Smrt, svíčky a černé brýle

27. října 2011 v 21:23 | hplovehp |  Jednorázovky
Omlouvám se. Chtěla jsem přidat další kapitoly. Ale nejde to. Umřel mi děda. Byl už nějakou chvilku v nemocnici. Přesto to nikdo nečekal, on se den ode dne uzdravoval. Jenže pak najednou zkrat...a je fuč. Dozvěděla jsem se to včera asi v deset večer. Spala jsem velmi málo, většinu noci jsem probrečela. Teď jsem ve stavu nevěřícné otupělosti. Čekám, že se tu někde děda objeví a vysměje se nám, jací jsme blbečkové, že se necháme tak snadno nachytat.
Ono je prostě neuvěřitelné, že by tu najednou nebyl. K psaní povídek mě vlastně přivedl on. Odmala mě učil různé básničky a texty písniček. Ukazoval mi spoustu knížek. Poslední dobou dobrodružné. A já jsem řekla, že si je přečtu později...Zamračený Myslím, že si je teď přečtu. Ale to nebude ono. Do háje. Já si o nich chci povídat s ním!
Omlouvám se za ten smutný úvod, ale ani článek samotný nebude o nic lepší. Je to taková moje úvaha o...všech těch smutných věcech. A takové rozloučení s dědou.

Smrt. Už jenom to slovo lidi děsí. Do mého života doposud nezasáhla. Až teď. Bolí to. Vlastně se bolest střídá s děsivou otupělostí. Vyčítám si úplně všechno. Určitě jsem mohla udělat pro dědu víc. V hlouby duše vím, že to není pravda, ale co je mi to platné?
Snažím se ovládat, kvůli taťkovi. Jeho to sebralo taky dost krutě. Vlastně je z toho v háji celá rodina. Každý ho měl rád a nikdo si nedokáže představit, že prostě zmizel, není.
Pohřeb v pondělí. Domlouvá se smuteční hostina. Dělá se mi z toho špatně. Jak vůbec může mít někdo po pohřbení svého blízkého chuť k jídlu?! Já teda ne.
Dneska taťka zapálil svíčku. Vždycky jsem přemýšlela, proč se za mrtvé zapalují. Teď mi to konečně došlo. Symbolizují teplo, která z jejich těla vyprchalo. Jiskry v jejich očích, které už nikdo nikdy neuvidí. Taky naši zoufalou naději, že je ještě někdy uvidíme.
Chci se dostat ještě k poslední věci. K slunečním brýlím. Skoro v každém filmu, kde je nějaký pohřeb, je mají lidé nasazené. Stejně jako u svíček jsem nechápala jejich význam. Teď už vím. Sama si je dokonce hodlám vzít. Nechci, aby děda viděl moje opuchlé oči a slzy, co mi z nich určitě potečou. Jeho vnučka přece není žádná srábotka!
Vyvodila jsem z téhle zkušenosti jeden závěr. Nebojím se smrti. Ne svojí. Mám strach, že mi umřou ti, které mám ráda. Jeden z nich už to udělal. Takže dědo, promiň, že sem píšu ty sentimentální salátiny. Měj se tam hezky a dávej na nás pozor. Pápá.

Vím. Chaotické, nesrozumitelné, neuspořádané, nepochopitelné. Ale pravdivé.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Klikni a udělej mi radost:

KLIK

Komentáře

1 Koki Koki | 28. října 2011 v 9:55 | Reagovat

To mě moc mrzí. Minulý rok jsem si prošla tím samým. S mojí babičkou to bylo úplně stejné a říkala jsem si stejné věci jako ty. Vím jak moc tě to teď bolí.

2 hplovehp hplovehp | Web | 28. října 2011 v 14:08 | Reagovat

[1]: Díky. Ikdyž tě v reálu neznám, jsi moc fajn.

3 Lilka Lilka | 28. října 2011 v 14:38 | Reagovat

To je mi moc líto :-( mě umřela babička když mi bylo asi 6 a pamatuju si že sem z toho byla celá špatná :-/ takže ještě jednou je mi to moc líto.

4 hplovehp hplovehp | Web | 28. října 2011 v 16:10 | Reagovat

[3]: Díky. Je zvláštní, že mě litují lidé, které jsem v životě neviděla. Ale jsem ráda, že vás mám. Zkusím vám sepsat kapitolu, ale nečekejte zázraky.

5 Lilka Lilka | 28. října 2011 v 16:51 | Reagovat

nemáš zač ;-) už se těším na další a drž se :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama