ani nedotknu." zavrčel Klaus. Elijah opatrně uvolnil svoje sevření. Klaus se vydal ke mně.
"Jsi v pořádku?"zeptal se naléhavě, když mě objal.
"Ano." hlesla jsem vykolejeně.
"Chci, abychom si rozumně promluvili." vysvětlovala Rebekah bratrům.
"Niklausi." zavolal Elijah důležitě.
"Ano. Promluvíme si." řekl pomalu volaný. Pustil mě z náruče, aby se mohl vydat ke své rodině.
"Klausi!" vyjekla jsem.
"Ano?"otočil se. Krátce jsem ho líbla na tvář s lehkým strništěm.
"Buď opatrný." zašeptala jsem.
"Je to moje rodina."
"No právě."
Pobaveně se zasmál a pocuchal mi vlasy. Pak se všichni Původní odebrali do domu.
"Myslím, že představení už skončilo." konstatoval tiše Damon. Elena a Bonnie mě chytly každá za jednu ruku a celé procesí přátel se vydalo pryč.

6.kapitola: If you're not the One, then why?

21. dubna 2012 v 20:13 | hplovehp |  Faith of the heart
Vracím se vám po dnešní couračce po Pálavských vrších. Krásná krajina. Skály, stromy... to je něco pro mě. Dnešní kapitola bude z pohledu Damona. Jak dopadlo setkání s Elenou v Grillu?


Lidské sny jsou to, co dělá lidem problémy. Když nebudete mít sny, nebudete mít problémy, protože budete brát prostě jen to, co je. Ale pak budete postrádat lásku, protože láska je nalézání svého snu v lidech, kteří jej nemají.
Andy Warhol
"Kde jsi byl Damone?" zaútočil Stefan, jakmile jsem za sebou zabouchnul.
"To by jsi chtěl vědět!" vytlačil jsem falešný úsměv.
"Ano, přesně to bych chtěl vědět." kývl vážně hlavou.
"Ale bráško, přece ti nezkazím překvapení." zasmál jsem se a odkráčel do svého pokoje.
"Překvapení?!" vyjel mu hlas histericky asi o dvě oktávy nahoru. Odpovědí mu bylo rozvibrování celého penzionu, jak jsem důkladně zavřel své dveře.
Sklenka něčeho ostřejšího, ploužáky rozléhající se pokojem. Ano, uhodli jste, mám tak trochu splín.

Odkaz na ploužáček:
http://www.youtube.com/watch?v=p3bFOT1e-AU&feature=related

Byl jsem s Elenou v Grillu. Ideální, dalo by se říct. Strašně jí to slušelo. Roztomile se smála a červenala, když jsem ji popichoval.
Naprosto dobrovolně a slepě se vrhala do pastí, které jsem si na ni připravil. Až pozdě jsem pochopil, že jediný, kdo se chytil, jsem já. Její smyslná vůně mi pletla myšlenky a hnědé oči pomáhaly úspěšně zapomínat, že jsem kdy nějaké měl. Zapletla mě do sebe, do své přítomnosti. Dovolila mi chytit její ruku. Naše dlaně do sebe přesně zapadaly, jakoby je někdo modeloval s přáním, aby se navzájem držely. Začala se ke mně pomalu přibližovat.
Tak krásná. Katherine. COŽE?! Zpanikařil jsem. Proč jsem o ní myslel jako o Katherine?! Díky mému superultra rychlému upířímu myšlení si toho naštěstí nevšimla. Celý ten pokus o polibek jsem přetočil v žert. Vypadal zklamaně.
Já byl taky zklamaný. Proč jsem to udělal? CO jsem to vlastně udělal? Nejsem si jistý, jak dobrý společník jsem po zbytek večera byl.
Ale ona. Nenaléhala. Celou dobu mi ovšem dávala najevo, že můžu. Přiblížit se, políbit ji. Snad by se nebránila ani, kdybych z ní chtěl ztrhat ty okouzlující šaty. Z klína se mi ozvalo až bolestivé volání touhy. Ne! Zakázal jsem si přísně.
Bohužel příliš nepomáhalo, když se na každé moje vyslovení jejího jména její srdce rozeběhlo do šíleného rytmu. Ona byla ochotna dávat lásku, ale já momentálně nebyl schopen přijímat.

