Leden 2012

16.kapitola: Zoufalství

31. ledna 2012 v 21:48 | hplovehp |  On ji miluje, ale ona ...
Ahoj. Vím, že to nejspíš nikdo číst nebude, protože jsem to podělala a dlouho nepřidávala, ale měla jsem svoje důvody. Když tohle píšu, pořád ještě mám trochu nutkání brečet... No, nerozpitvávejme moje duševní rozpoložení. Máme tu kapitolu z pohledu Siriuse. Jak prožívá RRR (Rozchod Rose a Reguluse) on?

Venku se pomalu rozednívalo. Co nejopatrněji jsem se protáhnul.
"Regulusi..." zamumlala Rose z polospánku.
"Nerad ti kazím snění, ale to jsem jenom já." promluvil jsem k ní tiše. Probrala se úplně.
"Jenom!" zavrtěla hlavou. Nebyl jsem si jistý, jestli souhlasí nebo jestli mi to vyvrací.
"Ty vypadáš! Spal jsi vůbec?!" začala mě hubovat, když zpozorovala kruhy, které jsem musel mít po probdělé noci pod očima. Ale ani za nic bych jí nepřiznal, že jsem na ni zíral celých dvanáct hodin, zatím co spala.
"Nesnaž se odvést mou pozornost. Jak se cítíš? " zeptal jsem se opatrně.
"Tak nějak... nijak. Asi se mi ještě nezapojil mozek. Neboj, zachvíli budu zase brečet a hysterčit." ujistila mě. Maličko jsem se pousmál.
"Je to nutné?" vyzvídal jsem.
"Uvidíme. Sama jsem zvědavá, co zase vyvedu až mi tady nastane zkrat." zaťukala si na čelo. Ušklíbl jsem se nad jejími úvahami.
"A než se to stane... Díky. Že jsi mě našel, přinesl sem. Že ses o mě postaral." dodala. Předstíral jsem, že na mých dlaních je něco, co zrovna nutně potřebuje můj pohled.
"Jo, to obvykle přátelé a bernardýni dělají." podotknul jsem.
"Omyl dobří přátelé a... moc fajn bernardýni." opravila mě. Konečně jsem se dokopal k tomu, abych se jí podíval do očí. Byly vděčné, vzápětí se z nich však začaly kutálet slzy.
"A je to tady." pronesl jsem zbytečně. Natáhla se po mě a já ji pevně sevřel v náručí. Obličej si zapořila do mého ramene. Chvíli jsme jen tak leželi.
"Tohle je dobré pro domácí skřítky." zahuhňala po chvíli.
"Co?" hlesl jsem zmateně.
"Mají o košili míň na praní."
Oba jsme se nevesele uchechtli. Měla pravdu. Louže z jejích slz, které vsákly, do mé košile by mohla směle konkurovat Tichému oceánu.
"A kde máš Perwoll?" vyplodil jsem v zoufalé snaze ji rozesmát. Opravdu se drobně uchichtla.
"Chceš jít na snídani?" zeptal jsem se jí.
"Nejspíš ne."
"Tak jo já pro něco skočím. Jídlo je totiž jednou z vyjímek ze zákona toho blbce na Gé, jehož jméno si nemůžu zapamatovat." uvažoval jsem nahlas. Rozesmála se, ale to ji donutilo kašlat. Pomohl jsem jí posadit se.
"Nechci být na obtíž." zdůraznila.
"Takže bys byla ochotná zůstat chvíli s lilly, zatímco bych ti připravil nový velkoplošný kapesník?" zatahal jsem se za košili.
"Asi spíš dýl než chvíli. Lilly to bude chtít všechno vysvětlit - dobrá půlhodina. Přesvědčit ji, aby ... ho nešla zrovna zabít - další tři hodiny."
Zařídili jsme se podel mého návrhu. Rose zůstala s Lilly v holčičích ložnicích. Já se šel nejdřív doopravdy převléknout. Pak mě už ale nic nezdrželo od mého úmyslu vykonat menší rodinou návštěvu. Znal jsem heslo, Křiklan byl důvěřivý. Nakráčel jsem si to do šesťáckých ložnic. Jediný, kdo tam tvrdnul, byl můj bratr.
"Nazdárek Regulusi. To máme krásný den!" zahlaholil jsem sarkasticky. Otočil se na mě. Oči potaženém mlhou, výraz masového vraha.
"Poslala tě ona?" zeptal se ostře.
"Neví, že jsem tady. Jsem tu čistě z osobní zvědavosti. Jsi opravdu takový kretén a hajzl nebo je to nový kostým od maminky?"
"Měl jsem v tobě bezva příklad." ušklíbl se.
"Sis vybral chvíli." zabručel jsem.
"Co si stěžuješ? Máš volné pole působnosti. Můžeš ji utěšovat a užívat si s ní dle libosti." odsekl. Všechna předsevzetí o klidném rozhovru mi vyšuměla z hlavy. Jedinou přesně mířenou ranou do brady jsem brášku poslal k zemi.
"Jo jsem kretén. Hodně holkám jsem už ublížil. Ale TOHLE bych JÍ zrovna TEĎ neudělal. Vlastně už bych jí to neudělal NIKDY. Vždycky si budu vyčítat, co už jsem jí stihl způsobit. Miluju ji. Ale ono miluje tebe. Tak koukej zvednout ten svůj zmijácký zadek a jdi se jí omluvit!" zaječel jsem. Zeširoka se zazubil.
"Řekni jí, že jsem si našel někoho, kdo líp líbá."
Rukami znovu vystřelila, ale někdo mi ji zachytil. Ohlédl jsem se. Stála tam Rose.
"Pojď odsud." zaprosila zlomeně. Okamžik se ve mně přela zoodpovědnost vůči ní s touhou zlomit každou kost v Regulusově těle.
"Pojď." zoopakovala. Nechal jsem se odvést. Další násilí by nikomu neprospělo.

Šestnáctiletý mladík ve zmijozelské ložnici se s tlumeným výkřikem prodral ke kontrole svého těla. Vybavil si, co všechno byl donucen říct a zaplavilo ho čiré zoufalství.

And touch of ice warmed my heart...

21. ledna 2012 v 15:46 | hplovehp |  Obrázkové jednorázovky
Kapitolky se mi přidávat nechce - nemám dostatečnou motivaci. :P Ale abych úplně nezamrzla, přihazuji sem jednu jednorázovku. Je to zase z upířího prostředí. Elena je sama. Bloumá parkem a uvažuje. Co se stane?
Pro větší efekt si pusťte tuhle písničku: http://www.youtube.com/watch?v=Q6WzkvBkcUE





























14. únor. Dřív to pro mě znamenalo dárečky, smích a polibky. Teď tento den nenávidím. Ani nevím, proč jsem tak masochistická a přišla jsem do parku plného teenagerů, kteří si předávají nechutně chlupaté plyšové věci se spoustou srdíček. Musela jsem se pousmát, když jsem viděla drobnou blondýnu, jak se rozplývá nad kýčovitě růžovým slonem. Připomínala mi mě, minulý rok touto dobou. Slavili jsme tehdy se Stefanem, dal mi překrásné náušnice. Pak přišel Damon. I on pro mě měl dárek. Obrovskou růžovorudou plyšovou obludu, která měla být medvěd.
"No tak, Eleno..."mluvila jsem k sobě, protože jsem cítila slzy na tvářích. Bohužel jsem pláč sama sobě nedokázala vymluvit.
"Proč vlastně odešli? Jo jasně, v dopise na rozloučenou psali, že je to pro moje dobro." povídala jsem si pro sebe. Jedna z cukrujících dvojic na mě zírala.
"Neviděli jste nikdy opuštěnou holku?" štěkla jsem na ně, trochu ostřeji, než jsem zamýšlela. Vyděšeně odchvátali.
"O něco takového jsem je neprosila. Oba slíbili, že zůstanou." pokračovala jsem ve svém tichém monologu.
"Vlastně se jim nedivím. Kdo by měl chuť zůstávat se mnou, když ani já sebe samotnou nesnesu?"
Víc jsem nedokázala říct. Nechala jsem slzy kanout . Bylo logické, že odešli. Nebyla jsem dost dobrá ani pro Matta, natož pro ně.
Moje vlastní myšlenky mě zraňovaly, ale nesnažila jsem se s nimi přestat. Jenom takhle jsem se cítila živá, existující. Posadila jsem se na staře vyhlížející lavičku. Chvíli se nic nedělo. Pak lavička zaúpěla, jak si ke mně někdo přisedl. Neotočila jsem se. Bylo mi jedno, jestli si vedle mě hoví vrah, který se mě chystá vykuchat.
"Eleno." promluvil na mě můj spolusedící. Ten hlas znám. Na krku se mě dotkla něčí ruka. Studila jako led. Takovou ruku nemá nikdo. Až na...
Prudce jsem se otočila. Srdce, ten životně důležitý orgán, který jsem do té chvíle téměř necítila, zběsilým bušením rozhánělo horkou krev po mém těle.
Vedle mě seděl Damon. Tmavé džíny, černé tričko, černá kožená bunda. Přesně jak si ho pamatuju. Natáhla jsem paže a pevně se k němu přimkla. Vyčítat, křičet a šílet můžu i později. Teď jsem nutně potřebovala zjistit, jestli voní pořád stejně. Lehce po tabáku, maličko po whisky, trošku jako čerstvě posekaná tráva, sotva znatelně po jahodách. Zabořila jsem nos do límce jeho bundy. Byla tam, jeho nezaměnitelná vůně.
"Vím, že bych měl říct jak mi je to líto a opravdu je, to mi věř. Ale předpokládám, že tím bych nic nespravil."
Tak jsem se vyžívala v hlubokých, měkkých tónech jeho hlasu, že jsem málem nevstřebala obsah jeho slov.
"Odpouštím ti." hlesla jsem. Jedním z upířích pohybů se ode mě odtáhnul. Vyděsilo mě to.
"Eleno, já slyšela, co jsi si říkala. Já jsem ti ublížil. Strašně moc. Nesmíš mi tak snadno odpustit. Už tak si připadám jako někdo, kdo utrhl nevinnou lilii." zanaříkal. Zahleděla jsem se mu do očí. Nikdy bych nevěřila, že Damon použije takového lyrického přirovnání.
"Bolelo to, nepopírám. Ale vrátil ses. A neříkej mi, co mám dělat!" ohradila jsem se.
"Vůbec si tě nezasloužím." sklopil posmutněle pohled. Vzala jsem mu hlavu do dlaní a přilížila svůj obličej k jeho.
"Stefan se může taky vrátit." poznamenal bezvýrazně. Zakabonila jsem se.
"Řeknu ti jedno tajemství." oznámila jsem mu. Spiklenecky jsem se k němu naklonila, až jsem se rty téměř dotýkala jeho ucha.
"Kašlu na Stefana." zašeptala jsem tichounce. Pomalu jsem se vrátila do předchozí pozice.
"Proto snad nebudeš nic namítat, když..."
Nenechal mě dokončit větu. Políbil mě. Zlehka; sotva znatelný dotek jeho ledových a mých rozpálených rtů.
"Půjdeme domů." řekl tiše; při každé hlásce se mu jeho ústa otřela o má.
"Půjdeme domů." zoopakovala jsem. Bylo fajn moct zase používat půjdeme místo půjdu. Vstali jsme. Položil mi ruku kolem ramen. U brány parku jsme potkali ten páreček, na který jsem byla předtím tak nevrlá.
"Momentíček." zašeptala jsem Damonovi. Pak jsem přiběhla k těm dvěma.
"Krásného a šťastného Valentýna!" popřála jsem jim se zářivým úsměvem.

8.kapitola: Damonovy zbytečné výdaje

16. ledna 2012 v 21:13 | hplovehp |  Vampire Diaries - fanfiction povídky
S komentáři k minulé kapitole jste mě nepotěšili. Jediná Koki se drží - jako obvykle- a já jsem jí za to nesmírně vděčná. Takže jí věnuji tuhle kapitolu. Vím, že tyhle upíří věci pro tebe moc nejsou, ale snad tě to potěší.
Mimochodem, tahle kapitola je první u která raději píšu, že by jste měli dodržet věkovou hranici. Lépe řečeno - pokud si myslím, že můj dětský mozeček neunese pravdu o jistém druhu vztahů mezi lidmi, nečtu to. Kapiš to?

Probudili jste se někdy v náruči krásného černovlasého a šedookého upíra, a ikdyž jste oba věděli, že ten druhý je vzhůru, nikdo nepromluvil? Ne? Upřímnou soustrast, je to jeden z nejlepších pocitů na světě.

"Dobré ráno." promluvila jsem jako první.

"Dobré?" prsknul, jako by to byla urážka.

"Krásné." opravila jsem se.

"Krásné ráno i tobě, Eleno." zaculil se spokojeně. Cítila jsem, jak mě jeho paže sevřely pevněji. Cítila jsem jeho rty na temeni. Už od včerejška balancujeme na špičce jehly. Zhluboka jsem se nadechla. Já chci zrovna dneska spadnout. Rozepnula jsem mu horní knoflík košile; položila jsem si ruku na jeho hruď a začala ho masírovat. Požitkářsky zamručel. Zapojila jsem do škádlení i rty.

