Říjen 2011

42. kapitola: Famfrpál a jiné bradavické vymoženosti

30. října 2011 v 15:21 | hplovehp |  Ro(c)k z Bradavic
Další kapitolka je tady. Naši hrdinové se konečně po dlouhé době zase vrací do školy. Jenež ouha! Ve škole se provoz nezastavil a tak mají co dělat, aby zvládli příval povinností, který se na ně valí. Ustojí to? Přečtěte si. Jo a pohled je Remus.

Šílenost! Tak jedině by se dal nazvat náš návrat do školy. Dostali jsme strašnou kupu úkolů a povinné četby. Jimmy to má ovšem nejhorší. Jemu navíc oznámili, že hned tento pátek hraje Nebelvír se Zmijozelem. Takže chudák Jelen svolává tréninky na možnou i nemožnou dobu, aby se mužstvo sehrálo. Ale kdy se učí a spí, to je ve hvězdách.
Holky se rozhodly, že utvoří roztleskávačský tým. Vlastně to byl Lillin nápad. Ale Zivu, Anitu, Lenu, Sarah a Alice nadchnul taky. Jo, ty všechny na tom makají. Ve volných chvílích mezi biflováním si vyrábějí pom-pomy a nacvičují různé akrobacie. Já a Tichošlápek jsme byli donuceni kreslit asi milion transparentů. Prý ať taky něco děláme pro týmového ducha. To bych ještě bral, ale když ty potvůrky potom přijdou a zeptají se, co tam dělá ten žlutý krtek, když ses s tím dvě hodiny piplal a má to být lev... Děs.
Padali jsme na hubu. U některých myšleno doslovně. Množili se u nás úrazy. Od nepohyblivých rukou přes pochroumané nohy a modřiny od Potlouků až po vykloubená ramena.
Večer před zápasem jsme se sešli ve společnce. Lilly donutila Jelena uznat, že teď už trénink nemá smysl. Vypadali jsme jak zmoklý myši přejetý parním válcem.
Postupně se všichni rozcházeli do ložnic. Nakonec jsem zůstal o samotě s Anitou. S rozostřeným pohledem zírala do ohně. Vypadala jako malé vyděšené jehně. To sedí, když já jsem velký zlý vlk. Ha ha.
"Zlati, já to zítra nezvládnu."prohlásila. Přitáhnul jsem si ji blíž k sobě.
"Chodila jsi dva roky do baletu a tři roky dělal krasobruslení?"
"Ano, ale..."
"Umíš udělat stojku, salto a hvězdu?"
"Ano, ale..."
"Tak čeho se sakra bojíš?" podivil jsem se upřímně. Na tváři se jí objevil úsměv.
"Díky."
"Nemáš zač."
"Ale mám. Za tebe."
Začali jsme se líbat. Po chvíli to z romantiky přešlo do vášně. Anita mi sundala tričko. Zarazil jsem se.
"Neboj. Věříš mi?" zašeptala Anita. Místo potvrzování už známé skutečnosti jsem ji znovu políbil.

Krátké. Vím. Omlouvám se. Dneska prostě nebyla nálada na dlouhé rozepisování. Příště se to pokusím napravit. Budete tu mít rozepsaný ten zápas Těšte se!




41. kapitola: Španělská párty

28. října 2011 v 19:16 | hplovehp |  Ro(c)k z Bradavic
Ahoj, přidávám sem další kapitolu. Je to takový hokus pokus. Vy víte proč. Doufám, že to nebude moc děsné. Pohled Ziva.
Když se Lilly s Jimmym vrátili z Řecka, vypadali tak sladce, že bych si je nejradši dala do čaje. Nehli se od sebe ani na krok. Bohužel jsem se už za dva dny museli vrátit do školy. Ikdyž nemáme si na co stěžovat, tenhle školní rok jsme furt v tahu.
Jelikož jsme prozatím neměli čas udělat si tu pořádnou pařbu, museli jsme to před odjezdem napravit. Podle plánů to vypadalo na něco velkého. Přemístí se sem Janis a Kostas z Řecka. Pozvali jsme taky nějaké místní kluky. Naším úkolem bylo sehnat holky. To není problém. V Bradavicích máme velký výběr.
Počítala jsem, kolik lidí by se nakonec mělo sejít. Já, Sirius, James, Lilly, Anit, Remus, Amy, Chad, Severus, Annie, Janis, Kostas. Nějací ti Španělé. Z Bradavic jsme pozvali Alici Shellyovou, možná si ji pamatujete, hraje s náma na bicí. Další na seznamu byla Lena Mortimerová, bledá, maličko stydlivá, s řeckými kořeny. Haha, budeme dovážet Řekům Řekyně z Anglie. Poslední holka, kterou jsme se rozhodli pozvat, byla Sarah Greyová, potrhlá pařička z Mrzimoru. Pokud dobře počítám, minimálně patnáct lidí. Wow, to už bude stát za to.
Holky přijely dřív, abychom se společně připravily. Kluci (hlavně Sirius s Jimmym) chtěli asistovat. Poslaly jsme je chystat výzdobu a (hlavně!) pití. Doufám , že nás znáte už natolik dobře, aby jste chápali, že se na tomhle večírku nebude pít limonáda.
Když jsme s holkama dokončily věchny úpravy zevnějšku, museli jsme naprosto vyčerpat slovní zásobu, abychom se mohly navzájem pochválit. Šaty byly různé, všechny se mi ale líbily. Makeupem jsme se moc netýraly, i vlasy zůstaly rozpuštěné. Až na Lilly, ta si je sepla do drdolu.

