Listopad 2011

12.kapitola: Den jak na houpačce

20. listopadu 2011 v 15:22 | hplovehp |  On ji miluje, ale ona ...
Další kapitolka k OJMAO. Jak říkala moje segra, je to už moc dlouho spokojený. prosím, v téhle kapitole bude lehce nastíněná zápletka, která se vyvine... později. Tahle povídka už se mi stihla dostat pod kůži. Mám ji rozmyšlenou hooodně dopředu, prakticky až do konce. Teď to ještě sepsat.
P.S. Jestli nemáte rádi dramatizování děje, nestěžujte si na mě, ale na mou ségruš. Jako moje múza v tom má na stopro prsty. :D

Od mého prvního milování s Regulusem uběhlo pár týdnů. Čekala bych, že tímhle je už všechno řečeno, že už mě nedokáže překvapit. Zase jsem se pletla. Každý dotek a polibek byl nový, odlišný od předchozích. Pochybovala jsem, že někdy budu moct říct: "Ano, znám Reguluse Blacka."
Nemyslím si, že přede mnou má tajnosti. Ne úmyslné. Spíš mě neustále překvapoval novými stránkami své osobnosti. Občas jsem se v tom topila, ale to mi nevadilo. Topit se v lásce. Nejde to popsat. Je to příliš perfektní pocit.
Sirius se stáhnul. Nebo spíš neměl kdy něco zkoušet, Regulus se mnou trávil téměř veškerý svůj čas mimo vyučování. Vyhovovalo mi to. Jestli předtím jsem Siriuse nesnášela, teď se mi vyloženě hnusí. Něco takového si ke mně nebude dovolovat.
Jo, to jsem ještě chtěla. Svěřila jsem se s celým případem Black vs. Black a Stanleyová Lilly. Tu to řádně rozparádilo. Nešla ani na schůzku s Jimmym, na kterou ji přemluvil. To jsem nechtěla, Jamesovi jsem v téhle záležitosti fandila, ti dva k sobě pasovali.
"Kluci byli a budou. Kámošky jsou důležitější. Znáš přece modlidbu ženy?" naznačila otazník. Zavrtěla jsem hlavou.
"Pane, dej mi moudrost, abych pochopila muže. Dej mi lásku, abych mu mohla odpustit. Dej mi trpělivost na jeho nálady. Jen mi prosím tě nedávej sílu, jinak ho zabiju!!! A hlavně mi dej dobrý kámošky, které mi ho pomohou zahrabat, kdybych ho přece jenom zabila." zarecitovala Lilly pohotově. Rozesmála jsem se.
Nakonec jsem byla vděčná za její společnost. Reguluse si kvůli čemusi odvolala McGonagallová, takže nebýt ní, zůstala jsem sama. Strávily jsme spolu asi dvě hodinky nezávazného povídání. Pak se otevřel vchod a dovnitř téměř vběhnul Regulus. Jak je možný, že všichni okolo mě znají hesla do cizích společenských místností?
"Díky, že jsi mi ji pohlídala." usmál se nejdřív na Lilly a líbnul ji na tvář. Pak se teprve vítal se mnou. Má štěstí, že dal patřičně najevo, jak moc je šťastný díky mé přítomnosti. Málem jsem se smrtelně urazila.
Zbytek večera jsme strávili posezením ve třech. Byla jsem ráda, že ikdyž už jsem s Regulusem spala, pořád dokážeme prožívat tyhle chvilky.
Přesto se mi zdálo, že Regulus dnes není ve své kůži. Prsty mu bezmyšlenkovitě vyťukávaly netrpělivé stacatto do opěrky křesla. V očích se mu objevovalo zamyšlení smíšené se smutkem a bolestí. Někdy to vypadalo, že se do úsměvů a smíchu musí nutit. Nelíbilo se mi to.
"Jsi v pořádku?" zeptala jsem se starostlivě.
"Samozřejmě lásko. Proč bych nebyl?" nahodil rychle americký úsměv a políbil mě na tvář. Moc mě tím sice nepřesvědčil, ale dál jsem to nerozpitvávala. Třeba to z něj dostanu později, v soukromí.