If you're not the one then why does my soul feel glad today?
If you're not the one then why does my hand fit yours this way?
If you are not mine then why does your heart return my call?
If you are not mine would I have the strength to stand at all?

Přihnul jsem si ze sklenky. Elena nebyla Katherine. Každá vteřina strávená v její blízkosti mi to potvrzovala. Neměl bych je srovnávat. Ale přesto jsem to, podvědomě, dělal. Proč, to mi zůstávalo záhadou.

I never know what the future brings
But I know you're here with me now
We'll make it through
And I hope you are the one I share my life with

Proč jsem uvažoval o mrtvé Katherine, když jsem měl před sebou živou, milující Elenu? Praštil jsem do stolu, který to málem neustál. Chtěl jsem políbit Elenu. Ale abych věděl, že líbám Elenu. Ne náhražku za Katherine.
Můžu vůbec zůstat s Elenou, snažit se o sblížení?

I don't wanna run away but I can't take it, I don't understand
If I'm not made for you then why does my heart tell me that I am?
Is there any way that I can stay in your arms?

Lehnul jsem si na postel. Samozřejmě, že jsem mohl zůstat u Eleny. Stačilo Katherine dokonale vyhnat z mojí hlavy. Nemožné, zdálo by se dřív. Dnes jsem věděl, že to dokážu. Protože i během těhlech šibečních úvah mi hlavou problikávalo její jméno vyvedené velikým neonový nápisem jako poutače v Las Vegas. Uměl jsem si představit, že bych se s ní oženil. Sarkasticky jsem se uchechtl. Svatba. Tomu slovu jsem se vyhýbal více než tisíciletí.

If I don't need you then why am I crying on my bed?
If I don't need you then why does your name resound in my head?
If you're not for me then why does this distance maim my life?
If you're not for me then why do I dream of you as my wife?

Možná bylo trochu sobecké dotáhnout ji do nadpřirozeného světa. Ale já ji zoufale potřeboval. Ostatně, kdyby to šlo, zvolil bych si smrtelný život. Jen abych ho mohl celičký strávit s ní. Abychom měli děti. Krásné po ní, vychytralé a otrávné po mě. Usmál jsem se při té představě. Pořídili bychom si nějaký útulný domek s velikou zahradou, kde bych capartům vybudoval hřiště.

I don't know why you're so far away
But I know that this much is true
We'll make it through
And I hope you are the one I share my life with
And I wish that you could be the one I die with
And I'm praying you're the one I build my home with
I hope I love you all my life

Pohled mi zabloudil ke stolu, kde zůstaly rozložené papíry a na téměř na kraji pohozená tužka. Snad ybch mohl... Ale už jsem to dlouho nezkoušel! Rozvážně jsem usedl a chopil se tužky. Několik čar a práce na kresbě mě pohltila. Nikdy jsem nebyl (alespoň podle otce) nijak výrazně talentovaný, přesto jsem si občas pro zábavu kreslil.
Teď jsem cítil, jak do každé linky vkládám svou touhu, svá přání a svou lásku k Eleně a k těm dětem, které nikdy nebudou moct existovat.

I don't wanna run away but I can't take it, I don't understand
If I'm not made for you then why does my heart tell me that I am
Is there any way that I can stay in your arms?

Dojatě jsem prokresloval obličej holčičky v Elenině náručí. Měla její drobný nosík a mou, trošku moc vyčnělou bradu. Menší klučík s černými vlasy stál vedle nich a pozoroval okolí pohledem s jiskřičkami, kvůli kterému jsem byl vždycky podezříván, že chystám nějakou lumpárnu. Sebe jsem dodělal až nakonec. Postavi ljsem se za rodinku, omotal si jednu ruku okolo Elenina pasu, druhou cuchal klukovi vlasy. Holčička měla jednu ručičku položenou na mě.
Jediná věc, s kterou jsem si na své postavičce dal záležet byl úsměv. Koutky úst se mi málem dotýkaly očí. To přesně jsem chtěl. Přesně jsem věděl, co bych cítil, kdyby se tohle mohlo uskutečnit. Naprosté čisté štěstí.