Ukízka šatů:
Lilly:





















































Já (Ziva) :































Anita:

























Amy:








































Annie:

































Alice:

























Lena:

















Sarah:


















No a kluci se taky nedali zahambit. Těch španělů přišlo nakonec povícero, takže je sem nedávám, aby se někdo neurazil. Ale naši známou klučičí tlupu plu Janise s Kostasem vám tam hodit můžu.

Ukázka klučičího oblečení:
James:





























Sirius:

















Remus (docela rebelské na Rema, nemyslíte?) :








































Chad:




























Severus:



























Kostas:


















Janis:


























Celá tahle šílenost se konala ve velkém sále Potterovic španělského sídla. Jimmyho rodiče a prarodiče se laskavě uvolili navštívit dnes nějaké známé. Takže tohle bude čistě mládežnická párty.
Španělé tu měli povětšinou svoje holky, to jim ale nezabránilo v tom, aby na nás hvízdali a házeli obdivné pohledy. Sirius mi majetnicky ovinul ruku okolo pasu. Všimla jsem si, že to samé udělali i James, Remus a Severus. Do Janise se opatrně zavěsila Lena. Na Kostase se nalepily Sarah a Alice. Ten z toho byl nejmíň v třicátém nebi a hrdě si svůj harém odvedl ke stolu s pitím.
Zatím tu až na tlumené hovory bylo ticho. Jako první se iniciativy chopil Jimmy. Švihnul hůlkou a rozezněla se tu pomalá klavírní melodie.

Odkaz na písničku:
http://www.youtube.com/watch?v=4ECsaasfS-A

"Něco klidnějšího pro začátek. Přeju hezké ploužení." uvedl písničku jako správný Dj. Pak si přitáhnul Lilly a začali se otáčet. My se Siriem taky. Asi bych od něj chtěla moc, kdybych mu dala ruce jinam než na můj zadek. Anita s Remusem se zase předváděli, rvali do toho krasobruslařské figury a různé zvedačky. Amy a Chad předváděli něco jako tango v rytmu valčíku. Zvláštní. Janis a Lena se pohybovali po parketu jakoby se brouzdali vodou. Sarah velkoryse přenechala Kostase pro tenhle tanec Alici a otáčela se sama.
"Klucí, pojďme zatancovat na nějakou kravinu!" zahulákal někdo. Počkat! To byl Janis! V životě bych něco takového zrovna od něj nečekala. Ikdyž Remus se taky nezdá a přijde si sem v takovém ohozu. Můj boyfriend se nechal inspirovat. Opsal hůlkou kličku a začala hrát rytmická písnička. Zase Britney Spears. Pak jsem tu písničku poznala a málem jsem se složila smíchy.

Odkaz na písničku:
http://www.youtube.com/watch?v=DdzS1llp4xI

Kluci se postavili do řady a začali kroutit boky a dělat různé trhavé pohyby pánví. Bylo to směšné. Ale děsně sexy. Kývla jsem na holky. Postavily jsme se naproti svým klukům. Pro přebývající Sarah se tu bleskově objevil jeden ze Španělů. Kluci si nás přitáhli do náručí. Teď se teprve děly věci. Kluci si s námi pohazovali, jakobychom odjakživa chodili do akrobatického rock´n´rollu. Slyšela jsem vedle sebe Lenino pištění a modlila se, aby mě Sirius nepustil. Naštěstí se to nestalo písnikčka skončila a my holky jsme pomalu sklouzly do náručí svých protějšků.
"Zabiju tě." oznámila jsem zadýchaně Siriusovi.
"Taky tě miluju." odpověděl a zakřenil se. Nevydržela jsem to a smála jsem se taky.
Sotva jsem si stačila dát jednoho panáka, uslyšela jsem známou melodii. Rychlostí blesku jsem křápla skleničku na stůl a zdrhala na parket. Ostatní holky z naší skupinky taky. Aby každá měla dost místa, rozdělily jsme parket na poloviny. Na každé z nich jsme byly čtyři. Dala jsem si záležet, abych se vlnila přímo před Siriusem. Se mnou na polovině byla ještě Amy, Alice a Sarah.