"Eleno..." zasténal polohlasně. Pak se na mě překulil a začal mě líbat. Nejdřív na ústa, postupně sklouzával ke krku. Přivřela jsem oči. Jeho rty příjemně chladily. Skoro poslepu jsem zabořila svoje prsty do jeho havraních kadeří. Polibky se vrátily na má ústa.Snažila jsem se je prohloubit, ale on mi v tom úspěšně bránil. Nakonec nás jedním ze svých rychlých upířích pohybů převalil, takže jsem mu ležela na hrudi.Vydala jsem nespokojené zabručení, aby pochopil, jak moc si mě rozhněval. Začal si hrát s mými vlasy.

"Buď hodná holka Eleno."pokáral mě.

"Tupír jeden mizerná..." zabrblala jsem si pro sebe.

"Říkala jsi něco?" zeptal se, předstírajíc prvního nahluchlého upíra v historii.

"Že se mi chce zlobit." vyplázla jsem na něj jazyk.

"Mám to brát jako prapodivnou vyzývavou nabídku?" křenil se.

"Ber to jak chceš." zašklebila jsem se.

"Fajn." pokrčil rameny. Dneska se nechytá na nic?

"Možná bych měla zavolat Stefanovi."uvažovala jsem nahlas. Pokýval hlavou. Nakvašeně jsem vytočila Stefanovo číslo.

"Eleno..."zachraptěl Stefan. Vzápětí se z ěnj začala valit lavina omluv, proseb a slibů.

"Jsem s Damonem ve své chatě. Ano, je to moje chatička. Ne, momentálně se nechystám domů." odříkala jsem věci, které nutně potřeboval vědět. Potom jsem hovor rázně ukončila.

"Co máme dneska v plánu?"zeptal se nevině Damon.

"Válet se v mojí nádherné chatičce." odsekla jsem.

"Tak se hezky, válej princezno, já ti připravím něco na zub."

"Plombu?"

Povytáhl obočí.

"No jo, už mlčím šéfkuchaři." zatvářila jsem se otráveně. Spokojeně si pokýval.

Neměl až tak špatný nápad. Zapnul si rádio a celé vaření vaření pojal tak trochu jako taneční vystoupení. Ze své pozorovatelny (pohodlné lenošky nedaleko krbu) jsem měla výtečný výhled. Nemůžu vám to popsat, protože i mě bohužel spousta pohybů unikla. Ale dám vám návod pro představu, jak to asi vypadalo. Představte si toho nejvíc sexy kluka, kterého znáte. Představte si, že jste s ním o samotě v nádherné chatě a on kvůli vám připravuje jídlo. K tomu připočtěte nestoudné pohyby pánví a pohledy tak žhavé, že roztáváte jako kostka ledu na Slunci.

"Můžeš jíst krasavice." pobídl mě, když mi na klín položil tác s jídlem. Vypadalo to chutně. Chutnalo to výborně.

"Další položka na seznamu Damonových kladů - umí vařit." přiznala jsem mu bod. Samolibě se zaculil. Snědla jsem celý talíř té dobroty, která vypadala jako čína smíchaná se zeleninovým salátem. Po mém obědě jsme prozkoumávali dům. Byl podobný středověkým loveckým chatám a moc se mi líbil. Hlavně protože patřil mě.

Večer jsme skončili zase v obýváku. Tentokrát jsme si zapnuli jen rádio. Po chvíli tichého sezení mě Damon začal líbat na krku, naprosto nekontrolovatelně.

"Konečně naladěn?" zažertovala jsem.

"Já byl naladěný celý den. Jen mě bavilo rozčilovat tě."

"Ty mizero..." zasmála jsem se tiše a shodila nás na měkkou předložku před krbem.

"No tak, víš jak nám teď bude dobře, když oba dostaneme to, co chceme?"

"Přesvěč mě."


Nemusela jsem ho pobízet dvakrát. Moje ubohé zlaté šatičky, které jsem si na sobě nechala i dneska, vzaly za své. Nechtěla jsem být jediná s poničeným oblečením, proto jsem zaútočila na jeho košili. Po mém zásahu by z ní byla dobrá pirátská vlajka.

"Tak mě napadlo, že jsem si mohl ušetřit náklady za postel." zamumlal mezi polibky.

O... moc a moc později jsme leželi přitisknutí k sobě. Sice už jsem jeho tělo nahé viděla, ale v záři plamenů z krbu vypadalo jinak. Dovolil mi schoulit se na jeho hrudi. Se spokojeným povzdechem jsem upadla do spánku. Možná to bylo Damonovou blízkostí a vůní, ale ve snu jsem dnešní večer a noc prožila ještě jednou.

7.kapitola: Sweet dream or a beautiful nightmare?

15. ledna 2012 v 20:23 | hplovehp |  Vampire Diaries - fanfiction povídky

A přihazuju vám na závěr dne ještě kapitolu upířiny. Elena je v ní trochu cáklejší než je obvyklé. Ale líbí se mi to. Tak mi napište, jestli vám taky. Jinak, za svůj dnešní velkolepý výkon tří kapitol bych si snad zasloužila dlouhý komentář. A moc vám všem děkuju, je potěšující přidat článek a hned vidět sedm nebo devět komentářů. Jen tak dál! Smějící se

"Jdeme pít?" zeptala jsem se suveréně. Zašklebil se.

"Ne. Jdeme tancovat."

"Co?" vyhrkla jsem. Vzápětí jsem stála naproti němu na parketu. Chtěla jsem se vrátit k baru, ale on nečekal. Chytil mě za boky a přitáhnul si mě k sobě. Poraženě jsem mu položila ruce na lopatky.

"Zkus se trochu hýbat." navrhl.

"Ani mě nehne." zakřenila jsem se v odpověď.

"To vidím." usmál se taky. Pak mě začal vyloženě provokovat. Opřel se bradou o mé rameno, takže mě jeho dech příjemně šimral na krku. Přitiskl si mě co nejblíž, takže jsem se pohybovala jako jeho zrcadlový odraz.

"Ty chceš zlobit?"zašeptala jsem mu do ucha. Drze se zasmál. Tohle mu nedaruju. Odlepila jsem se od něj. Tak fajn, vzpomeň si na roztleskávačky. Předvedla jsem pár tanečních kroků. Všimla jsem si, že jsem tím přitáhla pozornost většiny kluků v klubu. To se mi líbilo. Naznačila jsem, že bych se vydaal směrem k hnědookému hezounovi.

"Na to zapomeň!" uslyšela jsem Damonův rozrušený hlas. Vzápětí mě chytil za ruku a přitočil si mě zpátky do náruče. Vítězoslavně jsem se usmála. A mám ho chlapce, kde jsem ho chtěla mít. Tentokrát jsem to byla já, kdo určoval rytmus.

"Už se hýbu dostatečně?" zašeptala jsem mu do ucha.

"Potvoro."zaúpěl polohlasně. Písnička zkončila. Nechala jsem se odvést k baru.

"Víš, co mi děláš?" zeptal se mě, když jsme se usadili. Byl tak blízko, že se naše rty o sebe téměř otíraly, když promluvil.

"Začal sis." pokrčila jsem rameny. Zakroutil se smíchem hlavou. Pak nám objednal. Whisky. Není to zrovna moje nejoblíbenější pití, ale dnes jsem byla odhodlaná experimentovat.

Okolo půlnoci vyhlásili karaoke soutěž. Moje, už trošku opilé, mozkové buňky dostaly bezva nápad. Damon+Karaoke=Zábava.

"Ne. Zapomeň na to."zavrtěl důrazně hlavou, když si všiml mých pohledů.

"Kvůli mě." zkoušela jsem to.

"Ne." odmítl. Ale neznělo to odhodlaně.

"Prosííím, prosíím prosííím. Jenom jednou mi zazpívej."

"Ne."

"Stefan kvůli mně zpíval Barbie Girl."

"Stefan nemá žádnou úctu ke svému mužství. Co ti mám zazpívat já?"

"Zbožňuju tě." vypískla jsem a objala ho.

"Mírni se. Nebo si budu myslet, že to myslíš vážně." ušklíbl se kysele.

"Zazpíváš Candymana." rozhodla jsem se.

"Eleno, vyděla jsi někdy nepřihřátého, nezdrogovaného a psychicky nenarušeného kluka, aby zpíval o vzrušení z jiného kluka?!"zaúpěl.

"Já ti potom taky zazpívám." plácla jsem.

"Platí." zakřenil se. Než jsem se stihla nějak vykecat z toho průšvihu, stál na parketu s mikrofonem v ruce. Nasadila jsem holywoodský úsměv a pozorně jsem sledovala, jak začínal zpívat.

"He really had me working up an appetite. He had tattoos up and down his arm." snažil se a házel na mě pohledy typu "jen počkej, co si na tebe cukroušek vymyslel.

Začala jsem tancovat. Což jde docela těžko, když máte záchvat smíchu. Jen si to představte. Sexy černovlasý upír s bouřkovýma očima zpívá: "When he kissed my mouth..."

Na závěr se uklonil. Tleskala jsem co nejzuřivěji.

"Teď je řada na tobě." vybídl mě.

"A kde máš podepsanou smlouvu?" zeptala jsem se ho lišácky.

"Eleno, kvůli mně." použil na mě moje vlastní zbraně. Kdyby alespoň neměl tak krásné oči...

"No dobře, co mám zapět?" povzdechla jsem si.

"Sweet dreams od Beyonce." zahlásil pohotově. Nakráčela jsem si to ke karaoke, vzala si mikrofon a spustila. Písnička byla fajn. Text mě přivedl k myšlence, že se zase naskytla příležitost pozlobit Damona.

"You could be a sweet dream or a beautiful nightmare." notovala jsem během nenápadného přesunu k němu. Pak už jsem ho čapal za ruku a dotáhla na parket. Podřídil se a začal tancovat.

"You can be a sweet dream or a beautiful nightmare. Either way I, don't wanna wake up from you....." dokončila jsem svůj působivý výtup. Byla jsem zavěšená do Damona.

"Myslím, že bychom už měli jít." zašeptal mi.

"Já si chci dát ještě panáka vyhazováka!"

"Fajn." zasmál se. Kopli jsme do sebe ještě jednu whiskey, než mě napůl dovedl, napůl donesl

do auta.

"Doufám, že nejedeme domů." zeptala jsem se podezřívavě.

"To bych si nedovolil." mrknul na mě. Spokojeně jsem přikývla a zapla autorádio.

"Jé, We are who we are. Á, hot and dangerous..." začala jsem si prozpěvovat. Jakkoli to bylo děsné, Damon si nestěžoval.

"Jsme na místě." zahlásil po půl minutě.

"Tonight we goin' ha-" zarazila jsem se v půlce slova.

"Zůstaneme nebo jedeme dál?" zeptal se rozverně Damon. S obdivem jsem si prohlížela dřevěný dům se zahradou připomínající středně velký anglický park.

"Je parádní." usmála jsem se.

"To jsem rád. Dalo by hodně práce shánět pro tebe jiný narozeninový dárek."

"Počkat! Narozeninový dárek pro..." vydechla jsem.

"Eleno Gilbertová, tenhle dům je oficiálně tvůj." pronesl obřadně a strčil mi do ruky klíče. Vyrazila jsem z auta raketovou rychlostí. Odemkla jsem dveře a vběhla jsem dovnitř. Rozhlédla jsem se

po drobné předsíňce. Ručně vyřezávaný nábytek. Všude vůně dřeva a starého vína. Chtěla jsem pokračovat do obýváku s krbem, ale zarazil mě Damonův hlas.

"Ehm, Eleno, mohla bys..."zabručel.

"A jó! Damone Salvatore, zvu tě do svého domu." odříkala jsem jako modlitbičku.

"No to je dost, už jsem myslel, že mě tam necháš ob...mmmm.." nestihl doříct. V návalu euforie jsem ho políbila. Až se mu zase nahodily pojistky, začal mi polibek oplácet.

"Co to děláme?" zeptal se v okamžiku, když už mi došel vzduch a musela jsem se volně nadechnout.

"Nevím, co děláš ty, ale já děkuju za dárek."zamrkala jsem.

"Takhle děkuješ i Jenně?" zeptal se s hraným zájmem.

"Pitomečku." řekla jsem něžně a uštědřila mu něco mezi pohlavkem a pohlazením. Pak jsem ho znovu políbila. Tentokrát jemněji; jen dotek rtů. Pomalu, skoro proti své vůli jsme se od sebe odklonili.

"Jdeme si zapálit oheň?" navrhla jsem.

"Bojím, bojím." přikrčil se. Zakroutila jsem hlavou.

Opravdu jsme si rozdělali oheň v krbu. Damon si v kuchyni vzal balíček marshmallows a během sledování přitroublé komedie Ledově ostří mě jimi krmil.

"Nahoře je hezká měkká postel." zašeptal mi, když jsem zívla.

"Pane Salvatore, vy jste mi chlípný hnusník. Totiž, hnusný chlípník. Vlastně ne hnusný." škobrtal mi jazyk o slovíčka, která unavený mozek naložený ve whiskey nedokázal správně připravit.

"Na co vy hned nemyslíte, slečno Gilbertová." zasmál se.

"Nemohli bychom spát dneska tady?" zeptala jsem se.