Portrét se otevřel a dovnitř si to vhasil James. Byl evidentně nevrlý, že je tu Lilly s námi, když s ní měl smluvené randíčko on. Lilly se opět prokázala jako vynikající stratég. Přiťapkala těsně k Jimmymu a sladce vemlouvavým hláskem mu vysvětlovala, že tu byla se mnou, protože jsem jako její kámoška potřebovala pomoct. James roztál. Takže tenhle dýchánek pokračoval ve čtyřech.
"No nic, už je docela pozdě." končila Lilly debaty asi v deset. Její brýlatý společník se zatvářil velmi nespokojeně. Pohlédla jsem na Reguluse. Tak nějak jsem doufala, že bychom mohli pokračovat v načatém večeru někde o samotě.
"Jsem dneska šíleně utahaný. Zlobila by ses hodně, kdybych už šel spát?" přerušil moje plánování. Do háje!
"No, jako že by mi to vadilo, tak to teda vadí." vyhrkla jsem. Zasmál se měmu podivnému větnému hybridovi.
"Stačí ti, že budu celou noc snít o tobě?" zkoumal moje rozpoložení. Neurčitě jsem trhla hlavou, když se na mě díval takhle, nedokázala k němu cítit nic než vroucí lásku.
Cvrnknul mě do nosu, pak přejel ukazovákem přes moje rty. Na moment jsme oba zadrželi dech. Následoval hluboký, krásný polibek.
"Uvidíme se zítra?" chtěla jsem slyšet slib.
"A proč tam máš ten otazník?" zeptal se, znělo to hravě a bezstarostně, poprvé za celý večer. Ještě jednou mě krátce políbil a vyšel z místnosti. Otočila jsem se k Lilly a Jamesovi.
"No tak... dobrou." zamumlal Jimmy. Ježíši, a tohle říká idol mnoha bradavických dívek při loučení na prvním rande! Lilly se to nejspíš taky nezdálo. Naprosto nečekaně se vrhla na Jamese a dlouze ho políbila. Pak s potutelným chichotáním vyběhla do dívčích ložnic. James zůstal stát na místě a zíral přímo před sebe s blaženým výrazem ve tváři. Musela jsem se uchechtnout, vypadal jako malé dítě na vrcholu blaha, že mu konečně někdo přečetl pohádku o Krtečkovi.
"Co to jako bylo?!" zeptala jsem se pak se smíchem Lilly.
"Co se divíš. Sama jsi mi říkala, že mám být víc to... imunní...ne...intuitivní...." zasekla se.
"Myslíš impulzivní." doplnila jsem ji překvapeně. To je poprvé, co Lilly Evansová zapoměla, jaké slovo chtěla říct.
"Správně." přitakala.
"Chudák James, ten se z toho asi dlouho nevzpamatuje. Vypadal jako by si vzal celou krabičku extáze a zapíjel to whisky. Já bych se vůbec nedivila, kdybychom ho ráno našli stát pořád na stejném místě." popichovala jsem ji.
"Růžo, ty jsi pako." řehtala se Lilly.
"A co ti na tom přijde zvláštního Mrkvičko? Když moje nejlepší kamarádka je něco takovýho jako ty?!" pokračovala jsemve škádlení.
"Mrkvičko? Něco takovýho jako já? Jen počkej Růženo!" zavřískla a začala velkou polštářovou bitvu. Mlátily jsme se už aspoň pět minut, když se to stalo. Lilly po mě chtěla hodit svůj extra vycpaný polštář. Nevšimla si ale, že se zachytil a špičku jejího starodávného paraplete, které bylo jako obvykle opřené u její postele. RRRRRRRRRRuuuupppp! V pokoji bylo najednou peří jak v kurníku. Pokrývalo celou Lillinu postel, některá pírka poletovala vzduchem.
"Létající péra. Jupí!" zavřeštěla Lilly.