Odkaz na písničku:
http://www.youtube.com/watch?v=5R6waNyDGQc

Co vám budu povídat, dělaly jsme všem přítomným klukům schválnosti. Různé otočky, prudké záklony, pohyb pánvemi... a tak podobně. Nejen naši právoplatní partneři, ale i Španělé usilovně polykali a zatínali pěsti. Když jsme dotančily, přihopkala jsem s úsměvem k Siriusovi.
"Co mi to děláš?" zaúpěl. Jakmile mě stisknul v náručí, pochopila jsem, co myslel.
"Klídek. Máš na to celej večer a noc. To rozchodíš." pošklebovala jsem se.
"Jsi zlá na chudáčka Siriuska." postěžoval si. Dočkal se akorát smíchu.
Další písničkou se strefili Siriusovi do noty. Od začátku byl na mě nalepený. Ne že by to bylo nepříjemné.

Odkaz na písničku:
http://www.youtube.com/watch?v=1YAa5KCMLHw

"Tlačíš." upozornila jsem Siria. Pochopil a rozesmál se. Uvolnil sevření a nechal mě několikrát se otočit. Pak si mě znovu nalepil na sebe. Naštěstí jsme měli soukromí v koutku parketu. Hvězdami teď byli Amy a Chad. Předváděli jednu ze svých neskutečných kreací. No jo, to se to machruje, když se odmala závodně tancuje!
Mě bohatě stačily moje a Siriovi pohyby. V tak těsné blízkosti pohyby pánví měly jistý efekt. Na Siriusovi to bylo hodně vidět. Spodní ret se mu slabě třásl a oči měl horečnaté. Bavilo mě takhle ho vyvádět z míry.

Párty pokračovaal asi do jedné ráno. Pak se konečně všichni rozešli. Sirius mě nedočkavě dotáhnul do našeho pokoje, kde mě začal zuřivě líbat. Vytrhla jsem se mu.
"Nic takové. Jsem unavená." zavrtěla jsem hlavou. No, unavená jsem opravdu byla, ale nějaká ta energie mi ještě zbývala. Spíš jsem ho chtěla potrápit. S kvílivým povzdechem se svalil na postel. Dala jsem si záležet, abych se převlékala na místě, odkud mě viděl nejlíp. Podle zrychleného dechu jsem poznala, že to účinkuje. Navlekla jsem na sebe jednu z těch titěrných saténových košilek, které mi věnovala Lilly na loňské Vánoce. Myslela jsem, že mi budou celkem na dvě věci. No vida, přece se hodí.
Položila jsem se na postel. Schválně jsem se dívala všude možně, jen na Siriuse.
"Ty se dneska nezakryješ?" zeptal se přidušeným hlasem.
"Ne. Proč?" dráždila jsem ho. Zcela umýslně jsem pokrčila jednu nohu, takže se mi odhalilo dalších pár centimetrů stehen. Neodpověděl.
"Dobrou noc." usmála jsem se a zhasla světlo. Postel zavrzala, jak se ke mně otočil zády. Dobře, už ho můžu přestat týrat. Začala jsem se dotýkat rty jeho krku. Slastně zavrněl. Pak se prudce přetočil, takže jsem byla pod ním. Začal mě líbat.
"Proč... mě... tak... týráš...?!" dostával ze sebe mezi polibky.
"Prostě mě to bavíííí...." vzdechla jsem, kdy mě líbal na krku.
"Potvoro!"
"Miluju tě."
"Taktéž."

Smrt, svíčky a černé brýle

27. října 2011 v 21:23 | hplovehp |  Jednorázovky
Omlouvám se. Chtěla jsem přidat další kapitoly. Ale nejde to. Umřel mi děda. Byl už nějakou chvilku v nemocnici. Přesto to nikdo nečekal, on se den ode dne uzdravoval. Jenže pak najednou zkrat...a je fuč. Dozvěděla jsem se to včera asi v deset večer. Spala jsem velmi málo, většinu noci jsem probrečela. Teď jsem ve stavu nevěřícné otupělosti. Čekám, že se tu někde děda objeví a vysměje se nám, jací jsme blbečkové, že se necháme tak snadno nachytat.
Ono je prostě neuvěřitelné, že by tu najednou nebyl. K psaní povídek mě vlastně přivedl on. Odmala mě učil různé básničky a texty písniček. Ukazoval mi spoustu knížek. Poslední dobou dobrodružné. A já jsem řekla, že si je přečtu později...Zamračený Myslím, že si je teď přečtu. Ale to nebude ono. Do háje. Já si o nich chci povídat s ním!
Omlouvám se za ten smutný úvod, ale ani článek samotný nebude o nic lepší. Je to taková moje úvaha o...všech těch smutných věcech. A takové rozloučení s dědou.

Smrt. Už jenom to slovo lidi děsí. Do mého života doposud nezasáhla. Až teď. Bolí to. Vlastně se bolest střídá s děsivou otupělostí. Vyčítám si úplně všechno. Určitě jsem mohla udělat pro dědu víc. V hlouby duše vím, že to není pravda, ale co je mi to platné?
Snažím se ovládat, kvůli taťkovi. Jeho to sebralo taky dost krutě. Vlastně je z toho v háji celá rodina. Každý ho měl rád a nikdo si nedokáže představit, že prostě zmizel, není.
Pohřeb v pondělí. Domlouvá se smuteční hostina. Dělá se mi z toho špatně. Jak vůbec může mít někdo po pohřbení svého blízkého chuť k jídlu?! Já teda ne.
Dneska taťka zapálil svíčku. Vždycky jsem přemýšlela, proč se za mrtvé zapalují. Teď mi to konečně došlo. Symbolizují teplo, která z jejich těla vyprchalo. Jiskry v jejich očích, které už nikdo nikdy neuvidí. Taky naši zoufalou naději, že je ještě někdy uvidíme.
Chci se dostat ještě k poslední věci. K slunečním brýlím. Skoro v každém filmu, kde je nějaký pohřeb, je mají lidé nasazené. Stejně jako u svíček jsem nechápala jejich význam. Teď už vím. Sama si je dokonce hodlám vzít. Nechci, aby děda viděl moje opuchlé oči a slzy, co mi z nich určitě potečou. Jeho vnučka přece není žádná srábotka!
Vyvodila jsem z téhle zkušenosti jeden závěr. Nebojím se smrti. Ne svojí. Mám strach, že mi umřou ti, které mám ráda. Jeden z nich už to udělal. Takže dědo, promiň, že sem píšu ty sentimentální salátiny. Měj se tam hezky a dávej na nás pozor. Pápá.

Vím. Chaotické, nesrozumitelné, neuspořádané, nepochopitelné. Ale pravdivé.

10.kapitola: Your love is mine tonight

24. října 2011 v 20:21 | hplovehp |  On ji miluje, ale ona ...
Ty kráso, už desátá kapitola! Kde jsem k tomu přišla? Není to tak dávno, co tahle povídka začínala, a teď tu máme první desítkový mezník. Připadám si jako maminka, jejíž dítě slaví narozeniny. A jelikož je to jeden z mezníků povídky, zaslouží si, aby se v něm stalo něco velmi krásného a zajímavého... Dala jsem si záležet, vypracovala jsem i video, doufám, že to oceníte.

Úterý. Zvláštní den. Už od rána bylo zataženo, mraky jen občas propustily sluneční paprsky. Chladný vánek kolébal stromy v pomalém rytmu valčíku. Všechno den den bylo takové poklidné, rozvláčné.
Regulus na mě čekal před společenskou místností. Polibek na pozdrav byl velmi opatrný. Nelíbilo se mi to, zoopakovala jsem to s větší razancí. Usmál se. Na snídani jsem měla cereálie. Pamatuju si to proto, že mě krmil. Po dojedení celé misky mi po tváři stékala kapka mléka. Naklonil se a něžně mi ji slíbal z tváře. Přes jeho rameno jsem viděla Siriusův ztrápený a nenávistný pohled. Na okamžik jsou ucítila potřebu ho jít pohladit, říct mu, že všechno bude fajn. Vzápětí jsem tu myšlenku zavrhla.
"Taky jsi mě nechal trpět samotnou." řekla jsem mu v duchu a odvrátila od něj pohled.
Nemám ponětí, co jsme ten den měli za předměty. Před začátkem první hodiny si ke mně Regulus přitáhnul židli. Celé hodiny mě objímal okolo ramen a držel za ruku. O přestávkách mě líbal. Přemýšlela jsem, jestli se mi někdy povede rozpoznat nějaký jednotný rys jeho polibků. Pokaždé, když mě políbil, to bylo jiné. Ani tohle nebylo vyjímkou. Nechávala jsem se unášet tím pocitem, že chce být se mnou. Nadmíru příjemné. Líbal mě tak hloubavě, něžně. Přesto to bylo tak intimní, až i v mém, jinak cenzury naprosto neschopném mozku vyvstaly obavy, jestli to není pro veřejnost příliš. Reguluse zřejmě názor ostatních nezajímal. Líbal mě čím dál důvěrněji a ignoroval případné čumily.
Když vyučování (konečně!) skončilo, vzal mě do náruče a odnášel si mě pryč. Lilly mi, než jsme zmizeli z dohledu, ukázala zdvižený palec. Usmála jsem se.
Vešli jsme do nějaké místnosti. Regulus mě postavil na zem, pořád měl ale ruku ovinutou okolo mého pasu. Rozhlédla jsem se kolem. Byla to velikánská místnost, s intimním osvětlením. Přes velké okno byla pověšený karmínově rudý závěs. V koutě, jakoby tam byla jen tak mimochodem, projistotu, stála nádherná postel s nebesy a saténovým povlečením. Překvapeně jsem udělala krok kupředu. Pod nohama mi něco zašustilo. Podívala jsem se. To, co jsem považovala za koberec byla ve skutečnosti asi pět centimetrů vysoká vrstva okvětních lístků růží. Pokojem voněli růže a jasmín.
"Doufám, že jsem to nepřehnal. Nemám moc zkušeností víš." ozval se Regulus nejistě. Otočila jsem se na něj.
"Jo, přehnal jsi to." souhlasila jsem. Svraštil čelo.
"Je to tak strašně nádherný, že si to vůbec nezasloužím." objasnila jsem. Obličej se mu rozzářil.
"Myslela jsem, že tohle je tajemství Pobertů." dodala jsem, když mi došlo, co je to za místnost.
"Jak vidíš, tak nebylo." zasmál se tiše. V koutě místnosti se objevil stolek s gramofonem. Hrál pomalou písničku, stejně houpavou jako celý dnešní den.