'Cause I miss you, body and soul so strong that it takes my breath away
And I breathe you into my heart and pray for the strength to stand today
'Cause I love you, whether it's wrong or right
And though I can't be with you tonight
You know my heart is by your side

Kresbu jsem pečlivě uschoval do knihovničky a vrátil se na postel. Měl bych zkusit spát. Zítra zajdu za Elenou a všechno jí řeknu, vysvětlím. Miluju ji, ať už je to dobře nebo špatně. Ale budu potřebovat i její sílu, abych nás dokázal dostat co nejblíž mému obrázku, mému snu.

I don't wanna run away but I can't take it, I don't understand
If I'm not made for you then why does my heart tell me that I am
Is there any way that I can stay in your arms?

S plnou hlavou snů, přání, slibů a tužeb jsem usnul. Zdálo se mi, že moje kresba se stala skutečností. Už dlouho jsem neměl tak krásné snění.

5.kapitola: Já, mé zamilované já a vysněná realita (?)

18. dubna 2012 v 19:34 | hplovehp |  Faith of the heart
Á, kapča už se řítí! Momentálně se totiž pomaloučku začínám cítit až moc blaženě = zamilovaná. To zas bude průšvih! :D Nicméně, kapitola se vám snad bude líbit. Je to z pohledu Eleny, které po seznámení s Damonem trošku solidně přeskočilo. ;D

Cynická lidová moudrost tvrdí, že láska je slepá. Ve skutečnosti jsou slepí ti, kdo nemilují a tudíž nevědí, jak hezký a láskyhodný je svět.
Aldous Leonard Huxley

"Kde jsi byla Eleno?" zajímala se Jenna, jen co jsem vkročila do domu. To rodičování jí nesvědčí.
"Na procházce." odvětila jsem.
"Co že jsi taková rozjuchaná?" pokračovala ve výslechu, když přišla ke schodům a všimla si mého připitomělého úsměvu alá mentál praštěný cihlou po vykouření dýmky míru.
"Celá příroda se probouzí..." pokrčila jsem rameny.
"A na všechny leze jaro..." doplnila mým tónem.
"Jenno, Jenno, na co ty hned nemyslíš!" vztyčila jsem varovně prst, jako bych kázáníčko dělal já jí. Ohnala se po mně.
"To jsem čekala!" neodpustila jsem si, než jsem se uchýlila do svého pokoje. V návalu euforie jsem sebou praštila zvysoka na postel. To bych normálně neudělala, protože...
"Zatracený péro!" zanadávala jsem na pružinu, která se téměř drala ven z matrace a která měla tu čest připravit základ pro novou obří modřinu na mých zádech. Bouřkování mi ovšem nevydrželo na dlouho.
"Damon Salvatore." řekla jsem nahlas a puberťácký výraz blaha byl zpět. Šáhla jsem za noční stolek, abych si vyndala deník. To mi připomíná, že bych měla změnit skrýš.
Tužka drží přilepená k deníku! Zázrak! Obvykle upadne. Já se pak pro ni musím natahovat a obyčejně se majznu do kebule. Otevřela jsem svůj zpovědníček a začala psát. Shrnu to tak na stránku. Na dvě... No dobře, na tři!
Na desáté stránce jsem povídání utla. Jenom proto, že už mě nenapadala žádná další synonyma ke slovu úžasný, perfektní, boží...
Zapnula jsem si své cédéčko se zamilovanými písničkami. Nevím přesně, jak dlouho jsem ležela a tlemila se do stropu. Nakonec se mi začala skutečnost lehce deformovat, až elegantně přešla do snu.