44. kapitola: Merry Christmas... A nehrabe ti?

19. listopadu 2011 v 13:43 | hplovehp |  Ro(c)k z Bradavic
Zlatíčka, je tu další kapitolka k Ro(c)ku. Název se možná zní trošku uhozený, ale kapitolka je celá ... trhlá. Jelikož tahle povídka ještě zdaleka nkončí, jsme teprve v listopadu, vážně by mě zajímalo, jaký bude konečný počet kapitol. No nic, necháme tlachání. O naši tlupu se otřela každoroční, téměř celosvětová choroba. Pohled Anita.

Víkend! Čas bohů a Pobertů. Slíbili jsme si, že musíme podniknout něco velkého. A pak se ožrat, jak si vymiňoval Sirius. Ať prý máme sílu na zmlácení všech Martinů, když ti hajzlíci nepřivezli sníh. No jo, záminka se vždycky najde. Podstatné na tom je, že jsme se všichni vydali do Prasinek.
Po cestě došlo k zásadní změně plánů. Kvůli Remusovi.
"We wish you merry christmas, we wish you merry christmas..." začal si bez jakéhokoli vnějšího podnětu notovat.
"A nehrabe ti?" přeptala se s hranou starostlivostí Ziva.
"Hej, to je ale super nápad!" ozvalo se náhle z mezery mezi zeleným kulichem a černým kabátem. Všichni jsme se na Lilly podívali. Tady se nikdo s žádným nápadem nesvěřoval.
"Vy to nechápete?" podivila se zrzka.
"Ne." odpověděli jsme sborově.
"No když už Rem začal s Vánocema, tak mě to trklo. Mohli bychom tuhle návštěvu Prasinek pojmout jako nakupování vánočních dárků!" triumfálně dokončila.
"Hej, to je ale SUPER nápad!" zavýskl Jimmy. Po zbytek cesty naprosto nechápal, proč my ostatní jdeme zlomení v pase a vydáváme různé chrochtavé zvuky.
Musím uznat, že to přece jen byl dobrý nápad. První obchod, na který jsme zaútočili, byly Kouzelnické oděvy pro každou příležitost. Nebohá stará prodavačka brzo vzdala snahu nás něšjak usměrnit. Prolézali jsme stojany s oblečením a hledali zajímavé kusy.
"Dvanácteráku, tohle beru pro tvýho taťku!" zahulákal Sirius. V rukou měl červené tričko, na kterém se skvěl nápis: Můj syn je často ožralý jako prase, ale právě proto ho mám rád!
"To není vtipný. Lilly, řekni mu něco." mručel James, ikdyž mu cukaly koutky. Jeho přítelkyně chvíli pečlivě pozorovala dotyčný kus oblečení.
"Siriusi... Jsi si jistý, že je to Jaredova velikost?" otázala se po chvíli. Ziva šla po této větě rovnou na podlahu. Za ní se poroučelo i asi padesát krabic, která obsahovaly zimní boty alá Mrazík.
Tenhle obchod jsme mohli opustit. Teda až po zaplacení Jaredova trička a růžového pyžama, co jsme koupili pro Petera. Nápis : Jsem tvoje myšička! a pod ním vyvedený obří živočich, který přípomínal buď miniaturního slona nebo obří mouchu tse-tse, ovšem ani ve snu by mě nenapadlo, že by to mohla být myš. Lepší dárek jsme si pro našeho Péťu ani nemohli přát.
Další cíl bylo Magické šperkařství strýčka Billa. Tenhle starý pán, ač silně nahluchlý, dokáže vyrábět uchvatné ozdůbky na všechny části těla a prodávat je ve svém maličkatém obchůdku.
Lilly okamžitě zamířila k takovým těm indiánským věcem, na kterých je peří. Ziva slintala nad masivně extravagantními výrobky a já si prohlížela obyčejné řetízky s přívěsky. Kluci se tak neurčitě koukali po okolí.
"Brrr... je tu zima." postěžovala si Ziva, když se od Billa dozvěděla cenu svých vysněných doplňků.
"Holky, běžte zatím obsadit místo u Tří košťat. Ať nám tu nezmrznete." navrhoval ihned aktivně Remus. Šlehla jsem po něm pohledem.
"Ale nám není zima..." zaprostestovala Lilly. To už jsme byly vystrčeny na ulici.
"Asi chtějí koupit dárky pro nás." napadlo Zivu. Nechtěli jsme jim kazit překvapení, zařídily jsme se proto podle Remova nápadu.
Stihly jsme každá vypít dva ležáky, než ti tři dorazili. Žádný dárek u nich nebyl vidět, ale snad zdání klame. S tou ožíračkou to nakonec nebylo tak horké. Trošku jsme popili, ale podle našich norem to byl silný podprůměr. Do Bradavic jsme se dokonce vrátili ještě před večerkou.
Probudila jsem se v jednu ráno. Vstala jsem a došla si pro Remuse. Dneska jsem totiž s konečnou platností pochopila Siriovo naříkání, že už to nejde vydržet.
Rem mě důvěřivě následoval, buď netušil, jakou akci plánuju nebo to chtěl taky. Spíš to druhé. Jakmile jsme byli skrytí rozvětvenými keři, povalil mě na zem a začal líbat.