Odkaz na písničku:
http://www.youtube.com/watch?v=Pz5H3iVjAlw

"Smím prosit?" natáhnul ke mně Regulus ruku.
"Za normálních okolností bys směl. Teď se mi hlavou honí trošku jiné myšlenky." přiznala jsem.
"To byl záměr." zasmál se nejistě. Pak zvážněl. Zvedla jsem ruku a pohladila ho po tváři. Pořád mě udivovalo, že někdo jako já může získat někoho jako on. Několika tanečními otočkami nás dostal na postel. Seděli jsme vedle sebe. Zíral na mě jako Slunce na Zemi, jako Romeo na Julii. Vypadal, že je úplně mimo sebe. Hypnotizér, co zhypnotizoval sám sebe.
Sotva jsem se stačila usmát svému přirovnání, začal mě líbat. Přísahám, že kdybych stála, v tu chvíli upadnu. Prostě perfektní.
Vášeň se stupňovala. Naše rty se od sebe vzdálily vždy jen na vteřinku, když jsme se navzájem zbavovali oblečení. Cítila jsem, jak oba pálíme.
"Jaktože ještě nehoří?" zašeptala jsem omámeně. Zasmál se tichým hrdelním zvukem. Pak pokračoval v líbání.
Omlouvám se, ale ty nejlepší chvilky vám nechci popisovat celé. Mám od přírody přece jen trochu studu, taky sobeckost, abych se o ně nechtěla podělit. Navíc, ikdybych sebevíc chtěla, na tohle neexistují slova.
Nebylo to jako se Siriusem, jen pro ukojení tělesných potřeb, navíc pod vlivem alkoholu. Tohle bylo stokrát, tisíckrát víc. Kromě těl byly spojené i duše. Něco nepředstavitelně něžného a romantického. Něco dokonalého.
Když jsme se ráno probudili, já zůstala ležet. Regulus se prudce posadil. Skrz mezeru v závěsech na něj dopadlo jiskřivé ranní světlo. Vypadal jako bůh.
"Nevím, jestli to nebylo... moc brzy a moc špatně." prolomil ticho. Posadila jsem se taky a nevěřícně na něj hleděla.
"Nebylo to ani moc brzy, ani moc špatně. Bylo to dokonalé." zašeptala jsem.

Odkaz na moje video:
http://www.youtube.com/watch?v=sRBn-lLVKN0

Na tváři se mu usadil úsměv. Začal mě líbat na krku.
"Musíme dneska do školy?" zeptala jsem se nesoustředěně. Políbil mě na rty.
"Předpokládám, že tohle bylo ne."usmála jsem se. Nepromluvil, jen mě znovu políbil.

Soutěž o nehezčí obrázek

23. října 2011 v 14:51 | hplovehp |  Crazy kecy o blogu
Všimla jsem si, že poslední dobou komentovanost na mém blogu upadá... Mám tu pro vás soutěž!


9.kapitola: To mi hraje do karet aneb jaké výhody má ischias

22. října 2011 v 16:59 | hplovehp |  On ji miluje, ale ona ...
A je tu další kapitolka. Jak jste si určitě všimli, poslední dobou se plácám v romantice a akce je v nedohlednu. Jsem totiž zamilovaná. Ségruš Lůmo, ty víš do koho. Momentálně má jen samý růžový myšlenky, takže uvidíme, jestli se mi povede vykřesat nějaká akcička. V téhle kapitole ale ještě zůstaneme na růžovém obláčku. Rose v ní zjistí, že ischias je prímová nemoc. Tak už čtěte, ať to konečně pochopíte!

Ischias je bezva! Ne, nezbláznila jsem se. Vysvětlím vám to. Profesor Kudlibabka (učí bylinkářství) trpí touhle chorobou a nyní se mu povážlivě zhoršila. Byl přemístěný ke sv. Mungovi. Z toho důvodu museli být některé třídy pospojovány. A hádejte, s kým jsme byli my, nebelvírští sedmáci. Ano, správně, se zmijozeskými šesťáky. Byla jsem trošku v šoku, když jsem vešla do třídy a od jednoho ze stolků se na mně zubil Regulus.

