Na mé zaklepání se ve dceřích objevil ON.
"Stefan není doma." oznámil mi rozvláčně.
"To je jedině dobře." překvapila jsem ho.
"Proč?" posunul se maličko blíž ke mně.
"Tohle by se mu určitě nelíbilo." osvětlila jsem a nedočkavě přitiskla svoje rty na jeho. Vklopýtali jsme dovnitř. Po slepu zašmátral tam, kde tušil dveře. Nestrefil se jen o metr. Nakopla jsem ty dubové dveře. Málem jsem tím zbortila celý penzion. Hrdelně se zasmál, než mě konečně začal líbat, jak měl.
Začal mi drobnými polibky oždibovat ucho...

"Eleno!" zatřásl se mnou někdo.
"Jeremy, jestli nehoří nebo tě někdo nepolil neředěnou kyselinou... Máš problém!" zavrčela jsem. Neberte to špatně. Brášku mám opravdu ráda. Jen by měl existovat zákon, který by mu dovoloval vstup do mého pokoje pouze s mým svolením.
"Mám ti vyřídit od Jenny..."
Cokoli jsem neudělala, udělám to později. Za cokoli, co jsem udělala a neměla, se oddělám taky později."
"Ale..."
"Pokud nemám návštěvu, tak si dej odchod."
"Vlastně se po tobě ptal jakýsi černovlasý kluk. Říkal, že se jmenuje Damon Salvatore. Přijel asi před hodinou. Máš se prý, pokud chceš, v sedm stavit v Grillu. Bude čekat." odrecitoval bratroid. Koukla jsem rychle na hodiny. Půl sedmé?!
"Do prdele! To jsi mě nemohl vzbudit dřív?!" vystartovala jsem z postele. Jeremy jen zakroutil hlavou nad logikou starších sester a radši se mi klidil z cesty.
Pobíhala jsem po pokoji jako smyslů zbavená. Co teď a co potom? Vždyť nemám co na sebe! Už můžu panikařit?

Elenin konečný výběr:



















S pokusem o neodolatelně sexy chůzi jsem nakráčela do Grillu. Seděl v jedné z kójí. Byl to legrační pohled, protože vypadal prostě příliš veliký, než aby se do ní vlezl.
"Ahoj." pozdravila jsem nervózně a usedla naproti němu.
"Eleno! Jsem rád, že jsi přišla." usmál se nádherně. V nebesky modrých očích, které se už zase pokoušely uvěznit ty moje, se zračila čirá upřímnost a spokojenost.
"Já taky." vydechla jsem a rukou si uhladila neposlušné vlasy.
"Bráška ti nedal moc času na přípravu." víceméně konstatoval.
"Jo, totiž ne. Moment! Jak to víš?" zakončila jsem svůj zmatený proslov vypleštěním očí v naprostém údivu. Rozhlédl se jako James Bond, jestli ho někdo nesleduje. Pak mi pokynul rukou, abych se k němu naklonila. Poslechla jsem. Jeho rty se octly těsně vedle mého ucha.
"Já jsem totiž... Děd Vševěd." prohlásil důležitě. Rozesmála jsem se.
"Ale vlasy zlaté nemáš." využila jsem příležitosti a prohrábla mu vlasy nad čelem.
"Mohl bych si je obarvit, pokud chceš." pokrčil rameny.
"Ne, jenom to ne! Zavřeli by mě za ničení krás Mystic Falls!" vyhrkla jsem.
"Umíš lichotit velmi neobvyklým způsobem." mrknul na mně.
"Já...ty..."zakoktala jsem se.
"My, vy, oni, ony, ona. Zájmena by ti šla." popichoval.
"Hej!" okřikla jsem ho.
"Počkej!" doplnil a napodobil můj hlas. Ntáhla jsem ruku, že ho šťouchnu nebo tak něco. Obratně ji zachytil do svých.
"Tak o čem si budeme povídat?" vrhnul na mě sváděcí pohled kalibru deset.
"A musíme mluvit?" zeptala jsem se zvědavě.
"Ne." zatřepotal řasami. Už už jsem se k němu nakláněla...
"Můžeme se dorozumívat Morseovkou!"

27.kapitola: My new friend without a name

14. dubna 2012 v 18:42 | hplovehp |  Vampire Diaries - fanfiction povídky
Jak vám nadpis napovídá, jméno se zase nedozvíte. ;D Omlouvám se, ale tohle tajemství se odhalí později. Naše chytrá Tewulinka už na něj přišla. :D Ale bude v té kapitolce náznak, který by mohl napovědět. Velmi nenápadný. ;) Opět pohled Caroline.

Seděla jsem ve své vězeňské cele s benátským zrcadlem a sametovou pohovkou a zoufale jsem se nudila. V domě byla jenom Mučitelka-mrkev. Ten, co zoosnoval můj únos (pro změnu jsem věděla, kdo to je, ale ovlivnil mě, abych nedokázala říct jeho jméno) byl někde na výpravě.
Překvapilo mě, že mi chyběl. Ikdyž... vezměme v úvahu, že když tu není, musím trávit čas s tou červenovlasou čarodějkou. To by se na něj asi těšil každý.
"Už se vrátil. Je v zahradě. Prý jestli chcete..."
Ani jsem svou hlídačku nenechala domluvit a vyběhla jsem ven. Hurá! Konečně alespoň malý pocit volnosti. Zavřela jsem oči a nastavila jsem tvář slunci. Ozvalo se zapraskání větviček.
"Haló?" zkusila jsem to. Žádná reakce.
"Jak na tebe mám volat, když jsi mi zakázal říkat tvoje jméno? Kozle?" dala jsem si ruce v bok.
"Pokud ti to udělá radost." vyořil se s pokrčením rameny zpoza stromu. K džínsům si oblekl světle modrou košili a v hnědých vlasech, které měly díky slunci karamelový nádech, měl zastrčené brýle pilotky.
"Neudělá." ujistila jsem ho příkře.
"Dneska máme krásné počasí." přeladil, naprosto ignorujíc můj tón.
"Jako stvořené na rande." zašklebila jsem se ironicky.
"Šla bys?" mrknul na mě sebevědomě.
"Jo." odvětila jsem mile. Po tváři se mu rozlil vítězný úsměv.
"Ale ne s tebou." schladila jsem ho a vydala se pryč. Objevil se přímo přede mnou.
"Opatrně Caroline. Jsem tolerantní, ale nemám rád, když mě někdo zesměšňuje." varoval mě. Pořád se však usmíval. Lezl mi tím na nervy.
""Já zase nemám ráda, když mě někdo omezuje. Takže jsme si kvit." ujistila jsem ho a chtěla se vydat jiným směrem. Znovu mi zastoupil cestu.
"Co chceš?!" nevydržela jsem to a vyletěla jsem na něj.
"Pozvat tě na večeři." vrhl na mně pohled zpod řas. Vrhla jsem na něj ten nejdeprimovanější pohled jaký jsem mohla a vydala jsem se rázným krokem zpátky k domu. Následoval mě.
"Líbí?"zeptal se, když jsme došli do velkého pokoje. Na stole byla prostřená honosná večeře.
"A to myslíš vážně?" zamračila jsem se.
"Nesmrtelně vážně."
"Uneseš dva lidi. Jednoho málem necháš umučit k smrti, druhého chceš nacpávat kaviárem. Měl by sis přehodnotit priority." zavrčla jsem.
"Tím chceš říct, že bys byla radši zavřená ve sklepení a mučená?" zatvářil se nechápavě.
"Ne! Tím jsem chtěla taktně naznčit, kam že si ten kaviár můžeš strčit!" zaječela jsem. Než se stihnul vzpamatovat, vběhla jsem do svého pokoje a práskla za sebou dveřmi. Naštěstí za mnou nešel. Praštila jsem sebou na tu zatracenou sametovou pohovku a asi po třetí vzteklé slze jsem usnula.

Probrala jsem se, až když byla tma. Ten podnět, který mě vyburcoval, byla silná vůně mastných špekáčků nad ohněm. Vydala jsem se na průzkum. V koutku anglické zahrady byl slušný táboráček. U něho stál můj věznitel a právě sundával z opékací vidlice asi deset jemně zuhelnatělých špekáčků. Polkla jsem.
"Caroline." usmál se na mně.
"Co se to tu děje?" zeptala jsem se.
"S kaviárem jsem nepochodil. Špekáček si snad nikam strkat nebudu muset." vysvětloval, zatímco na papírovém tácku připravoval směs horčice a kečupu. Jak přišel na to, že mi to bude chutnat nevím, ale...
"Díky!" vyhrkla jsem rychle, uloupila jeden špekáček, namočila si ho do toho horčicokečupového nadělení a pořádně si rafla. Napodobil mě a společně jsme se usadili na orosenou trávu.
"Teď už by to chtělo jenom něco na pití a hudbu." zamručela jsem labužnicky. S výrazem "ach-tleskejte-mi-já-jsem-skvělý" vytáhl zpoza zad přenosné rádio a láhev whisky. Zajímavé, že všichni upíří chlapi, co znám, pijí whisky. A mě už tím taky nakazili.
Přihla jsem si z lahve, zatímco on zapnul rádio. Písničku jsem poznávala. Byla to jedna z mála, kterou poslouchal můj táta a která se mi líbila. Zpívala ji nějaká...Pat...krucipísek, jak to jenom... Avatorová! Nebo tak nějak.

Odkaz: http://www.youtube.com/watch?v=serV18MirGg

Celé to bylo divné. Seděla jsem v orosené trávě, na sobě bílé hedvábné šaty, živila jsem se už druhým špekáčkem a ten jsem zapíjela uleželou whisky.
"Copak?" zeptal se mě mile, když jsem se zasmála.
"Svět je zvláštní." pokrčila jsem rameny.
"A to si počkej, jak zvláštní ti bude připadat, až na něm budeš tak dlouho, jako jsem já!" trumfoval mě. Zabraní do překvapivě družné debaty jsme zkonzumavali všechny špekáčky. Až na poslední.
Než jsem se stihla vzpamatovat, měl ho v ústech. Pes jitrničku sežral...takhle nějak se to zpívá v té dětské písničce. Akorát, že by to potřebovala menší úpravičku. Můj únosce špekáček mi sežral...
"Hej!" okřikla jsem ho. Nevině pokrčil rameny.
"Přetahovaná!" zařvala jsem podnapile a chytila do zubů druhý konec špekáčku. Pobaveně zakoulel očima, načež jsme se do sebe oba snažili nacpat co největší kus. Vyhrával. Pche, to si chce říkat gentleman!
Při posledním soustu se nám rty otřely o sebe. Nevypadal, že by mu to vadilo. Spíš si mě tak nějak lovecky měřil Já měla alkoholem posunuté hranice opatrnosti, takže jsem se tomu jenom hihňala. Přiblíž se na vzdálenost, při které by mi v normálním stavu blikal výstražný majáček. Teď mi to ovšem připadalo děsně vtipné.
Ucítila jsem jeho ruku na své noze pod sukní. Jel od kotníku, přes koleno....Na stehně zpomalil. Začalo mi docházet, že se něco děje. Jeho dotek se mi nelíbil, stejně jako mě vzrušoval. Bohužel nebo bohudíky (to jsem si nebyla momentálně jistá) jsme už nebyli sami.
"To si vy kluci nikdy nemůžete najít lepší objekty svého zájmu?"protáhla otráveně Rebekah.

26.kapitola: He?

13. dubna 2012 v 19:57 | hplovehp |  Vampire Diaries - fanfiction povídky
Tak jo, byla jsem vyhecována k další kapče. Je to vlastně takový výměný obchod. Myslím, že tou kapitolou vás moc nepotěším. Uvidíme. :D Pohled CAROLINE ;) Je to to, co se stalo jakoby PŘED koncem minulé kapči. ;)