43.kapitola: We can´t back down

5. listopadu 2011 v 16:42 | hplovehp |  Ro(c)k z Bradavic
A další kapitola k Ro(c)ku. Pohled Sirius. Jak bude probíhat zápas? Aneb příběh o jedné větě, která zaznívá u většiny sportovních utkání.

Stáli jsme s Remusem na tribuně a zuřivě mávali našimi pracně vytvořenými transparenty. Nebelvír na tom nebyl moc dobře. Lucas, náš brankář byl dneska úplně mimo. Zmije vedli padesát ku deseti. Na to se nedalo koukat. Dvanácterák vytrvale kroužil nad hřištěm, ale Zlatonka se ne a ne objevit.
"Zlatonka, co je to zlatonka? Jen kulička zlatá, po které Jelen pátrá..." zoufale jsem si veršoval. Mezitím Lucas pustil další střelu. Ze zelené tribuny se neslo jásání, z ostatních nepokojené bučení a povzdechy. Ziva, Anita a Lilly dosud zkoušely dole na trávníku předvádět různé akrobacie. Teď se po sobě podívaly. Svorně vytáhly hůlky a namířily si jimi na krk.
We can't
We can't back down
We can't
We can't back down
We can't
We can't back down
We can't
We can't back down

Jejich hlasy se rozléhaly hřištěm, hra na okamžik ztuhla.

Not right now
We can't back down
Not right now
We can't back down
We can't back down

Vzápětí se znovu rozeběhla. Zmijozelští ale ztratili koncentraci. Přesto vstřelili další branku. Nebelvírští se drželi za hlavy.

Don't close your eyes
We're all in this together
Wherever we draw the line
We're not gonna straddle across it
Or lose it

Tribuny, samozřejmě kromě zmijozelské, se postupně začínali pohybovat do rytmu.

We can't back down
There's too much at stake
This is serious
Don't walk away
We can't pretend it's not happening
In our backyard
Our own home plate
(No way)
We've been called out
(We've been called out)
Do you hear your name?
(Yeah)
I'm not confused
Let's win this thing

Když znovu opakovali počáteční slova, několik lidí se k nim připojilo svými hlasy.

(Let's do it)
We can't back down
There's too much at stake
Don't walk away
Don't walk away, yeah

Marry, nebelvírská střelkyně, obešla všechny zmijozelské hráče a strefila se do prostřední obruče, těsně nad hlavu jejich brankaře. Davy fanoušků Nebelvíru zajásaly.

Don't get me wrong
I don't like confrontation
I'd rather we all just get along
Music should be undivided, united

Vzápětí vyrazili do akce další dva nebelvírští střelci. Dick a Joseph. Několikrát si rychle přihráli. Zmijozelští, dokonale zmatení obklopili Dicka. Joseph si vklidu střelil do téměř nechráněné obruče.