"Jak je vaše ctěné přání madam." naznačil zasalutování.

Poslední věc, kterou si pamatuj před usnutím jsou jeho rty v mých vlasech, tiše si pobrukující: "Sweet dream or a beautiful nightmare?"

15.kapitola : Šedá barva není fér

15. ledna 2012 v 13:33 | hplovehp |  On ji miluje, ale ona ...
Ahoj, tak je tu slíbená kapitolka. Je hodně hloubací. Regulus v ní uvažuje o svých rozhodnutích. Ještě si nejsem jistá, jestli vám to tajemství vyklopím. Uvidíme. Konec zmateného úvodu, nechme mluvit Reguluse.

Seděl jsem ve svém pokoji, v ruce nůž. Po dlouhé době jsem byl zase doma, u rodičů. Asi bych z toho měl radost, za jiných okolností. Jenže teď jsem slovo radost neznal. Přiložil jsem si nůž k dlani a malinko přitlačil. Z úzké ranky vyteklo pár kapek krve. Bolelo to. No a? Tohle byla jednoduchá, ostrá bolest. Mnohem méně bolestivá než tak tupá, která mi téměř zabraňovala dýchat.
Já si bolest zasloužil. Všechnu, každou kapku. Ale ona ne. Moje Růžička měla být šťastná. Zatnul jsem ruku v pěst a zapoměl, že držím nůž. Zajel mi hlouběji do dlaně. Sotva jsem to postřehl. Do očí už se mi zase draly slzy.
Proč nemůže být něco v životě jednoznačné? Buď černá nebo bílá, správně nebo špatně. Matčin návrh zněl rozumně. Kdybych byl sobecký a zůstal s Rose, ohrozilo by to její život. Ale když jsem před ní stál a musel jí tak strašně ublížit, aby se mi nesnažila pomoc, vidět, jak ji moje slova zraňují a jak si zoufá... žádné slovo nepopíše, jak příšerné to bylo. Stotisíckrát bych se nechal mučit Cruciatem, jen abych to vzal zpátky, abych to nějak napravil!
"Regulusi, co to tam děláš?" uslyšel jsem matčin hlas.
"Nic." řekl jsem bezvýrazně a položil jsem nůž na stůl.
"Regulusi." zoopakovala moje jméno měkce. Popotáhnul jsem. Přišla ke mně, chytila mou dlaň a zacelila mi ranky.
"Je to pro ni lepší."
"Ale tys ji neviděla!"vyjekl jsem popuzeně.
"Ono ji to přebolí." prohlásila matka. V zoufalé touze po lásce a pochopení jsem ji objal. Slzy mi už zase tekly po tvářích, bůh ví po kolikáte za dnešek.
"Vzchop se. Brzo budeš muset splnit úkol." připoměla mi tvrdým, velitelským hlasem. Pustil jsem ji. Netvářila se jako matka, utěšující zlomeného syna. Spíš jak ovelitelka první legie.
"Já na nějaká úkoly kašlu." zavrčel jsem.
"Nemůžeš pošpinit čest rodiny Blacků!" štěkla panovačně. Nechápavě jsem si ji prohlížel. Byla taková vždycky, jak to říakl Sirius? Byl jsem já ten, který si ji idealizoval?
"Nemůžu pošpinit něco, co nikdy neexistovalo." odsekl jsem.
"To... to je..." vyrážela ze sebe zlostně.
"Pravda! Když se podíváš do historie, koho vidíš. Řadu zlomyslných protivů, kteří se starali jen sami o sebe. Já takový nebudu. Nechci být!"
"Jdi ven. Až se uklidníš, vrať se." nařídila mi stroze.Ani jsem se na ni nepodíval a vyběhl jsem z domu. Zastavil jsem se až
v nejstarší části nedalekého parku. Bezmocně jsem se usadil na starou dřevěnou lavičku. Všude okolo byly růže. Jaká ironie. Utrhl jsem jedno poupě. Chvíli jsem ho pozoroval a pak jsem ho stisknul v ruce. Cítil jsem, jak se rozpadlo. Co nejopatrněji jsem ho položil do svěže zelené trávy. Tělem mi opět cloumal pláč a vztek. Schoval jsem si obličej do dlaní. Ucítil jsem nějakou drobnou ruku na mé paži. Vzhlédl jsem. Stál tam Krátura, náš domácí skřítek.
"Pán by se neměl trápit. Trápení je zlé." prohlásil a podával mi ušmudlaný kapesník. Vzal jsem si ho. Počkal, až si otřu obličej, potom pokračoval.
"Pán se rozhodl správně. Ta holka... by to nezvládla."
"O tom sem ůžeme jen dohadovat Kráturo." zavrtěl jsem smutně hlavou.
"Já se s vámi nechci dohadovat pane. Pojďte domů. Upeču vám vaše oblíbené sušenky." lákal mě. I přes slzy jsem se pousmál. Připomělo mi to moje dětství. Kdykoli jsem byl smutný z hádky se Siriusem, připravi lmi Krátura snad tucet plechů čokoládových sušenek.
"Půjdeme domů. Ale pochybuju, že tyhle problémy vyřeší čokoládové sušenky."
"Ale sušenky nikdy neřeší problémy pane. Jen leží a nechávají se sníst. A... Krátura se nechce vytahovat, ale jeho sušenky taky moc dobře chutnají!" zapištěl.
Znovu jsem se pousmál, chytil se ho za drobné prsty a nechal ho, ať nás přemístí zpátky domů.

14. kapitola: Do nebe? Sotva, momentálně mám okružní jízdu peklem.

14. ledna 2012 v 14:37 | hplovehp |  On ji miluje, ale ona ...
Á konečně slibovaná kapitola. Rozhodla jsem se, že vás trošku napnu... Však se dočtete. Jinak kapitola se mi zdá fajn, ikdyž trochu... nerealistická. Ani nevím proč. No nic, tak čtěte a zanechte svůj názor v komentářích.
P.S.: Já při psaní brečela.

Přeměňování. Nekonečná otrava. Kdyby se na něm alespoň dalo spát jako na Dějinách. Jenže i člověk s minimální mozkovou kapacitou by měl dost rozumu na to, aby neusnul McGonagallové pod nosem. Pokud teda nechce překládat školní řád do finštiny s mandarínským dialektem. A netvrďte, že to nejde. Nebo to budete muset i zhudebnit.
"Pane Blacku, vysvětlete panu Petigrewovi, proč je v rovnici pro přeměnu žáby na kanape tak důležitá trajektorie hůlky." zaútočila na Siriuse.
"Accio kytara." vyjekl dotyčný a máchl hůlkou. Kytara?! Všichni kluci okolo mě hrajou na kytaru a já o tom nic nevím?! To si vypije! Mezitím kytara připlachtila otevřeným oknem do místnosti. Sirius ji zachytil a začal hrát.
"Pane Blacku co...?!"hlesla McGonagallová šokovaně. To už se ale náš čoklík rozezpíval.

" Halo pane, vy s výhledem na celej svět. Co se stane, když neumím dát odpověď?"preludoval a čučela jak toreador na býka s Red Bullem. To si to jako skládá z hlavy?!

"Snad se nezlobíte, snad mi to odpustíte, vždyť víte:
že chci do nebe do nebe do nebe do nebe, do nebe,
do nebe do nebe do nebe do nebe,
do nebe do nebe do nebe do nebe,
do nebezpečna
do nebe do nebe do nebe do nebe,
do nebe do nebe do nebe do nebe,
do nebe do nebe do nebe do nebe,
do nebezpečna." pokračoval. Remus, jindy vzorný žák n.1., začal uplatňovat své rytmické vlohy a bubnoval do lavice.

"Halo pane! Nad střechami paneláků.
Až déšť ustane, až uschnou křídla ptákům.
Budu relativně šťastný, budu žádaný a krásný.
Budu obdivován v očních půvabných dám, ale sám." nahodil sladký kukuč. Všechny holky v místnosti se z něj mohly roztéct. Přiznám se, že i mě tím trochu sebral. Ale jen malinko.

"Půjdu do nebe do nebe do nebe do nebe, do nebe
do nebe do nebe do nebe do nebe,
do nebe do nebe do nebe do nebe,
do nebezpečna
do nebe do nebe do nebe do nebe,
do nebe do nebe do nebe do nebe,
do nebe do nebe do nebe do nebe,
do nebezpečna." přezpíval znova refrén. Pár odvážlivců (čti já, Lilly a James) začalo pět s ním.

"Halo pane, vy s šedivými fousy." začal novou sloku.
"Já věděla, že ten chlápek, kterýho se furt dovolává je Brumbál!" křikla Lilly.

"Jak poznat nepoznané? Jak štěstí nevytrousit?
Jak se nadechnout a zůstat živ a zdráv?
A jestli jít či plout,
to bych taky věděl rád!" dozpíval sloku. Refrén už víceméně hulákala celá třída.

"Vždyť chci do nebe do nebe do nebe do nebe, do nebe
do nebe do nebe do nebe do nebe,
do nebe do nebe do nebe do nebe,
do nebezpečna
do nebe do nebe do nebe do nebe,
do nebe do nebe do nebe do nebe,
do nebe do nebe do nebe do nebe,
do nebezpečna."

"Jsi moje a věčná..půvabná slečna" zakončil svoje vystoupení efektním prohrábnutím strun. Místností zaburácel aplaus.
"Pardon, já si to potřeboval zahrát, jinak bych to zapoměl." pokrčil nevině rameny. McGonagallová byla evidentně vykolejená.
"Konec hodiny." oznámila tiše a vyběhla ze třídy. Všichni jsme se rozhulákali ještě hlasitě. PřeměŇování byla dneska poslední hodina a skončila ani ne v polovině! Sirius byl, i s kytarou, vynesen do nebelvírské společenky na rukou. Po chvíli se otevřel vchod. Stál v něm Regulus. Rozběhla jsem se vesele k němu. Jeho ruka, natažená v odmítavém gestu mi zabránila ho obejmout. Zaskočeně jsem se podívala do jeho tváře. Měl tvrdý, nečitelný pohled.
"Potřebuju s tebou mluvit." řekl. Hlas odrážel jeho výraz. Aniž by počkal na odpověď nebo na mě, rozešel se chodbou pryč. Vyběhla jsem z místnosti a následovala ho. Vyšli jsme na pozemky. Zastavil se před větším kamenem, zády ke mně.
"Regulusi, ty mě děsíš, co se stalo?" zeptala jsem se vyděšeně. Pomalu se ke mně otočil. Tvářil se sarkasticky, pohrdavě.
"Rozcházíme se." řekl prostě. Přikrčila jsem se. Jako by mi dal facku.
"Ale proč? Jestl imáš nějaký problém, tak spolu..." začala jsem.
"Jo, mám problém. S tebou. Jsem ze starodávného rodu Blacků. Musím dbát, aby jeho linie byla pořád stejně výtečná." přerušil mě.
"Tím chceš říct co?" hlesla jsem. Chtěla jsem být silná a zabránit mu v téhle šílenosti. Nebo mu alespoň vynadat. Bohužel jsem ani na jedno neměla.
"Nejsi pro mě dost dobrá. Nevím, kde jsem měl hlavu, když jsem se s tebou zapletl." odsekl tvrdě. Cítila jsem pramínky vody pozvolna tekoucí po svých tvářích.
"Ty toho lituješ?" zachraptěla jsem.
"Ano, mohl jsem se tohohle ušetřit."
Prásk, prásk, prásk. Cítila jsem, jak se můj dokonalý svět rozpadá.
"Ne, tohle nejde." zavzlykala jsem.
"Jsi volná. Můžeš se vrátit ke svým svobodným kratochvílím s mým bratrem." zašklebil se. Podívala jsem se na něj. Zlomyslný úšklebek a tvrdý pohled. Tohle nebyl můj Regulus. Nemohl být.
"Měj se blaze."odtušil a odešel do hradu.
"Regulusi!" vykřikla jsem za ním. Neohlédl se. Hradní brána se za ním zavřela. Chtěla jsem utéct. Naneštěstí jsem zakopla o kořen a skončila v blízkém křoví. Tam mě přemohly vzlyky.
Nevím, jak dlouho jsem ten keř zalévala svými slzami. První, co si vybavuju jasně jsou něí teplé ruce, které mě zvedají na nohy.
"Nechte mě tady. Chci umřít." zaprosila jsem.
"To máš blbý zlato. Dokud je tu tenhle bernardýn, tohle přání se nikdy nesplní." promluvil na mě Sirius. Poznala jsem ho po hlase. Zvednul si mě do náruče a nesl mě na hrad. Pak mám krátkou mezeru v paměti.
Donesl mě do Komnaty nejvyšší potřeby. Jakmile jsem to místo rozeznala, rozeřvala jsem se naplno. Tady jsem přece strávila tolik krásných chvil s Regulusem! Sirius mě postavil na zem, ale pořád mě lehce přidržoval.
"Co se stalo Rose?" zeptal se.
"Já...Regulus...on...opustil...."vykoktala jsem se. Pak jsme se vrhla kolem krku. Bylo mi jedno, že je to Sirius Black. Bylo mi jedno, že jsme spolu spali. Bylo mi jedno, že mi ublížil. Zoufale jsem potřebovala něčí objetí. Pevně si mě k sobě přitiskl a nechal mě, abych máčela jeho černou košili potoky slz.
"Ššš. To bude dobrý holka. To bude dobrý. Všechno bude zase dobrý." opakoval jako zaseknutá gramofonová deska. Hlas se mu třásl, jako by se měl taky rozbrečet. Znova si mě vyzvedl do náruče a svalil nás na postel, která se tu objevila. Pořád jsem se ho křečovitě držela.
"Zkus usnout zlatíčko. Ráno to bude lepší." zkusil mě přemluvit.
"Nebude." zavrtěla jsem hlavou.
"Pořád tvrdohlavá. No dobře, asi to nebude lepší. Ale zkus neplakat a usnout."
Umanutě jsem zavrtěla hlavou.
"Kvůli mě." pokračoval v přemlouvání.
"Siriusi..."hlesla jsem slabě. Zsíla jsem svůj stisk. Začal mě hladit po vlasech.
"Víš co? Vyplač se. Nebo mi vynadej. Udělej cokoli, aby ti bylo líp. Dej mi facku." navrhoval. Chabě jsem se pousmála.
"Jenom bud tady se mnou." požádala jsem ho skoro neslyšně. Přikývl. Nějakou dobu jsem ještě vzlykala. Pak jsem začala usínat. Pláč mě zcela vyčerpal.
"Spi Rose. Jsem tady." slyšela jsem ještě Siriuse, než jsem usnula docela.