Procházela jsem se zšeřelými ulicemi. Musela jsem alespoň něco dělat, abych se necítila tak zmatená. Nechtěla jsem ublížit Mattovi. Ani Klausovi. Nakopla jsem kamínek, který se mi připletl do cesty. Vzlétl asi metr do výšky a při dopadu se rozpůlil. Vůbec se mi ale neulevilo.
"Pomóc!" uslyšela jsem najednou vyděšený dívčí hlas. Rychle jsem se rozběhla tím směrem. To už jsem měla celou tu scénu před sebou. Velký chlápek, dost nevábně vonící, tahal odhadem šestnáctiletou dívku do svého auta. Naštvala jsem se. Upíří silou jsem vpálila tomu pobudovi pořádnou ránu do nosu. V pohodičce Vánoc ji ustál. Musí to být upír!
"Pusť ji!"zavrčela jsem. Něco na mně zavrčel italsky a chytil dívku pevněji. Vrhla jsem se na něj. Neudělal nic, aby mě odrazil. Vzápětí jsem ucítila, jak dlouhá jehla pronikla do mého krku. Spadla jsem na zem. Poslední co si pamatuju je, jak na mně ten hnusák sáhl. Pak jsem naštěstí omdlela.
Probrala jsem se až ve velikém pokoji plném světla.
"No konečně!" ozval se vedle mě otrávený hlas. Překvapeně jsem se za ním otočila. Patřil malé ženě, která měla příšerně křiklavě rudé vlasy a pevný pohled.
"Máš si obléct tohle a přijít do zahrady." hodila po mě dlouhé antické šaty bílé barvy.
"A proč?" založila jsem si ruce v bok.
"Protože se s tebou chce setkat." protočila žena oči.
""Kdo?" zeptala jsem se.
"Myslím, že se ti rád představí sám." odbyla mě.
"Myslím, že neudělám nic, co mi říkáte. Unesli jste mě." zavrtěla jsem hlavou. Vzápětí jsem měla ženiny oči přímo před svýma.
"Ani nevíš, jak ráda bych tě pomalu a bolestivě zabíjela za to, co jste vlastně donutili udělat mou sestru. Bohužel on si s tebou chce PROMLUVIT. Takže si koukej obléct ty šaty!" artikulovala výhružně. Radši jsem ji poslechla a převlekla se ze svých pohodlných džínu a trika do těch krásných šatů. No co? Byly krásné!

Šaty:






























Jakmile jsem se trošku opravila, tak mě Hnusná-ženská-co-se-vyžívá-v-mučení-č.2 vystrčila do zahrady. Ta byla obehnaná vysokou zdí. Ikdyž jsem byla venku, málem jsem z ní chytila klaustrofobii. Radši jsem pokračovala v chůzi.
Ten někdo, kdo mě chce vidět má evidentně dobrý vkus nejen na šaty, ale i na zahrady. Tahle byla symbolicky rozdělená na tři části. Ta první, kterou jsem právě s pomocí upíří rychlosti zvládla překonat, byla ve francouzském stylu. Pečlivě zastřihnuté keře. Každá květinka na svém místě. Další byla anglická. Velké travnaté plochy a staré stromy. Pan Bůh-ví-kdo ale pořád nikde.
"Haló?" zavolala jsem co nejvíc vytočeně to šlo.
"Tady Caroline." odpověděl mi melodický, zpěvný hlas. Nadzvedla jsem si dlouhou sukni a rozběhla se za tím zvukem. Byla jsem prostě zvědavá.
"Ty?" vyjekla jsem, když jsem ho spatřila.
"Já." odvětil.
Zpustil se můj prohlížecí zlozvyk. Nemohla jsem si pomoct a detailně jsem zkoumala každičký jeho kousek. Obličej měl téměř chlapecký. Temně hnědé oči mu jiskřily. Jemné rty se mile usmívaly. Rukávy hnědé mikiny měl vyhrnuté až k loktům, palce zaháknuté v kapsách tmavých džínsů. Typický kovbojský postoj.
"Ehm... Tak o čem jsi chtěl mluvit?" zeptala jsem se nejistě.
"Budu s tebou mluvit o čemkoli si budeš přát, Caroline." ujistil mě.
"To jsi mě jako dal unést proto, abys mě mohl ujistit, že si s tebou můžu popovídat?!" nadzvedla jsem obočí.
"Ne. Unesl jsem tě, abych tě viděl v těch nádherných šatech." vysekl mi pochybnou poklonu.
"Tak už jsi mě viděl a já bych..."
"Máme nekonečně mnoho času. Proč spěchat?" usmál se a natáhl ke mně ruku.