We can't back down
There's too much at stake
This is serious
Don't walk away
We can't pretend it's not happening
In our backyard
Our own home plate
(No way)
We've been called out
(We've been called out)
Do you hear your name?
(Yeah)
I'm not confused
Let's win this thing
(Let's do it)
We can't back down
There's too much at stake
Don't walk away
Don't walk away, yeah

Zpívali si už celé nebelvírské tribuny. Grennsleeve, zmijařský odrážeč, vyslal potlouk směrem na Jamese a Josepha. Vyhnuli se mu tak, že každý udělal se svým koštětem několik efektních přemetů. No a to už všichni poskakovali jako diví. Tohle bylo nebelvírské famfrpálové družstvo jaké znali.
Dick vstřelil další gól. Zmijozelští potom rozehráli svou akci. Mackrelova střela ale zůstala pevně v Lucasových rukavicích. Jako na povel všichni fanoušci v rudé barvě ukázali zeleným dlouhý nos.

We got a situation that we can't ignore
'Cause ignorance is not bliss
We don't have to take this, no
With every big decision
Comes an equally important share of the risk
We gotta take this

Joseph kličkoval k zmijozelským obručím. Jeho pohyb se snažil kopírovat Greensleeve, ale nestíhal. Joseph galantně přihrál Marry, která bez problému proměnila. Už je to vyrovnaný! Remus si nervózně muchlal svůj transparent. Jáposkakoval jak hyperaktivní veverka na kávové plantáži.

We can't back down
There's too much at stake
This is serious
Don't walk away
We can't pretend it's not happening
In our backyard
Our own home plate
We've been called out
Do you hear your name?
I'm not confused
Let's win this thing
We can't back down
There's too much at stake
Don't walk away
Don't walk away, yeah
We can't back down

V rychlém sledu za sebou se znovu prosadili všichni tři naši střelci. Vedli jsme! Jimmy, teď to musíš dát. A taky že dal! Prudce slétl dolů a jeho prsty se sevřely okolo zlatého míčku.
"Nebelvír vyhrál!" rozlehlo se celým stadionem. Seběhli jsme s Remusem dolů za holkama.
"Miluju tě Jelene!" zařval jsem k nebi.
James letěl přímo za náma. Když byl už asi jen metr nad zemí, seskočil a vrhnul se k LIlly. Začali se líbat, jako by tím měli spasit celou planetu.
"No snad si nemyslíš, že si vítězného kapitán jen tak uzmeš pro sebe zrzko?" zakřenila se Anita a mrkla na Zivu. V zápětí se obě vrhly na líbající se páreček. S Remusem jsme se po sobě podívali. Pak jsme je následovali. Lilly a Dvanácterák to pochopitelně nemohli ustát, takže jsme se nakonec válely po trávě.
"A tak se věta : Oni to nezvládnou změnila na: My to vyhráli!" ozval se přidušeně Remus. Byl někde vespod našeho hromadného objetí. Já měl jiný starosti. Uspořád pařbu hned, nebo až zítra. Když jsem se tak díval na Lilly s Jamesem... zítra. Nejen, že ti dva by sse asi po chvíli někam vytratili. Ale pozorovat je bylo nesmírně inspirativní. Přitáhnul jsem si k sobě Zivu a nechal se líbat.

11. kapitola: Od tebe to sedí!

2. listopadu 2011 v 20:09 | hplovehp |  On ji miluje, ale ona ...
Zase jedna kapitolka k OJMAO. Doufám, že se vám to bude líbit. mě to připadalo docela fajn. Napište mi prosím pár komentářů. Potřebovala bych trošku nastartovat sebevědomí. Ne že bych na to neměla lidi i v reálu (díky ségruš a Pavli) , ale slyšet hezké věci o svojí práci je vždycky příjemné. K téhle kapitolce jsem vytvořila i video : http://www.youtube.com/watch?v=m4XQQjePEdA

Regulus ten náš zameškaný den dokonale omluvil. U McGonagallky! Povyprávěl jí napínavou story o tom, že mi bylo zle, ale nechtěla jsem na ošetřovnu, a on, jako můj přítel, o mě pečoval. Ona mu to zbaštila! Ještě se mě ustaraně vyptávala, jestli už se cítím dobře. Zamumla jsem něco o tom, že už je mi fajn.
Škola byla k nevydržení. Kudlibabka už se vrátil a tím pádem už se mnou Regulus na hodinách být nemohl. Nemohla jsem se dočkat odpoledne. Ale zase to nevycházelo podle mých představ! Již zmiňovaný profesor bylinkářství si Reguluse vyžádal, aby mu s něčím pomohl. Třeba budou třídit semínka nebo co já vím.
Regulus se proto se mnou přišel krátce pozdravit po mojí poslední hodině. Řekl mi, ať si od něho trošku odpočinu a něco podniknu s Lilly. Bručela jsem. Nevidím ho celý den. Slíbil, že se utrhne co nejdřív jakékoli další námitky mi slíbal ze rtů. V tu chvíli jsme byli ztraceni jeden v druhém. Regulus by snad ani neodešel, kdyby se tam neobjevil ten nechutný krtek Kudlibabka!
S povzdechem jsem se uklidila do společenky. V hábitu mi začalo být horko. Zaběhla jsem se převleknout. Když jsem si sedala podruhé, měla jsem na sobě Lehké šaty s trojúhelníkovými prostřihy na bocích.
Vchod se otveřel. Dovnitř vpochodoval Sirius. Okamžitě jsem se ostražitě postavila. Několika rychlými kroky se ke mně přiblížil. Zamračila jsem se.
"Rose... mě to mrzí." zašeptal.
"Šetři si ty kecy." zavrtěla jsem hlavou.
"Asi tě miluju..." pokračoval. On je snad hluchý!
"Haha. A Lilly by se zamilovala do Jamese, kdyby se převlíknul za brokolici." zasmála jsem se sarkasticky. Chytil moji ruku a položil si ji na srdce. Pomalými krouživými pohyby si jí masíroval hruď.
"Možná to nedávám tak najevo, ale srdce mám. A bolí mě, když shazuješ moje city." vysvětloval zapáleně. Znejistěla jsem. Mluvil tak upřímně...
Vyložil si moje zaváhání po svém. Z ničeho nic si mě přitáhnul k sobě; stála jsem zády k němu. Tisknul se ke mně jak jen mohl. Krk mi ovíval jeho zrychlený dech. Jedna jeho ruka držela moje ruce, abych se nemohla tak snadno vyprostit. Druhá se pomalu zasunula do průstřihu na šatech. Cítila jsem, jak jeho vzrušení stoupá.
"Neříkej mi, že si na tu noc nepamatuješ..." šeptal mi roztouženě do ucha. Povedlo se mi vytrhnout se mu.
"Pamatuju si tu noc. Byla nejhorší v mém životě." odsekla jsem a nenávistně si ho změřila. Po tváři mu přeběhlo překvapení, ale i trocha smutku a bolesti. Beze slova odešel.
Najednou jako by se ochladilo. Vyběhla jsem do dívčích ložnic. Naštěstím tam nikdo jiný nebyl. Rychle jsem našla jeden ze svých svetrů a zachumlala se do něj. Malinko to pomohlo. Nevolnost ze Siriuse a vlavně ze sebe samé mi však zůstala. Jak si to vůbec představuje? Objeví se jen tak a tohle udělá! A jak si to představuju já? Ublížil mi, choval se ke mně jak podřadné věci. Ale jeho dotyky, ať nepříjemné a nechtěné, ve mně vzbuzují touhu. Touhu znova ho povalit na zem, svlékat, líbat... Zavrtěla jsem hlavou.