Černovlasý mladík smutně hleděl na spící dívku ve své náruči. Tváře měla mokré od slz. Ani spánek nedal jejímu obličeji klid. Pořád vypadala stejně ztraceně.Zvedl ruku a dotkl se jeího čela. Úplně hořela. Povzdechl si. Nevěděl, co přesně se jí stalo. Jen, že za to mohl Regulus. Volná ruka se mu zatnula v pěst. Bude si muset s bratříčkem promluvit. Ale teď ne. Znovu soustředil svůj pohled na dívku. Ikdyž ho zraňoval její smutek, její krása mu pořád zrychlovala tep. V tu chvíli byl odhodlaný zabít všechny, kteří jí kdy ublížili. Včetně sebe samého.

6.kapitola: Trestná výprava aneb Stop callin'

13. ledna 2012 v 20:26 | hplovehp |  Vampire Diaries - fanfiction povídky

Nazdárek, tak je tu kapitola k upířině. Jak už jsem předeslala, Elena už se nechce chovat jako Stefanův pejsek. Očekávám vaše názory. A pokud možno alespoň ve třech větách. Kapitolu k OJMAU můžete očekávat zítra. Ro(c)k se snad taky objeví tenhle víkend.

"Pokud tím to myslíš mě a Damona v choulostivé situaci, tak je to pravda a vyhráváš pět bodů." zašklebila jsem se trpce. Nevím, jak rychle jsme jely, ale najednou se před námi vyloupnul její dům. Zastavila. Vystoupily jsme a vešly do domu. Dovedla mě rovnou do své ložnice.

"Eleno, ty jsi..." nadechla se.

"Naprostý pitomec, který ubližuje všem, kteří ho mají rádi?" navrhla jsem slabým hlasem. Svalila jsem se při těch slovech na její postel.

"Nepoučitelná. Však víš tam ta věc s..." začala zase.

"Katherine?! Ale já to nedělám ze stejného důvodu jako Katherine! Nejsem jako ona! Já to ani nechci dělat! Miluju... Milovala jsem Stefana. Ale v poslední době jsme se strašně odcizili, vždyť víš. A Damon byl na mě strašně hodný. Do ničeho mě nenutil. Všechno jsem dělal já, ze svobodné vůle. A...a....a...." nedokázala jsem to vydržet a rozbrečela jsem se. Moje nejlepší kámoška se

ke mně okamžitě natáhla. Pevně jsem ji sevřela v náručí.

"Bo....bo....bo....Bonnie." vzlykala jsem. Moje slzy jí máčely červenou blůzku.

"Ššššt El. To bude dobrý. Nějak to vyřešíme." mumlala, když mě hladila po vlasech. Asi po pěti minutách jsem se dokázala uklidnit. Pomalu jsme uvolnily naše objetí. Posadily jsme se naproti sobě.

"Nejhorší je, že se Damona nedokážu vzdát. Ne teď. Já ho potřebuju. Já ho chci. Chci ho mít vedle sebe. " promluvila jsem. Můj hlas postrádal jakýkoliv výraz.

"Jsi v tom až po uši, co?" pousmála se smutně Bonnie. Přikývla jsem. Zvedla se a seběhla dolů. Věděla jsem, s čím se vrátí. Pytlík sladkostí, horká čokoláda plus puzzle nejmíň o tisíci dílcích - Bonniin recept na problémy.

Nezklamala. Krabice puzzlíku jí posloužila jako podnos pro kouřící konvici, dva šálky a maxi dózu ovocných bonbonů.

Pomohlo to. Trošku. Neměla jsem čas cítit se jako vyvrhel, když jsem byla popoháněna, abych našla všechny puzzlíky na sestvení fialového medvěda. Strávily jsme nad puzzlem dvě hodiny. Popíjely jsme horkou čokoládu, jedly bonbony.

"Pomohla jsem ti alespoň trošku?" zajímala se Bonnie, když mě vysazovala před mým domem. Stefanovi jsme společně zavolaly, že se dneska necítím na to, abych za ním přišla.

"Jo. Jsi vážně jednička Bonnie." objala jsem ji vřele.

"Dávej na sebe pozor. A nezapomeň, čaordějná hlídka všechno vidí!" pohrozila mi žertem. Usmála jsem se, naposledy jsem ji stiskla v objetí a vběhla jsem do domu.

Do pokoje jsem se ani neobtěžovala. Rovnou jsem zapadla do koupelny. Horká voda mi dělala dobře. Umyla jsem si i vlasy. Bylo by fajn zůstat ve sprše dýl, ale Jenna by mě potom zabila kvůli účtu za vodu. Omotala jsem se osuškou a vydala jsem se do pokoje. Čekal tam na mě návštěvník.

"Stefane!" vyjekla jsem. Z části vyděšeně, z části překvapeně a z části naštvaně. Něco jsme si domluvili!

"Ahoj." předvedl nevinný americký úsměv.

"Nevolala jsem ti náhodou, že chci dneska být sama?!" zabručela jsem podrážděně.

"Překvápko." pokrčil rameny a vydal se ke mně.

"Nesahej na mě!" křikla jsem. Vzápětí mě napadlo, jestli to náhodou není nějaký světový rekord - zmrazit upíra uprostřed pohybu třemi slovy.

"Ty se zlobíš?" zeptal se překvapeně.

"A ty se ptáš?! Něco jsi mi slíbil!" zavrčela jsem. Najednou jsem byla naježená jako rýžák

po zásahu elektickým proudem.

"Omlouvám se. Tak se ulož ke spánku a já zmizím." snažil se vyžehlit si průšvih.

"Už se mi spát nechce. Myslím, že vyrazím do nějakého klubu." zatvářila jsem se provokativně.

"Samotnou tě nikam nepustím." nasadil okamžitě svou kázací masku.

"Já se tě na svolení neptala. A mimochodem, proč bych měla jezdit sama? Damon je na zábavu vynikající společník" odsekla jsem mu. Jeho rysy ještě víc ztvrdly.

"Ty...s...Damonem...nikam....nepojedeš." cedil mezi zuby.

"Eleno, nedělej tohle! Eleno, tam nesmíš! Už toho mám plné zuby!" zaječela jsem na něj. Současně jsem si ze skříně vyndala zlaté minišaty.

"Myslíš si, že mě přepereš?!" ozval se zase. Znělo to pohrdavě. Nasadila jsem sladký úsměv. Čapla jsem mobil z nočního stolku,namačkala číselnou kombinaci, stiskla zelené tlačítko a nastavila ho na reproduktor. Po dvou tůtnutích se ozval Bonniin hlas.

"Co se děje Eleno?" zajímala se okamžitě.

"Celkem nic, jenom můj milovaný upíří přítel mě drží v mém pokoji a nechce mě pustit ven

s Damonem." mluvila jsem stylem jo-a-potkala-jsem-tu-a-tu-měla-děsný-oblečení.

"Nedodržel slib?" zapálilo jí okamžitě.

"Jo. Vím, nejsi nadšená z toho nápadu jít ven zrovna s Damonem, ale myslím, že to v téhle chvíli potřebuju." pokračovala jsem. Stefanův hněvivý úšklebek přecházel v prosebný výraz.

"Jsem tam za pět minut. Možná dřív." prohlásila ďábelským hlasem Bonnie a zavěsila. Sladce jsem se na Stefana uculila.

"Eleno, prosím, nedělej to." zašeptal, zatímco já jsem se nasoukala do šatů a začala jsem si fénovat vlasy.

"Promiň, říkal jsi něco?" zeptala jsem se nevině. Vzápětí jsem navýšila výkon fénu, takže už nebylo slyšet nic. Stihla jsem si vlasy dosušit přesně na čas, abych mohla otevřít Bonnie. Spolu jsme se vrátily do mého pokoje. Stefan seděl s hlavou v dlaních na mé posteli.

"Jdu zavolat Damonovi." oznámila jsem významně. Tahle role potvory se mi líbí!

"Ne."hlesl Stefan a chtěl se vymrštit. Zůstalo jen u chtění.

"Zatraceně Bonnie! Copak nechápeš, že s ním bude v nebezpečí?!" vyjel na mou nejlepší kamarádku vztekle.

"Nemyslím si. Damon je sice idiot, ale poslední dobou se chová kultivovaněji než ty." odtušila tvrdě. Já mezitím vytočila Damonovo číslo.

"Nazdárek Eleno. Zatoužila si po mé výjimečné společnosi?" zahlásil se. Hlas měl trochu trpký.

"Jsem ve svém pokoji. Je tu Stefan. A Bonnie, pro všechny případy. Dostala jsem chuť si někam vyrazit. Mohl bys mě vyzvednout?" vysvětlila jsem mu situaci. Znělo to odhodlaně a bojovně. Přesně jak jsem chtěla.

"Takže už žádné haf haf?" zajímal se vážným tónem, ikdyž se už určitě culil od ucha k uchu.

"Ne. Jsem svobodná osoba, která se chce svobodně pobavit." odvětila jsem.

"Pak jsi zavolala tomu pravému. Dobře princezno Xeno, jsem u tebe rychlostí světla." ujistil mě. Spokojeně jsem hovor ukončila. Nazula jsem si černé sandálky na podpadku. Ode dveří se rozhulákal zvonek. Vesele jsem seběhla dolů a otevřela. Damon ve svém obvyklém černém úboru s koženou bundou se pobaveně zubil na mě a ty dva co mě následovali. Ani se mu nedivím. Jedna vyšňořená lidská holka přímo pod nosem, za ní jeho upíří brácha se zmučeným výrazem a přísně si ho měřící čarodějka. Fakt pohled k popukání.

"Můžeme vyrazit?" zeptala jsem se.

"Kdykoliv my lady." ujistil mě a nastavil mi rámě. S úsměvem jsem se do něj zavěsila, nechala se odvést k autu a usadit. Dokonce za mnou zavřel dveře. Upírsky rychle se ocitl na řidičském sedadle a startoval.

"Eleno!" uslyšela jsem Stefana. Znělo to jako ryk poraněného zvířete. Vyjeli jsme.

"Eleno!" uslyšela jsem druhý, slabší výkřik. Bodlo mě u srdce. Vážně jsem tak hnusná, abych kluka, který mě miluje, takhle trápila?!

"Nemám to ještě otočit?" nabídl Damon. Bylo roztomilé, jak se snažil přemoci sám sebe.

"Ne." zavrtěla jsem hlavou. Stefan nedodržel slib. Tohle si zaslouží. V duchu jsem věděla, že je to chabá výmluva. Chci se zlobit na Stefana, abych se nemusela zlobit na sebe. A touhle trestnou výpravou si legalizuju čas strávený s Damonem. Ten se na mě nepřesvědčeně podíval.

"Opravdu, naprostá jistota. Jedeme se bavit!" pokusila jsem předvést nadšení. Ale výkřik Jedeme se bavit! vyzněl stejně jako Jedeme na pohřeb!, tedy děsně.

"Jedeme se bavit." zoopakoval po mě černovlasý upír neultrálním tónem.

Vyjeli jsme z Mystic Falls. Zapřela jsem se do sedačky a podívala jsem se do pozvolna houstnoucí tmy. Chtěla jsem být s Damonem? Ano. Chtěla jsem být se Stefanem? Ano. Už ne tolik jako dřív, ale ano. Možná bych se v sobě neměla hrabat. Povzdechla jsem si.

"Nebuď smutná." promluvil Damon. Vzápětí jeho chladivá ruka chytila mou. Otočila jsem se na něj. Rty měl v lehkém náznaku úsměvu, oči prosebné.

"Nejsem smutná." popřela jsem. Zkusila jsem stisknout jeho ruku. Úsměv se mu prohloubil.

"Jak už jsem ti řekl, tvoje herecké umění by nepřesvědčilo ani tříletého Stefana. A to věřil na víly.

A jo, a jo!"zakroutil pomalu hlavou. Cítila jsem, jak mi pracují mimické svaly. Ikdybych spáchala vraždu, tenhle upír to podá tak, že se tomu budu smát jako nejlepšímu vtipu na světě.

"Moje neodolatelné charisma funguje." odtušil spokojeně. Zároveň pustil moji ruku. Dva prohřešky. Natáhla jsem se a pocuchala jsem mu vlasy.

"Nerozptylujte řidiče za jízdy!" pokáral mě se vztyčeným ukazovákem. Na oplátku jsem mu ukázala taky jeden ze svých prstů, však víte, takové to výmluvné gesto.

Jeho smích naplnil celé auto. Měla jsem ráda ten zvuk, znějící jako rajská hudba a příjemný jako pocit, když se ráno probudíte a víte, že nemusíte vstát.

"Můžeme zůstat tady?" zeptal se nečekaně. Auto zastavilo. Překvapeně jsem otevřela dveře. Budova, před kterou jsme parkovali, byla obrovská. Přesto však působila tak nějak mile a domácky. Toho dojmu mě nezbavila ani hlučná hudba, ozývající se z jejích útrob.

"To je krása." hlesla jsem. Díky svým výběrovým upířím ouškům mě můj společník slyšel.

"Fajn, tak se jdeme podívat dovnitř." navrhl nenuceně. Během vteřiny mi už pomáhal vystoupit.

"Dneska mi v opilectví nezabráníš." upozornila jsem ho.

"Dneska jsem byl pozvaný já od tebe. Pravidla určuješ ty." pokrčil rameny a zamknul auto.

"Výborně." pochvalovala jsem si. Obtočil mi ruku okolo pasu a uvedl mě dovnitř. Zastavili jsme se. Přelétla jsem očima interiér. Dost mile vypadajících lidí. DJ na pódiu. Bar se spoustou lahví.

"Zvoní ti mobil. Měla bys to vzít." vybídl mě Damon. Podával mi tu obludnost. Kde h sakra vzal?! No, teď je to vedlejší. Na displeji svítilo jméno Stefan. Neměla jsem v úmyslu s ním mluvit. To se změnilo, jakmile na mě Damon hodil jeden přesvědčující pohled.

"Tohle ti někdy oplatím." pohrozila jsem mu. Pak jsem s povzdechem přijala hovor.

"Eleno!"

"Nazdar Stefane."

"Mohla bys přestat trucovat a vrátit se domů, kam patříš?" zahromoval. Jakákoli provinilost ze mě zmizela.

"Nech toho, kážeš jako pratetička Matky Terezy." okřikla jsem ho.

"Eleno, ty se okamžitě vrátíš!"

"Ovlivňování po telefonu nefunguje, Stefane. Navíc mám pořád náhrdelník." odtušila jsem otráveně.

"Alespoň že tak." vydechl.

"Ale víš jak snadno se zapínání takového náhrdelníku porouchá? Klidně by se mohlo stát, že by mi sklouznul..."

"Eleno, ty ne..."

"Opakuješ se Stefane."zabručela jsem znuděně. Vzápětí jsem poznala písničku, která začínala hrát.

"Co si myslíš?! Já tě...!" řinulo se z telefonu. Vztekle jsem se prodrala davem na parketu.

"Poslechni si tohle!"zaječela jsem do telefonu, kterým jsem třískla přímo před reprobednu.

"Sorry I cannot hear you. I'm kinda busy!" zazpívala jsem si spokojeně. Pak jsem se posadila

k baru. Damon byl okamžitě u mě. Můj výkon ohodnotil zdviženým palcem.

Obrázkobraní aneb kdo si hraje s Damonem, ten zlobí, ale nikdo o tom neví

11. ledna 2012 v 19:26 | hplovehp |  me and Me
Nazdar. Vím, zase jsem včera nic nepřidala. Ale nebojte se, další akpitola upířiny je na cestě - bude delší, než měla být, proto je ještě v dílničce. A kapitola do OJMAA je na spadnutí, tak mi držte všechny pěsti, svoje i cizí. Plus jedna pozitivní zpráva, tenhle týden už jsem získala devět výborných, takže zákaz psaní mi od drahých rodičů nehrozí.
Dost kecání o tom, co bude. Konečně se dostáváme k důvodu, proč jsem tenhle článek vůbec dávám. Našla jsem pár fajn obrázků s Damonem. A jelikož jsem velkorysá, dám je sem. Nebudete si je tudíž muset hledat sami. To jsem hodná, co?! Úžasný

Nejdřív jeden kreslený - holky se dívaj na horory ( BTW, kreslený Damon mi přijde roztomilý xD. Ale za tu živou verzi bych kresbičku nevyměnila.)


















































Nevíte, kde bych mohla sehnat sadu na výrobu odznáčků? Tenhle nápis by byl první, který by byl přišpendlený na mém batohu.























A tohle druhý. (A kdyby se mi něco stalo, tak koukejte žhavit linku! xD)






























Sadu na tvorbu odznáčků budu chtít na narozky, takže mi na Vánoce zbyde jedno přání. Kdo by chtěl najít pod stromečkem to samé? (Doufám, že budeme mít před Vánoci v tiskárně barvu, aby to šlo vytisknout! :p)























Jelikož jsem tým Delena (Jak už jsem xkrát psala. :-)), takhle prožívám každé jejich přiblížení:











































Zaručený způsob, jak mě dostat do koupelny, ikdyž bych zrovna psala nejlepší povídku svého života:














































Damon a jeho ego :




































Damon vysvětluje malému nezkušenému bráškovi Stefanovi, jak vypadá polibek :D


5.kapitola: Co na to Stefan aneb Lhářka

9. ledna 2012 v 18:06 | hplovehp |  Vampire Diaries - fanfiction povídky

Nené k tomu moc co dodat. A pokud chcete ještě dneska další kapitolu - nemůžu se dočkat, až vám ji sem přidám!- komentujte. A když už jsem u toho vydírání, zkuste svoje dojmy vhodit alespoň do pěti rozvitých vět. S vyplazeným jazykem Jinak přeju příjemné počteníčko.

Stefan už je doma?! Průšvih! Radši jsem dál dělala mrtvého brouka a předstírala spánek.

"Ahojky Stefane. Než se rozhodneš, jestli ze mě bude ražniči nebo sekaná, zkus si poslechnout moje vysvětlení." přivítal ho Damon svým typickým způsobem. Zatím se ale choval rozumě.

"Copak je to tentokrát? Zjevil se ti mimozemšťan, který ti oznámil, že pokud se nevyspíš s Elenou, začnou všechny rockové kapely hrát lidovky?!" vyletěl Stefan.

"Téda. Tvou fantazii bych chtěl mít, bráško." protahoval Damon.

"Vrrr"

"No dobře, už povídám. Elena se sama trochu bála a já- vždyť mě znáš. Kde můžu, pomůžu." začal upír, ležící vedle mě.

"Zatím jsi neřekl nic, co by mě donutilo upustit od záměru vykuchat tě zaživa a udělat si z tebe loveckou trofej." přerušil ho jeho bratr.

"Konečně by se mezi těmi vypelichanými jeleny vyjímalo něco krásného... Oukej, jak to bylo dál. Jelikož Elenu dost vzalo, že sis tebou nebude moct přiťuknout o silvestrovské noci, odvezl jsem ji

k nám."

"Kde by se nejlíp vyjímaly černé chlupy? Nad krbem?" uvažoval Stefan nahlas.

"Počkej, ještě nejsem u pointy. Trošku jsme blbli, popíjeli a podobně. Chvíli po půlnočním přípitku Elena odpadla. Vynesl jsem ji nahoru a tak nějak automaticky do své ložnice; síla zvyku. Když jsem si tu strašlivou chybu uvědomil, byla už tvoje holka spokojeně uvelebená v mojí posteli. Neměl jsem to srdce ji budit. No a mě s mou veselou povahou napadlo, že by to byl príma novoroční vtípek, kdyby se probudila v mém pokoji a ještě tak trošku bez oblečení. Jenže jsem nepočítal

s tebou. Tak a teď to víš. Všechno jsem to spískal já, ona o ničem neví." dokončil Damon.

Chtělo se mi vykřiknout, ať poví ještě tu o Smolíčkovi, ale udržela jsem se. Tohle jeho vysvětlení sice Stefana nenaštve tolik jako pravda, ale bude protivný jen na Damona! Přitom na to, co jsme dělali, musí být dva.

Měla jsem připravenou slušnou plochu pro lhaní. Stačilo předstírat kocovinu s výpadkem paměti a patřičně se vyděsit, že vedle mě leží Damon. Ale nehorázně mě to štvalo.

"Tak co začneš trhat nejdřív? Ruce, nohy, hlavu?" zajímal se Damon.

"Počkám s tím, až se Elena probudí. Zařídím se podle jejího přání."

Jasně jsem cítila, jak se upír vedle mě usmívá. Věděl, že bych mu nenechala zkřivit ani vlásek na hlavě. Ještě chvíli jsem si hrála na Šípkovou Růženku. Pak jsem se zavrtěla a pomaličku jsem otevřela oči.

"Damone!"vypískla jsem. Dotyčnému v očích pobaveně zajiskřilo. Snaživě jsem se odsunula co nejdál od něj, ačkoli se mi ho nechtělo opouštět. Nahmatala jsem přikrývku, kterou jsem se zakryla až po bradu.

"Dobré ráno." pozdravil mě Stefan. Znovu jsem zahrála překvapení.

"Stefane! Jak jsem se tu octla? Naposledy si pamatuju nějaká barevné mžitky před očima a hudbu." začala jsem blekotat.

"Klid lásko, tohle je zase jeden z Damonových vtípků. Všechno je v nejlepším pořádku." sehnul se ke mně Stefan a já se nechala políbit. Nelíbilo se mi to. Ne, Stefan nelíbal špatně. Z jeho rtů pořád sálala láska, oddanost a touha. Něco mi v nich ale chybělo. Trvalo mi jen vteřinku, než jsem zjistila, co to je. Damon. Postrádala jsem jeho osobu, kterou do každého polibku vkládal. Jeho dotek, téměř hrubý, jak toužil být mi ještě blíž. Uhrančivou hloubku jeho bouřkových očí. Jeho století skrývané city, do kterých nás zahalil. Zavřela jsem oči a snažila se se Stefanem nějak spolupracovat. Konečně se odklonil.

"Jsi ještě v šoku." vysvětlil si mou zmatenost po svém. Nechala jsem ho při tom.

"Damone, mohl bys..." pokračoval.

"Jasně, ruším důvěrnou chvilku. Už mizím." řekl k mému zděšení černovlasý upír. Opravdu se zvedl, aniž by mi věnoval jediný pohled a vyšel z místnosti. Najednou se v místnosti ochladilo. Otřásla jsem se.

"Je ti zima?" zeptal se pohotově Stefan.

"T-t-trochu. Já se obleču. Mohl bys prosím počkat přede dveřmi? Potřebuju být chvilku sama se sebou." koukla jsem na něj prosebně.

"Samozřejmě. Chápu." souhlasil. Nikdy mi nedokázal nic odepřít - pokud to zrovna nebyla sebevražedná mise. Dokonale gentlemansky mě políbil na čelo. O setinu vteřiny později se za ním zabouchly dveře.

Zhluboka jsem se nadechla. Situace jako ze špatného filmu - ubohý kladný hrdina podveden svou velkou láskou a jediným bratrem. Zatřásla jsem hlavou a donutila se vyklouznout z postele. Nevím, jak se tam dostal, ale uprostřed pokoje ležel batoh s mým oblečením. Vylovila jsem z něj volné džíny. Dneska jsem neměla náladu na nějakou vyzívavost. Vybledlou džínovinu jsem doplnila hnědým tričkem s bílým nápisem Be the Change. Jak příhodné. Byly tu i moje oblíbené tenisky. Nazula jsem si je a rozhlédla jse po pokoji. To, co se tu včera stalo, mi připadalo neskutečné. Přesunula jsem se k polovině postele, na které spal Damon. Pohledem jsem zkontrolovala, že mě ani jeden z bratrů Salvatorových nevidí. Nikde nikdo. Zabořila jsem obličej do polštáře. Vůně sice nebyla tak koncentrovaná jako na jeho kůži, ale byla tam. Jako feťák jsem ji omámeně vdechovala. Ozvalo se zaťukání na dveře. Pohotově jsem polštář odložila. Dovnitř nakouknul Stefan.

"Moc se omlouvám, že tě ruším, ale je tu Bonnie a chce s tebou mluvit. Ptá se, jestli má jít za tebou nahoru, nebo jestli pojedete k ní domů." předal vzkaz. Vypadal, že doufá v první variantu.

"Řekni jí, ať moment počká, za chvíli jsem dole." zklamala jsem ho. Posmutněle přikývl a zase za sebou zavřel.

Bonnie je anděl. Je mi jedno, že až se jí svěřím, nejspíš mi vynadá. Nic jsem nepotřebovala víc než ji. Vlastně bych o jedné osobě věděla, ale ta nepřicházela v úvahu.

Pohladila jsem polštář. Pak jsem vstala a rázně sešla dolů. Čekala tam Bonnie se Stefanem. Damon nikde.

"Můžeme vyrazit?" usmála se na mě Bonn. Ten úsměv byl nucený. Pokud zapracovaly její věštecké schopnosti... ups.

"Jo. Bude fajn udělat si zase jednou dámskou jízdu." přitakala jsem.

"Jeden se vrátí domů za svou holkou a ona mu hned utíká." zabručel Stefan.

"Nemizím napořád." zavrtěla jsem hlavou nad jeho tónem. Zhluboka jsem se nadechla. Nesmím na sobě dát nic znát. Nechala jsem se od něj vzít do náruče a políbit. Z toho polibku by se každé holce podlomila kolena. Každé, kromě mě. Ne, že by nebyl příjemný. Ale já jsem čekala něco jiného.

"Vrať se mi brzo." zašeptal mi, než mě pustil. Krátce jsem kývla. Pak už mě Bonnie odtáhla k autu. Sotva jsem se posadila na přední sedadlo, už startovala.

Stefan stál před domem a díval se za námi, dokud jsme nezmizely z dohledu i jeho super upířímu zraku. Bodnul mě pocit viny. Jak jsem mu to mohla udělat?!

"Řekni, že to není pravda." prolomila Bonnie ticho.

4.kapitola: Někdo se líbá s Damonem - pomoc, jsem to já!

8. ledna 2012 v 17:54 | hplovehp |  Vampire Diaries - fanfiction povídky
Tak je tu zase upířina. Moc se omlouvám, že asi nepřidávám podle vašich představ, ale musím se učit. Kdyby to bylo alespoň něco záživného, ale hutnický průmysl mi neleze ani do paty, natož pak do hlavy. Jinak, jak to vypadá s kapitolami
k ostatním povídkám. K Ro(c)ku je rozepsaná, musí doběhnout DD (dodatečný dovtip). K On ji miluje, ale ona... mám dvě možnosti. Nechat vás a hrdiny užít si ještě krásných slunných dnů nebo vám tam praštit zápletku. Vyberte si. Ale té komplikaci děje se nevyhnete, jenom ji posunete. No a k téhle kapitole - název mluví za vše.
Jo a k upířině je toho napsané hodně, takže pokud máte zájem, okomentujte a já vhodím pokračování. Konec vyčerpávajícího úvodu - můžete se začíst do kapitoly.


Zhruba v osm mě poslal, ať se převleču, abych byla na fotodokumentaci dokonalá. Dal jsem si na sobě záležet. Navlnila jsem si vlasy, navoněla jsem se drahým jasmínovým parfémem pro speciální příležitosti. Po přepečlivém výběru (a že jsem měla z čeho, přinesl mi skoro celou skříň) jsem se oblekla do kratičkých bílých šatů, které byly jakoby sestaveny z mořských vln. Na nohy jsem si nazula stříbrné střevíčky od Jenny. Přemýšlela jsem i o make-upu. Ten jsem nakonec vyškrtla. Nevím, jaký zázrak se stal, ale náhle jsem si připadala krásná jen tak.

Když jsem se objevila v obývacím pokoji, Damon se zastavil uprostřed pohybu a užasle na mě zíral.Znervóznil mě, připadala jsem si jako pod mikroskopem, jak se jeho pohled posouval po všech detailech mého těla a obličeje. Sklopila jsem oči.

"Eleno." promluvil tiše. Nepodívala jsem se na něj, ochromil mě zvláštní, příjemný strach. Během chvilinky byl u mě. Velmi opatrně mě vzal za bradu a zvedl mi obličej tak, že se nešlo dívat jinam než do jeho očí. Měl zjihlý, něžný pohled.

"Jsi krásná." konstatoval. Zvedl ruku a pohladil mě po tváři. Bylo to tak příjemné, že kdybych tím nepřerušila náš oční kontakt, zavřela bych oči. Chviličku jsme stáli naproti sobě. První se odtrhnul on.


"Pojď, vyzkoušíme ty prskavky venku." pobídl mě. Stejně jako včera mi podržel kabát. Vyšli jsme před dům. Prskavek jsme měli víc než dost. Pochopitelně jsme s nimi psali ve vzduchu. Já jména všech lidí, které mám ráda. Damon něco jako reklamní poutače. Očkování proti vzteklině - pro vlkodlaky dvojitá dávka zdarma a podobné.

"A co ta máš pro mě?" zeptala jsem se, napůl v žertu. Damon na to zareagoval vážně. Vzal si hned tři prskavky. Ve vzduchu před námi nakreslil obrovské srdce, do kterého krasopisně vepsal:

"Damonovo srdce pro Elenu."

Okouzleně jsem sledovala tu třpytivou nádheru, ale vyrušily mě hlasité výbuchy ohňostrojů. Krátce jsem vzhlédla k nebi. Potom jsem se podívala na černovlasého upíra, který stál kousek ode mě.

"Půlnoc." zamumlal. Zároveň se posunul blíž ke mně.

"Nedávají se náhodou nějaké polibky jako přání k Novému roku?" dostala jsem ze sebe s obtížemi.

"Myslím, že ano." zašeptal Damon. Pak si mě přitáhnul do náruče a políbil. Cítila jsem se podobně, jako bych dostala po hlavě baseballovou pálkou. Před očima se mi dělaly mžitky. Matně jsem si uvědomovala, že moje rty začínají spolupracovat s jeho.

Aniž by přerušil polibek, vzal mě do náruče a vnesl do domu, přímo do svého pokoje. Jediným rychlým pohybem ruky zapnul stereo. Poznala jsem písničku Britney Spears, jenže tady ji zpíval nějaký kluk jen s klavírem.

Damon nám sundal kabáty a oba jsme si skopli boty. Potom jsme se znovu stikli v náručí. Polibky nabraly na intenzitě. Spadli jsme na postel.

"S...tím...slovem...na...el...jsi...měla...pravdu.Miluju...tě." vyzpovídal se trhaně, zatímco jeho rty mapovaly můj krk. Nějak, ale zaboha nevím jak, jsme se ocitli nazí.

"If I said I want your body now, would you hold it against me?" zazpíval Damon společně s písničkou. Zpěváka tím zcela zastínil.

"Ano." dokázala jsem zaskřehotat.

Najednou jsem vyletěla nejmíň do šestistého nebe. Jeho hedvábná chladná kůže se otírala o mou rozpálenou. Jeho rty byly všude, přesto jsem se jich nedokázala nabažit. Bylo to krásné, ale já chtěla, aby i on cítil to, co já. Překulila jsem nás. Ocitla jsem se nahoře.

"Jak na nový rok, tak po celý rok." uchechtl se chraptivě. Věnovala jsem mu výchovný pohlavek, než jsem ho znovu políbila.

O dost později jsme si leželi v náručí, oba vyčerpaní, ale s takovým tím nepřirozeně šťastným úsměvem.

"Aby se ti neroztrhl obličej." poškádlila jsem Damona, ikdyž jsem se tvářila určitě úplně stejně.

"A nebyla by to škoda?" zahleděl se na mě zpod řas.

"Byla." vyhodnotila jsem jednoznačně. Políbili jsme se.

"Spi už." vybídnul mě potom. Nejspíš ani nepoužil své extra upíří přesvědčovací schopnosti, ale já okamžitě zavřela oči a začala upadat do blažené nevědomosti. Ještě než jsem usnula docela, omotala jsem si paže co nejpevněji kolem jeho těla. Takhle nebude moct zmizet, aniž by mě neprobudil.

"Co to má... Damone!" probudil mě Stefanův hlas.

Dárečky

8. ledna 2012 v 13:57 | hplovehp |  Crazy kecy o blogu
Nazdárek! Tak mě napadlo, že když už nepřidávám moc kapitol, udělám vám radost alespoň tímhle. Napište mi, kdy máte narozeniny a zadejte si svou oblíbenou postavu z mých povídek + písničku - a já udělám video. Potom ho v den vašich narozenin uveřejním na youtube.
A jelikož v nejbližší době možná nikdo z vás narozky nemá, můžete si přát jedno video dodatečně k vánocům. Tak si pište požadavky, já se pokusím stvořit co nejlepší výsledky.

3.kapitola: Damon provokuje aneb proč nevím, jestli ho chci zabít?!

3. ledna 2012 v 21:21 | hplovehp |  Vampire Diaries - fanfiction povídky

Přidávám alespoň upířinu, kterou mám napsanou dopředu. Dnešní večer jsem strávila vybíráním šatů pro silvestrovskou párty v Ro(c)ku, máte se na co těšit. A snad vás tahle kapitola potěší.

"Vstávej, spící krásko."

Polekaně jsem vyletěla do sedu. Pak mi teprve došlo, co jsem dělala v noci a že jsem Damonovi doslova přikázala, aby tu se mnou zůstal.

"Tohle sis mohl odpustit." řekla jsem mu přesto.

"Nemohl. Dobré ráno." popřál mi klidně.

"Dobré ráno." zakroutila jsem se smíchem hlavou. Potom jsem vstala.

"Asi je čas na snídani."přemýšlel nahlas, když se taky vyhrabával na nohy. Teaterálně jsem se chytila za krk. Naznačil jednou rukou pařáty a přitom zavrčel jako štěně.

Dneska se choval slušně a sešel dolů jako první, nechal mi soukromí na převlékání. Až když jsem si na sebe natahovala tmavě modré tričko a extra krátké džínové kraťasy zvané hotpants mi došlo, že jsem spala v šatech.Zakroutila jsem hlavou nad svou pitomostí.

"Teprve si tkáš plátýnko?!"ozval se zezdola otrávený hlas. Sešla jsem do obýváku. Damon si mě uznale prohlédl a podle všeho se mu výběr oblečení líbil natolik, že by mi odpustil i horší zločiny, než je zpoždění.

Prošla jsem do kuchyně, kde jsem si nandala pořádnou misku müsli. S ním jsem se potom usadila

na gauč, kde už seděl můj upíří společník.

"Kokodák." zašklebil se, když viděl, co snídám.

"No, není to žádná exotická kráska s bujnými vnadami, ale jíst se to dá." provokovala jsem ho. Natáhl se a pocuchal mi vlasy.

"Nějaká drzá, na to, že jsi člověk a já upír." dodal a přisunul se blíž ke mně.

"Nějak moc si dovoluješ, na to, že mám za přítele tvého bratra, upíra, který by ti při nejmenší stížnosti utrhl hlavu." oplatila jsem mu stejnou mincí. Krátce se zasmál, ale nestáhnul se.

"Víš, co je dneska za den?" vyptával se se zájmem.

"Nevím."přiznala jsem s pokrčením rameny.

"Silvestr." zamrkal. Rychle jsem zkoušela přepočítat, jestli nelže. Nelhal. Tak tohle je v háji. Kdo jiný než já pošle svého upířího kluka na lov přes Silvestra a nahradí si ho jeho ironickým a arogantním upířím bratrem?!

"A jelikož mi Stefan psal, že se vrátí až pozítří, tak spolu budeme i na Nový rok." doplnil.

"Jak na Nový rok, tak po celý rok." varovala jsem ho.

"Hmmm... Být odsouzený strávit celý rok s Elenou Gilbertovou. To by byl boj o holý život. Okolo ní se stahují všechni upíři z okolí. Ale zní to lákavě." zvažoval si pro a proti.

"Rok s Damonem. Třistašedesátpět dní ironických poznámek a sarkasmu, žádné soukromí ani klid. Ta představa je zajímavá." připustila jsem. Vzápětí jsme se oba rozesmáli. Přistihla jsem se, jak pozoruju jeho obličej. Byl krásný, když se smál. Okolo přivřených očí lehké vějířky vrásek, koutky úst vytažené do nebeských výšin, hedvábné rty lehce ohrnuté, takže byly vidět dokonale bílé ostré zuby.

Zbytek dne jsme strávili v Salvatorovic rezidenci. Damon odněkud vyštrachal girlandy, konfety a prskavky. Nejdřív jsme každou možnou i nemožnou věc omotali pestrobarevnými girlandami. Konfety jsme si chtěli nechat na večer, ale stačilo, abych jich pár hodila po Damonovi, ten mi to oplatil a během chvilky už zuřila velká konfetová bitva. Každý z nás měl svůj vlastní pytel, takže než nám došla munice, měly už podlahy skoro ve všech místnostech nový vzorek.

Zjistila jsem taky, že Damonův hudební vkus je modernější ne ž Stefanův. Přinesl ze svého pokoje kupu CDéček, s písničkami, které se obvykle hrávají v barech nebo klubech. Typický Damon.

"Umíš na to vůbec tancovat, když máš takový dance výběr?" zeptala jsem se ho. Nasadil svůj šelmovský úsměv a zapnul stereo, do kterého předtím strčil jedno z CD. Poznala jsem písničku a musela jsem se rozesmát. Damon na písničku Sexy and I know it rozpohyboval své boky stylem zkušeného striptéra.

"Jó, jeď." povzbuzovala jsem ho mezi záchvaty smíchu.

"Teď se předveď ty." vybídl mě. Počkala jsem, co bude jako další písnička. Šílená, to je cajk. Začala jsem se svíjet jako orientální tanečnice. Nebo možná cestovatel postižený tropickým šílenství. Damon se chvíli smál. Postupně však přestával. Cítila jsem jeho pohled na svém těle a kupodivu mi to dělalo dobře.

"Společně?"navrhl mi, když začala hrát další písnička. Přikývla jsem. Ten začátek seděl k Damonovi. Říkají, že jsem zlý kluk. Akorát já se teda neztotožňuju s tím, že bych byla malá zlá holka. Damon si mě přitáhnul do náruče. Nechala jsem se přidržet, abych se mohla pomalu zaklonit. Zrak mu sklouzl do mého výstřihu a pak se mi znovu díval do očí. Písnička skončila. My jsme se sice zastavili, ale pořád jsme se navzájem tiskli.

"Možná... možná bychom si měli pustit televizi." navrhla jsem zadýchaně. Trošku jsem se bála. Pomalu přikývl a ještě pomaleji mě pustil z náruče. Zapnul televizi. Pak jsme se oba svalili na gauč ve zdvořilostní vzdálenosti od sebe. Nelíbilo se mi to, ale nechtěla jsem nám to ztěžovat. Zkusila jsem se mrknout na obrazovku. Jakýsi postarší chlápek tam mumlal něco o předsevzetích. Takže nic, co by mě uchvátilo natolik, abych zapoměla na ten náboj, který mezi mnou a jím před několika vteřinami proudil. Co nejnenápadněji jsem pootočila hlavu, abych na něj viděla. Jeho výraz byl neurčitý. Pohled mu směřoval na televizi, podezřívala jsem ho ale, že se dívá tak nějak skrz. Zhluboka jsem se nadechla. Jeden opatrný pohyb, druhý opatrný pohyb. Co nejjemněji jsem si položila hlavu na jeho rameno. Nepodíval se na mě, ale jeho ruka mě začala hladit po vlasech.

"Cítil jsi to taky?" nevydržela jsem mlčet.

"Jo. Bylo to divný."

"Nemyslíš, že by to mohla být... mohlo být to slovo na el?"

"Nevím. Najednou si nejsem jistý vůbec ničím."

Natáhla jsem ruku a přinutila ho, aby se na mě otočil. Jeho bouřkové oči nebyly ani divoké, ani pobavené. Byl v nich strach. Pokud by se teda to slovo našlo v jeho slovníku mezi sbalit a svléknout.

"Neboj se." zašeptala jsem naléhavě.

"Já jsem přece zlý upír, který se nebojí ničeho." prohlásil. Ale přeskakoval mu hlas a tak ta jeho obvyklá replika nevyzněla nejlíp. Znova se zahleděl na televizi.

"Nejoblíbenější upíří pořad je Pan Nuda kecající o slibech, které většina lidí nesplní ?" pokusila jsem se ho rozveselit. Sotva znatelně mu zacukaly koutky.

"Třeba si upír chce taky dát předsevzetí. Třeba už nechce být zlý a pít lidem krev." zapolemizoval. Oba jsme se uchechtli dvojitému významu pití krve.

"A cucat jenom králíčky? Stát se nudným moralistou jakým je jeho bratr?" popichovala jsem ho.

"Jo."

"Zůstaň jaký jsi. Sice bych ti někdy nejradši zakroutila krkem, ale myslím, že by mi to chybělo. Ty tvoje poznámky, sarkasmus a hraní na zlého big brothera."

"Chybělo by ti i tohle?" zeptal se provokativně. Cítil jsem jeho ruku pod mým tričkem. Vzápětí mi rozepnul podprsenku.

"Já tě zabiju!" vypískla jsem a honem jsem ji zapla.

"Ještě né, prosím. Chci si nejdřív v rodinné hrobce vyluxovat. Já mám totiž alergii na prach." křenil se. Starý Damon je zpět. Takhle jsme strávili celý den. Neobědvala jsem- nějak mi nepřišlo, že bych měla.

2.kapitola: Když vám upír čte pohádku na dobrou noc

2. ledna 2012 v 16:52 | hplovehp |  Vampire Diaries - fanfiction povídky

Jelikož se tu objevila nová komentátorka, TheEliska007, přihazuju speciálně pro ni hned další kapitolu. Snad potěší. A pro moje potterovské publikum: nebojte, nezapoměla jsem na vás. Svou část dostanete.
"Takže můžeme vyrazit." konstatoval.

"Já se musím obout." upozornila jsem ho. Sehnula jsem se k botníku.

"Máte tu hezký výhled." poznamenal Damon. Dělala jsem, že ho neslyším.

"Akorát v něm zaclání moc látky." pokračoval. Narovnala jsem se, i se dvěma páry bot, které jsem zrovna čapla. On se upřeně díval z okna, jako by celou dobu mluvil o něm. Povzdechla jsem si.

"Už jsi obutá?" otočil se na mě s nevinným pohledem. Ignorovala jsem jeho otázku.

"Vy by jste mi krásně pasovaly k šatům." řekla jsem směrem k černým lodičkám v pravé ruce.

"Ale s váma by se líp nakopávali lidé, kteří mi jdou na nervy." otočila jsem se na punkerské boty s okovanými špičkami v levé ruce.

"Oukej, pochopil jsem. Já už budu hodný. V rámci možností." nasadil Damon výraz loztomilé štenáto.

"Myslela jsem, že poslušný pejsek jsem tu já." podotkla jsem během obouvání lodiček.

"Dneska nemusíš." ujistil mě. Touhle odpovědí si šplhnul.

"Díky." usmála jsem se na něj. Zřejmě byl rozhodnutý udělat dojem, protože mi podržel kabát a otevřel dveře.

"Ó, jaký gentleman." protáhla jsem. Zavřel dveře. Pak se ke mně přiblížil.

"To víš, jsem ze staré školy." zakřenil se. Zasmála jsem se taky.

"Můžeme už jít?" optala jsem se.

"Najednou celá žhavá vyrazit?" utahoval si ze mě.

"Vzbudil jsi mou zvědavost." přiznala jsem. Zatvářil se samolibě. Pak mě vzal kolem ramen a směroval moje kroky.

Myslela jsem si, že znám celé Mystic Falls dokonale. To jsem se sakra spletla. Damon mě dovedl do jednoho klubu, ve kterém jsem v životě nebyla. Celým sálem duněla hudba. Můj upíří doprovod nás protlačil k malému stolku pro dva v koutku místnosti. Pomohl mi z kabátu, podržel mi židli. Zírala jsem na něj jako na sdělení, že se Matt začal živit profesionálním stepováním.

"Ahoj. Copak si dáte?" zašvitořila u něj okamžitě servírka, pohledná hnědooká hispánka.

"Eleno?" optal se. Celou dobu se díval na mě.

"Já si dám...ehm... pomerančový džus. A vodku." doplnila jsem do objednávky alkohol, když jsem viděla jeho nadzvednuté obočí.

"A vy pane? Co by jste chtěl vy?" promluvila znovu k němu. Její hlas byl až nechutně vlezlý.

" Vodku. Ať netrhám partu." usmál se na mě. Trochu nafrněně odešla.

"Mohl bys na ni být milý. Evidentně se jí líbíš." zastala jsem se jí.

"Dneska večer vidím jenom jednu holku." zamrkal na mě. Sklopila jsem pohled.

"Tady je vaše objednávka, pane. Chcete ještě něco?" zkoušela to na něj ta ubohá dívka znova, když přišla s naším pitím.

"Ne. Děkuju." mávl odmítavě rukou. Očima přitom pořád rentgenoval mě. Uraženě třískla pitím doprostřed stolu a zmizela. Tak nějak jsem tušila, že už ji dneska neuvidíme. Vůbec mi to nevadilo. Naopak. Bylo to sice absolutní, ale nelíbilo se mi, když se pokoušela cukrovat s tím černovlasým upírem, co seděl naproti mně a měl krásné uhrančivé oči.

Gilbertová, co to zase meleš?! Krásné uhrančivé oči? Damon? Tak to bylo mé lepší já.

Ano Eleno. Ty oči se ti líbí. Líbí se ti i způsob, jak se chová. Tak si to přiznej, děvče. To byla ta druhá půlka.

Zatřásla jsem hlavou a uskrla si nejprve vodky, tu jsem pak spláchla džusem. Damon si řádně přihnul ze své skleničky. Pak mě čapnul za ruku a táhnul na parket.

"Tahle písnička mi někoho připomíná." vysvětlil mi, když mě objal a začal se se mnou otáčet do rytmu. Zaposlouchala jsem se do textu.

"Katherine? Připomíná ti to Katherine?" napadlo mě.

"Ne. Tebe." řekl.

"Takže já jsem smrtelný a ostrý nůž, který se do tebe zapíchnul?" prohodila jsem skepticky.

"Ano. Zapíchnula ses přímo sem." čapnul mě za ruku a položil si ji na srdce. Co to má být?

"Ale neboj se, mě to nevadí. Vlastně se mi to líbí." pokračoval. Teď jsem udělala osudovou chybu. Podívala jsem se mu do očí. Ta bouřková šeď mě okamžitě zajala. Vynechala jsem jeden nádech. Zřejmě to cítil, proto si mě přitáhnul blíž, abych se mu nemusel dívat do očí. Opřela jsem se bradou o jeho rameno.

"Krásná příšera?" nadhodila jsem další slova z písničky, jakmile jsem si vrátila dech do normálu.

"Krásná prostě jsi. No a příšera... Za to ty tak nějak nemůžeš." plácal.

"Za co nemůžu?" zeptala jsem se zmateně.

"Že jsem přišel pozdě. Už jsi byla zamilovaná do Stefana, když jsem se tu objevil. Choval jsem se tehdy jako idiot." vysvětloval.

"Jo, to jo." souhlasila jsem přiškrceným hlasem.

"Jednou jsem se na tebe byl podívat, když jsi spala. Jsi...tak uchvacující a bezbranná, když jen tak tiše ležíš a pravidelně oddechuješ. Je to uklidňující, pozorovat tě." přiznal se. Byla jsem zticha a soustředila se na to, aby mi zase nevypadlo srdce nebo jiný životně důležitý orgán.

"Promiň. Asi jsem tě tím rozčílil." promluvil mi u ucha. Jeho hlas byl chraptivý.

Odtáhla jsem se, abych mohla elegantně zoopakovat svou chybu. Jeho oči mě opět ohromily. Nešlo se dívat jinam.

"Víš, že...jsi se mi...dneska už podruhé...omluvil?" sestavila jsem s obtížemi větu.

"Už to tak bude." potvrdil tiše. Písnička skončila.

"Ale dneska jsme se sem přišli bavit. Pojď, dorazíme tu vodku." vybídl mě. Posadili jsme se

u našeho stolu. Zbytek ze skleniček jsme vypili na ex. Damon potom doběhl pro celou flašku. Ani jeden z nás nevěděl, co říct a tak jsme jen pili. To se brzo projevilo. Alespoň na mě. Čím dál víc jsem se smála a uvolňovala se. Upír naproti mně byl pořád střízlivý. Nevím, jestli je to nějaká upíří vlastnost nebo jeho osobní trénovanost.

Bohužel byl natolik střízlivý, že mi nedovolil se opít. Víc než jednu flašku nepřinesl. Možná bych mu za to měla poděkovat. Díky němu jsem měla vylepšenou náladu, ale pořád jsem byla schopna normálně fungovat.

Doprovodil mě až domů. Pak se otočil a odcházel. Zmocnila se mě nevysvětlitelná panika. Nechtěla jsem, aby zmizel.

"Damone..." hlesla jsem tiše. Díky svému upířímu sluchu mě slyšel. Ohlédl se.

"Asi je to dětinské, ale já se bojím. Jeremy ani Jenna nejsou doma, Stefan někde loví..." vysvětlila jsem. Během vteřiny byl u mě.

"Mám tu zůstat?" zašeptal naléhavě. Nedokázala jsem vydat ani hlásku, proto jsem přikývla a vtáhla ho dovnitř.

"Tak co s načatým večerem?"zeptal se, když jsme se posadili v obýváku.

"Nemám ponětí."přiznala jsem.

"Víš co, vyber nějaký film a já jdu zatím udělat popcorn." rozhodl po krátké úvaze.

"Upíři rádi pocorn?"zeptala jsem se se zájmem.

"Ne, ale viděl jsem, že ho lidé u filmů rádi pojídají."vysvětlil.

"Já nechci popcorn. Zůstaň tu se mnou." zaprosila jsem. Zkameněl ve dveřích, stejně jako já šokovaný tónem mého hlasu. Znělo to, jako bych si ho žádala o věčnou věrnost nebo něco podobného. První se vzpamatoval on. Lidskou chůzí, což bylo na Damona děěěsně pomalu, ke mně došel.

"Už jsi vybrala nějaký film?" zeptal se, bylo znát jak obtížné je pro něj vytlačit ze sebe smysluplná slova. Zavrtěla jsem hlavou, protože já svůj hlas nedokázala přinutit fungovat.

"No tak na to pojďme vyřazovací metodou. Pohádky-ne, dokumenty-ne, horory - na co, když máš po ruce upíra..." probíral se mořem DVD.

"Mám vítěze." zahlásil po chvíli. V ruce držel plastový obal s obřím nápisem Mamma mia! Povytáhla jsem obočí.

"Neříkej, že máš rád písničky od Abby." zavrtěla jsem hlavou. Damon a Abba. To zní jako oheň a voda.

"Ne, nemám rád písničky od Abby. Ten film je v podstatě pitomina. Ale je to směšný. To ty teď potřebuješ." uvedl všechno na pravou míru, strčil DVD do přehráváče, pustil ho a usadil se zpátky ke mně. Položila jsem si hlavu na jeho hruď, on mě objal kolem ramen. Tahle důvěrná pozice nám vydržela po první písničku. Pak jsem byla násilím vytažena na nohy a donucena tancovat. No dobře, byla to zábava, až jsem se trochu osmělila. Tancovali jsme na každou z písniček ve filmu, takže mi tak nějak unikal děj, ale podle konce jsem pochopila, že jsou všichni šťastní.

"Tak co, chce se ti spát?" zeptal se Damon. Chtěla jsem to popřít, ale zrovna jsem hlasitě zívla.

"To bylo ano." usmál se poťouchle. Než jsem stačila cokoli udělat, přehodil si mě přes rameno jako pytel brambor. Bušila jsem mu do zad, odhodlaná udělat konec té potupy. Pokoušela jsem se dokonce předstírat, že začínám brečet. Na okamžik ztuhnul, vzápětí se ale rozešel.

"Na Stefana to možná stačí, ale já si myslím, že nejsi moc dobrá herečka." poznamenal. Z jeho hlasu přímo čišel úsměv. Vynesl mě až do mého pokoje. Tam mě opatrně položil na postel a vydal se ke dveřím. Nevím jak, ale byla jsem u nich dřív než on.

"Ne,ne, na to zapomeň. Kdo slíbil, že se mnou zůstane? Buď hodný upírek!" vztyčila jsem ukazovák jako nějaká staropanenská učitelka. Pobavě se zašklebil.

"Přespal bych v obýváku." vysvětlil. A tohle má být ten upír, který svádí nebohá děvčata

na počkání.

"Žádný obývák. Spíme tady."ukázala jsem na svou postel.

"Teda Eleno, ty jedeš." ohodnotil to uznale.

"Ne takhle, jak myslíš. Oba budeme OBLEČENÍ!" dale jsem důraz na poslední slovo. Nahodil zklamaný kukuč. Pak zvážněl.

"Kdyby nás takhle uviděl Stefan..."začal.

"Stefan se vrátí nejdřív za dva dny. A neříkal jsi náhodou, že se dneska nemusím chovat jako jeho poslušný pes?" zeptala jsem se bojovně.

"Mohl by se naštvat."

"To je mi momentálně jedno." přiznala jsem popravdě. Ucítila jsem průvan na tváři. Otočila jsem se. Damon byl v mé posteli a držel nadzvedlou přikrývku.

"Tak pojď ke mně." usmál se. Oplatila jsem mu úsměv a vklouzla si k němu. Jeho chlad tvořil výbornou protiváhu teplu deky, do které mě pečlivě zabalil. Přitiskla jsem se k němu a využila jeho svalnatou hruď jako polštář. Zhluboka se nadechl.Jeho prsty si začaly pohrávat s mými vlasy. Každý jeho dotek byl jako příjemný elektrický šok.

"Vyhrožoval jsem Stefanovi, že tě dostanu do postele. Takhle jsem si to ale nepředstavoval."

Typický Damon! Když je příjemná atmosféra, vždycky ji musí zkazit nějakou takovou poznámkou.

"Možná má víc rozumu než ty. Třeba cítil to samé co ty a bál se, že to nezůstane jenom u toho." ozval se mi v hlavě hlas. Podezřele přimomínal mou nejlepší kámošku Bonnie, expertku na psychologické problémy.

"Jenže co když já bych chtěla, aby se to rozvilo?" zeptala jsem se jí s pocitem naprostého pitomce, který mluví s vlastní představou. Stejně už mi neodpověděla.

"Chceš přečíst pohádku nebo usneš bez ní?" zeptal se Damon. Pořád ještě to neslo stopy sarkasmu předchozí poznámky.

"Usnu i bez ní, ale kdybych si mohla vybrat, tak ji beru všemi deseti." vzhlédla jsem k němu s prosebným pohledem.

"Máš tu ještě tu knížku nebo budu muset vstát?" zajímal se.

"Zbývá mi dočíst pár stránek Eldesta." odpověděla jsem.

"Super, takže se dozvím, jak to dopadlo!" zaradoval se. Vzápětí se chytil za pusu. Já jsem se vytáhla do sedu.

"Ještě tu knížku? Jak to dopadlo? Tys tu knížku taky četl! To proto jsem ji jednou našla založenou na špatné stránce." vyhrkla jsem překvapeně.

"Promiň. Jen mě zajímalo, jaký typ knížek čteš. Mimochodem, máš dobrý vkus." poplácal po hřbetě červenou knihu, kterou vzal z nočního stolku. On už se zase omluvil!

"To je v pořádku. Díky." vykoktala jsem. Pořád ještě v šoku jsem zaujala předchozí polohu. Zašustily stránky. Pak Damon začal předčítat. Když se dostal k pasáži, kdy Eragon strhl svému protivníkovi přilbu, radostně zahulákal:"Já věděl, že Murtagh nemůže být mrtvý!" Jelikož už jsem usínala, ten výkřik mě polekal.

"Pššt. Já nerad. Hezky spi." pohladil mě po tváři. A už počtvrté za jeden den se omluvil! Znovu jsem se nechala konejšit zvukem jeho hlasu, až jsem usnula doopravdy.Ráno mě probudil tichý šepot přímo u mého ucha.

1.kapitola: Když jednoho upíra vykopneš dveřmi, další přijde oknem

2. ledna 2012 v 14:31 | hplovehp |  Vampire Diaries - fanfiction povídky

První kapitola mojí upířiny - chci slyšet váš názor! Jestli sjem vystihla charaktery postav, jestli se vám to líbí,
a tak dále a tak dále. Taky jsem vás chtěla poprosit, pokud máte nějaké známé, kteří mají rádi Vampire diaries, dejte jim to přečíst.
Moc to pro mě znamená. A slibuju, že pokud u téhle kapitoly objevím alespoň jeden koment, přidám kapitolu i K Ro(c)ku i k On ji miluje, ale ona... Doufám, že vás ten slib nažhavil ke komentování. Tak že se připravte a start!

Zase sama. Tuhle jedinou větu vyprodukoval můj mozek potom, co jsem Stefana s falešnou statečností vykopala ze dveří. Potřeboval opravdický lov, ne jen tu svou zvířecí dietu.

S povzdechem jsem se vyplazila po schodech do svého pokoje, kde jsem sebou třískla na postel. Dám vám jednu radu. Než si lehnete na svou postel, důkladně zkontrolujte, jestli už na ní někdo neleží.

"Ne že by nebyl rád, že mi tak otevřeně dáváš najevo své vřelé city ke mně, ale trochu se kroť. Tvoje ubohá postýlka nevydrží všechno." ozval se zpod mých zad hlas plný ironie.

"Krucinál Damone! Co tu děláš?" vyjekla jsem a bleskově vstala. Nadechl se.

"Jo, já vím, že ležíš. Ale proč zrovna v mé posteli?!" předhonila jsem ho. Uznale kývnul.

"Dva body pro Elenu Gilbertovou! No a k těm důvodům... Je jich víc. Například máš úžasně měkkou matraci. A chtěl jsem tě navštívit." vysvětloval, mezitím co se rozkošnicky protáhnul. Musela jsem se pousmát, choval se jako malý.

"Důvod návštěvy?" pokračovala jsem.

"To už jsem si rovnou mohl zaskočit na policejní stanici. To má být výslech?" zakňoural a strčil si hlavu pod polštář.

"Není to výslech. Jen by mě zajímalo, co dělá drzý upíří stočtycetiletý teenager v mém pokoji." odtušila jsem. Většinu jeho smíchu zdusil polštář. Když si ho konečně sundal z obličeje, pořád ještě se culil.

"Jsem rád, že tvůj smysl pro humor vedle Stefana nezakrněl." řekl a posadil se. Popadla jsem druhý polštář a hodila ho po něm. Obratně ho zachytil, upír jeden mizerná.

"Stefan má smysl pro humor." bránila jsem svého přítele.

"Jo, jasně, vždyť to jeho kázání je nejvtipnější věc na světě. Eleno, nechoď ven, řádí tu ďábelský upír, který tě chce zabít. Hezky zůstaň. Eleno, k noze!" parodoval svého bratra.

"Haf,haf." zašklebila jsem se na něj.

"Správně. A vrcholem jeho humoru je: Eleno, dávej bacha, objevila se tu upírka, se kterou jsem měl kdysi dávno pletky. Vypadá přesně jako ty. Tak se nediv, kdyby na tebe zaútočilo zrcadlo nebo tak něco."

Při narážce na Katherine jsem se přestala usmívat. I on si uvědomil, co plácnul. Jeho paže si mě bleskurychle přitáhly na postel a objaly mě.

"Promiň. Tohle byl krach Damonova humoru." omlouval se. Znělo to opravdu upřímně.

"Pozor Damone, ty bereš ohledy na city druhých. Nakonec snad dokážeš i cítit..." začala jsem, jakmile jsem si nahodila srdce.

"Jestli řekneš to slovo na l, tak.... tak..." snažil se reagovat na můj nečekaný útok.

"Mě ukoktáš k smrti?" zakřenila jsem se na něj. Zašklebil se. Jeho ego nemělo rádo takové strefování.

"Ne. Ale budu ti celou noc zpívat I'm too sexy." dokončil svou větu s ďábelským úsměvem. Zkoumala jsem jeho výraz. Byl velmi rozhodný.Takže ho radši nebudeme pokoušet.

"Dobře, žádná slova na el." přikývla jsem. Spokojeně se zazubil.

"Takže, když už jsi odmítla mé dokonalé pěvecké vystoupení, co budeme dneska v noci dělat?" zatvářil se ve stylu můj-nebohý-mozeček-musí-pracovat.

"Co kdybys ty vypadnul a já šla spát?" navrhla jsem.

"Přece bys nepromarnila možnost vyrazit si bez nudného dávej-na-sebe-pozor-a-nedělej-nic-zajímavého-čili-nebezpečného?! A samozřejmě to byla řečnická otázka. Mám pro nás pečlivě připravený program." zničil moje představy o poklidné odpočinkové noci.

"Upozorňuju tě, že do Las Vegas ani na jiné podobné místo nejedu." zachraňovala jsem rychle, co se dalo. Zkalamaně na mě pohlédl.

"No nic. Užijeme si zábavu v místním měřítku." mluvil sám k sobě konejšivým hlasem.

"Převleč se. Nejlíp něco pekelně sexy." dodal ještě. Zakroutila jsem hlavou. Ze skříně jsem si vyndala své oblíbené černé pouzdrové šaty. Zrovna když jsem si chtěla začít sundávat tričko, všimla jsem si, že Damon pořád zůstal v pokoji.

"Mohl bys vypadnout?!" zavrčela jsem podrážděně.

"Když uvidím něco, co jsem ještě nikdy neviděl, dám ti dolar." zkoušel to s prosebným pohledem.

"Ven!" přikázala jsem tak důrazně, že generál Caster by proti mně byl roztomilý Mickey Mouse.

Damon s omluvným gestem vycouval na chodbu. Rychle jsem se převlekla. Trošku jsem se obávala, tenhle upír uměl vymyslet nehorázné šílenosti. Na druhou stranu, měl pravdu v tom, že se Stefanem poslední dobou jen trčíme doma. Vyšla jsem z pokoje a překonala schody. Čekal u dveří.

Nová rubrika

1. ledna 2012 v 19:57 | hplovehp |  Vampire Diaries - fanfiction povídky
Ahojky! Jelikož se mě chytlo šílenství s Vampire Diaries, máme tu novou rubriku. Napadla mě povídka na můj oblíbený pár (Delena forever!) a myslím si (se vší svou skromností), že se mi povedla. Budu ji tu postupně zveřejňovat a zajímal by mě váš názor, jestli se vám moje psaní líbí i bez Harryho Pottera a tak. Ale nebojte se, o svoje oblíbené Poberty nepřijdete, všechny stávající povídky pokračují a mám spoustu nápadů, o kterých vám po dopsaní alespoň jedné z rozjetých povídek dám hlasovat.
Jinak k ději téhle upířiny. Není to zasazeno do přesně vymezeného času. Odehrává se to v době, kdy se Stefan Eleně odcizuje. Naopak Damon se začíná chovat příjemně.
O ději se toho moc říct nedá, ze začátku to bude víceméně vztahový rozbor, později se to trošku zaplete... Ale přece vám nezkazím překvapení!
A pro případné zájemce tady je stručný popis:

Název: Love and other disasters (Láska a jiná neštěstí)

Hlavní postavy: Elena Gilbert, Damon Salvatore, Stefan Salvatore

Vedlejší postavy: Bonnie Bennet, Jenna Sommers, Jeremy Gilbert, Matt Donovan, Vicki Donovan, Katherine Pierce, Caroline Forbes, Klaus, Vicki, Tyler Lockwood, Alaric Saltzman, Emily (možná i pár dalších, na které jsem si nevzpoměla a tímto se jim hluboce omlouvám)

Žánr: romantika, drama, komedie (docela divná směska, ale od všeho trochu tam snad opravdu bude)

O ději jsem už psala nahoře. Pokud by jste chtěli vědět ještě něco, ptejete se v komentářích. Mňaúcta a napište m isvůj názor!