Kůže, kde se mě dotknul, mi najednou připadala jako infikovaná. Vyhrabala jsem nějaké čisté oblečení, sprchový gel a šla jsem do umýváren. Teplá voda se mnou dokázala zázraky. Sice jsem se pořád cítila provinile, alespoň jsem se zbavila stop po Siriusově doteku. Vylezla jsem ze sprchy, osušila se a oblekla se do čistého oblečení. Podívala jsem se na šaty, které zůstaly ležet na podlaze. Zvedla jsem je a hodila do koše.
S Regulusem jsem se potkala na půl cesty k nebelvírské společence. Všechna ta radost, zbožňování a dokonce náznak touhy v jeho očích. Zatočila se mi z toho hlava. Objal mě kolem ramen.
"Neskutečně se to vleklo." postěžoval si. Ukryli jsme se znova do Komnaty nejvyšší potřeby. Tentokrát nebyla zařízená tak šíleně romanticky. Spíš tak nějak jednoduše a efektivně. Takhle nějak bych chtěla, aby vypadala ložnice v mém domě, teda až nějaký budu mít. Usadili jsme se s Regulusem u malého stolku před postelí.
"Musím ti něco říct." nadechla jsem se. Nechtěla jsem před ním nic skrývat. Popsala jsem mu celou tu historii se Siriusem, včetně dnešní přepadovky. Chvíli se soustředěně mračil, pak se jeho obličej vyjasnil.
"Jsem rád, že jsi mi to řekla." usmál se a políbil mě.
"Ty se nezlobíš?!" hlesla jsem překvapeně, když se odtáhnul.
"Měl bych?" podivil se upřímně.
"Asi jo." pokrčila jsem rameny. Najednou jsem si tím nebyla tak jistá.
"Rozeberme si to realisticky. Tehdy jsme si jeden druhého ještě pořádně nevšimli. Ty jsi byla nezadaná. Tohle byla tvoje svobodná vůle." snažil se osvětlit mi své stanovisko.
"Moje pitomost." zabručela jsem.
"Nebo." souhlasil rozpustile. I já se pousmála, jeho veselí bylo nakažlivé.
"Musíš mi říct, kdyby si brácha moc dovoloval. Nenechám nikoho, aby mi moji Růžičku uthnul." pokračoval a maličko zvážněl.
"Připadám si vedle tebe vážně nicotně. Ty jsi dokonalý a já...hmmmmmm" nemohla jsem pokračoval, protože mě začal líbat. Když si mě vyzdvihnul, aby mě odnesl na postel, líbal mě na krku. Ústa jsem měla volná. Jenže to už jsem dávno zapoměla, co jsem chtěla říct.
Žuchnuli jsme na postel kde jsme pokračovali v líbání. Zase to bylo jiné než posledně. Víc dravé, živočišné. Navíc už jsme se tělesně poznali. Věděli jsme, co tomu druhému je příjemné. Mě malém dovedly k šílenství jeho dotyky na mém krku, Reguluse slastně mučilo zkoumaní jeho hrudi mými rty.
O dost (no dobře o hodně moc) později jsme leželi přitulení jeden k druhému. Mám ráda tyhle chvíle po. Cítím se tak příjemně unavená a můžu nasávat jeho vůni dle libosti.
"Říkal jsem ti dneska, že tě miluju?" zeptal se Regulus tiše.
"Ano. Asi. Nejsem si jistá. Byla jsem zaměstnaná jinde." přiznala jsem. Určitě jsem nabrala lehký odstín červené. Uchechtnul se.
"Miluju tě." řekl potom. Zvedla jsem hlavu, abych mu viděla do očí. Byly něžné a láskyplné, ikdyž ještě pořád byl vidět zbytek vzrušení, které námi před chvíli cloumalo. Položila jsem ruku na jeho tvář a začala prsty zkoumat každou část jeho obličej. Rty jsem si nechala nakonec. Pod mým dotekem se otevřely.
"Miluju tě."zašeptala jsem. Přitáhnul si mou hlavu ke své a políbil mě. Bylo to dostatečně něžné, aby mě to přesvědčilo o jeho bezmezné důvěře. Zároveň dost vášnivé na to, aby se mi zrychlil dech a rozechvěly rty.