Měli jsme Formule. Gloryman zabodl pohled do svých pergamenů. Do háje, ať mě nevyvolá, já nic neumím!
"Slečno Stanleyová. Jak zní kouzl, s jehož pomocí můžete, pokud tedy máte velmi rozvinuté schopnosti, libovolně tvarovat,přebarvovat a měnit podstatu věci?" vychrlil na mě. Sakra. Nemám páru, co to je.
"Mutario. Poprvé ho použil Albert Senzipol v roce 1873." ozvala se správná odpověď, ale ne ode mě. Byl to Regulus.
"Děkuji vám slečno Stanleyová. Píši si k vám V."zabručel Gloryman a hledal si další oběť. Vděčně jsem se na Reguluse otočila.
"Kdykoli."naznačil bezhlesně ústy. Usmála jsem se na něj. Zbytek hodiny jsme spolu hráli zajímavou hru. Když jsem si myslela, že se nedívá, tak jsem se na něj dívala a když se on podíval na mě, honem jsem se dívala jinam, zatímco on se začal dívat na mně.









Zbytek dne šel přežít jen díky jeho účasti na hodinách. Nepřeju nikomu nic zlého, ale Kudlibabka by mohl mít ty komplikace delší dobu! V poslední hodině jsem počítali minuty do zvonění. Když se to zakrákání konečně ozvalo, radostně jsem vyskočila. Než jsem se ale stihla vzpamatovat, Regulus zmizel z učebny. To si teda dovolil moc. Nakvašeně jsem dusala do nebelvírské společenky. Když jsem procházela okolo výklenku zatáženého závěsy, někdo mě vtáhnul dovnitř.
"Regulusi!" vydechla jsem šokovaně, zároveň i úlevně. Teď, když jsme byli namačkaní na sobě v tak malém prostoru, už jsem si skoro nedokázala vybavit, že bych ho kdy chtěla rozcupovat na kousíčky a zadupat do země.
"Dnešek byl nekonečný..." zasténal a začal mě líbat. Bylo to zase úplně něco jiného. Jeho ruce putovaly po mých vlasech a zádech. Sotva jsme se stíhali mezi jednotlivými polibky nadechovat.
Tohle líbání bylo takové... hladové. Regulus se choval, jako by před touhle vášní celou dobu stavěl hráz, která se teď protrhávala. Pomalu, ale jistě. Jako obvykle nás od sebe oddělil. Tentokrát měl ve tváři bezradný, skoro bolestný výraz. Zdálo se, že zoufale chce pokračovat, ale bojí se nějaké chyby.












Nelíbilo se mi, že se trápí. Políbila jsem ho na tvář a energicky jsem roztáhla závěsy, abych jemu i sobě ulehčila rozhodování.
"Půjdeš se mnou do společenky? Potřebuju se převléknout." usmála jsem se na něj povzbudivě. Nebudu ho nutit, když chce pořád všechno dělat pomalu.
"Fajn." řekl s vděčným podtónem. Už se zase ovládal. Chytila jsem ho za ruku. Společně jsme došli do Nebelvíru. Počkal na mě ve společence, já se nahoře převlekla.



















Regulus mě ještě starostlivě vrátil pro bundu. Mezitím se o něčem bavil s Jamesem. Ten odběhl do klučičí ložnice a když se vrátil, táhnul si něco v pouzdře. Mělo to tvar podezřele připomínající kytaru. James s kytarou? Nedivila jsem se, že se Lilly připojila k nám, když jsme vyšli ze společenky. Stavili jsme se ještě ve Zmijozelu. Regulus si potom nesl to samé pouzdro jako měl James. Tak jestl iz něho vyleze to co si myslím...
Došli jsme k jezeru, kde jsme se pohodlně uvelebili. Prakticky ihned k nám přikvačil Remus. Bylo pozitívní, že s ním šla Elizabeth. Kecli vedle nás. Když si všimnul kytar u Jimmyho a Reguluse, přitáhnul si na klín jakýsi malý prkýnko, co se tu povalovalo. James a Regulus si z těch černých obludností opravdu vytáhli kytary. Pravý nefalšovaný kytary. Čučeli jsme na ně s Lilly jak pštros na beton.
Remus začal vyťukávat rytmus do prkýnka, z čehož byla unešená zase Elizabeth. Regulus s Jimmym zahrabali do strun. Když pak začali zpívat, nevěděla jsem, jestli se mám na svého boyfrienda vrhnout vztekle nebo vášnivě.

Mám rád vůni Tvý kůže,
hřej když můžeš mě hřát,
dám svý tělo na oltář,
já nechci mít svatozář.

A ještě ke všemu zpívá tohle. Mám ho roztrhat na čtverečky 3x3 centimetry nebo 4x4?

Ještě chvíli čekej, nejsem vůbec slepej,
vidím, že kolem mě kroužíš.
Lasery v pohledech Tvých na mě posílaj hřích,
po kterým i já toužím.
Jenže nejsem k mání na Tvý zavolání,
nemysli, že se hned zblázním.
Mě hned neulovíš, i když teď asi víš,
že se jen na voko bráním, óó.

Jen na oko? Asi ano. Zvednul pohled od kytary a podíval se na mně.

Mám rád vůni Tvý kůže,
hřej když můžeš mě hřát,
dám svý tělo na oltář
já nechci mít svatozář.

Mám rád vůni Tvý kůže,
hřej když můžeš mě hřát,
dám svý tělo na oltář,
já nechci mít svatozář.

To si piš, že ti svatozář nezůstane. Ať už rychle nebo pomalu, stejně se jednou dopracujeme k hranici, kdy hráz sebeovládání praskne.

Chci Tvý tajemství znát, chci Ti sebe kus dát,
chci Tě spálit svým žárem.
Budeš zámek, já klíč, kterým Ty otočíš
a projdem spolu pak rájem.
Pojď se mnou, zkus si teď číst ten hustě popsanej list,
co v sobě prej každej skrývá.
Tak už přestaň si hrát, já to mám taky rád,
že jsem svatej nepředstírám,óó.

Jej. Tak to, že zrovna tohle zařve na celé školní pozemky, bych od něj fakt nečekala.

Mám rád vůni Tvý kůže,
hřej když můžeš mě hřát,
dám svý tělo na oltář,
já nechci mít svatozář.

Mám rád vůni Tvý kůže,
hřej když můžeš mě hřát,
dám svý tělo na oltář,
já nechci mít svatozář.

Mám rád vůni Tvý kůže,
hřej když můžeš mě hřát,
dám svý tělo na oltář,
já nechci mít svatozář.

Mám rád vůni Tvý kůže,
hřej když můžeš mě hřát,
dám svý tělo na oltář,
já nechci mít svatozář.

Mám rád vůni Tvý kůže,
hřej když můžeš mě hřát,
dám svý tělo na oltář,
já nechci mít svatozář.

Když dohráli, Lilly se na Jamese vrhla. Nemyslete hned na vášnivé líbačky. Sebrala mu kytaru a začala ho s ní mlátit.
"Proč jsi mi nikdy neřekl, že umíš hrát na kytaru?!"křičela. Asi v ní převládnul ten vztek.
"Nikdy ses neptala. Jauvajs!" zanaříkal Jimmy, když ho zasáhla do hlavy.Já jsem se rozhodla nechat Reguluse v nejistotě. Pomalu, s jistou výhružností jsem se sunula k němu.
"Zlobíš se hodně?" zeptal se nevině.
"Uvažuju o tom." odpověděla jsem.
"Jaké jsou podmínky pro odpuštění?" zeptal se pobaveně. Sakra, to jsem až tak průhledná?
"Za á, naučíš mě hrát na kytaru." začala jsem jmenovat. Přikývl.
"Za bé, budeš mi hrát, kdykoli budu chtít." pokračovala jsem.
"Budu ti hrát celý život, jestli ti to udělá radost." usmál se na mě vroucně. Okolo nás jako šaman s bohyní pomsty pobíhali James a Lilly. Co chvíli se ozvala rána a sakrování, když se jeho hlava setkala s kytarou. Já jsem je ale ani jaksi nevnímala.
"A za cé..." zašeptala jsem a políbila Reguluse. Opětoval mi ho, pak zafungovala jeho přehnaná sebekontrola. Nechala jsem ho, aby svůj obličej odtáhnul od mého.
"Pomalu." řekli jsme potom zároveň. On rozhodně, já otráveně. Rozesmáli jsme se a znovu se políbili.

Ubohý Voldemort

19. října 2011 v 19:58 | hplovehp |  Drabbles
Další drabble. Voldemort měl vždycky brilantní taktiku, ale co když tentokrát udělal chybu?

"Už né!" zavřeštěl Pán Zla a prudce se posadil na posteli. Znovu na něj zaútočila ta oživlá noční můra. Se zmučeným výrazem se chytil za hlavu. Vždycky považoval své plány za perfektně promyšlené, ale tohle mu nevyšlo. Následky byly katastrofální. Většina jeho Smrtijedů zmizela. Zůstávala tu jen Bellatrix, odhodlaná položit za něj život.
Možná by se měl vzdát Potterovi. Bylo by to určitě příjemnější než tohle. Prudce vstal a vydal se do poschodí své sídla. Černý plášť za ním vlál, jak bral schody po dvou. Rozrazil na růžovo nalakované dveře.
"Už to nemíním poslouchat! Zmlkni!" poručil.
"Musím trénovat na vystoupení!" odvětil mu pisklavý hlas a pokračoval.
"Baby, baby, baby ohhh..." rozlévalo se z růžové místnosti po celém temném sídle. Lord Voldemort už se neudržel.
"Avada Kedavra!" zahřměl. Zelený paprsek se však od hopsající postavy jen neškodně odrazil.
"Au. Ošklivý Voldemort. Za to ještě bude přídavek." pokáral ho pisklavec a nadechl se k dalšímu pěveckému výkonu.
"Jak je to možné?"zaúpěl Voldemort.
"Hádej, můžeš třikrát." dostalo se mu odpovědi. Temný pán se zděsil.
"Co to je?" zadoufal, že mu hopsálkova omezená mozková kapacita dovolí skoncovat to.
"Spíš kdo." zařehotal se pisklavě Voldemortův protivník.
"Ne."
"Jo."
"Jak jsi ji k tomu donutil?" zaúpěl Voldemort poraženecky.
"Ona o tom vlastně ani tak moc neví." řehotal se dál ten upištěnec.
"Selenu kvůli tobě nezabiju." mumlal rozhořčeně Voldemort.
"Takže se mě nikdy nezbavíš." prozpěvoval si hlásek. Voldemort vyběhl z místnosti. Křápnul dveřmi, až se růžová barva na několika místech soupla.
"Nenávidím tě Justine!" zařval.

Tak co, víte, kdo je tu kladná postava? No samozřejmě, že Voldemort. ;D
Věnováno všem, kteří nesnáší Justina Biebera a milují Selenu Gomez.

8.kapitola: Sunday dreaming

19. října 2011 v 19:37 | hplovehp |  On ji miluje, ale ona ...
Vidím bando, že romantické chvilky se vám líbily. Což teď dát trochu drama? No, uvidíme. Více v kapitolce.

"Vstávej Rose. Je neděle, toho se musí využít!" zapištěla mi Lilly do ucha.
"Neruš, právě se líbám." zamručela jsem a otráveně otevřela oči.
"Takže jste se už dostali s Regulusem k první puse." konstatovala spokojeně. Přikývla jsem a začala se soukat do mudlovského oblečení. Nechci školní hábit nosit víc, než je nutné.
Oblekla jsem si kostkované šaty a vlasy si stáhla do ohonu. Lilly si nechala vlasy volně a navlekla se do svých oblíbených proužků.


































































Přemýšlela jsem, kdy se setkám s Regulusem. Sotva jsem však vyšla ze společenky, už mě držel v náručí.
"Dobré ráno." usmál se a políbil mě. Opět ten slastný pocit jako včera.
"Ehm. Ahoj." přerušila nás trošku netaktně Lilly. Zašklebila jsem se na ni.
"Krásný den." popřál Regulus i jí.
Všichni tři společně jsme sešli do Velké síně na snídani. Regulus, ignorující Siriusův bodavý pohled, si sedl s naprostou samozřejmostí se mnou k nebelvírskému stolu. Bez mučení se přiznám, že nevím, co jsem ten den snídala. Nedokázala jsem odtrhnout oči od něj a jen nesoustředěně žvýkala cokoli, co jsem nahmatala na talíři. Regulus si vzal jen jablko. Lilly celou dobu, co jsme seděli u stolu, trousila provokativní poznámky. Já ji občas zpražila pohledem, Regulus se jen smál.
Po snídani jsme vyšli ven. Slunce docela hřálo, na to, že už jsme nějakou tu chvilku v září.Nebyli jsme tu jen já s Regulusem, Poberti a Lilly. U jezera se povalovala snad polovina Bradavic. Regulus se uchechtl.
"Copak?" zeptala jsem se ho.
"Pasujeme k sobě." usmál se a políbil mě do vlasů. Poprvé za dnešní den jsem odtrhla pohled od jeho obličeje a přesměrovala ho na zbytek jeho těla.



















"A jo." uvědomila jsem si, že na sobě oba máme modrou. Cítila jsem na sobě něčí pohled. Ale když jsem se ohlédla, Pobertové najednou zírali někam jinam. No nic. Alespoň jsem si je mohla prohlédnout.







































































































Moc jim to slušelo, teda až na Červa. Všimla jsem si, jak si Lilly prohlíží Jamese. Ať mi netvrdí, že se jí nelíbí.
"Pojďme si sednout k nim."navrhl Regulus. Než jsem se stačila vzpamatovat, odtáhnul mě k Pobertům.
"Ahojda." pozdravila jsem nejistě.
"Zdar." vyhrkl James a čučel na Lilly.
"Zduř." broukl Sirius. Nezněl moc nadšeně.
"Ahoj." zapištěl Peter. Nechápu, jak se mohl dostat k Pobertům.
"Krásný den." popřál nám nepřítomně Remus. Zíral někam do dálky. Stočila jsem pohled stejným směrem a uviděla jsem rozesmátou černovlásku ve flanelové košili.


"Kdo to je?" zeptala jsem se s nefalšovaným zájmem. Cítila jsem, jak mě Regulus bere za ruku. Propletla jsem naše prsty.
"Nevím." hlesl Remus a otočil se na mě.
"Je myslím z Havraspáru." zapolemizoval Jimmy.
"No tak se jí půjdeme zeptat." usmála se Lilly a než ji stačil někdo zadržet, už byla u té černovlásky. Chvilku si s ní povídala, pak vesele dohopkala zpátky k nám.
"Jmenuje se Elizabeth Wiseheadová. Je v Havraspáru a chodí to šesťáku." oznámila s úsměvem. Remus si nervózně prohrábl vlasy.
"Ježiši, tak jdi za ní ne?" vyzvala jsem ho.
"Když to je blbý..." vymlouval se.
"Neprotestuj a táhni." odvětila jsem a žďuchla ho směrem k ní. Zmučeně se ohlédnul, potom krokem odsouzence zamířil k ní.
"Myslím, že tohle není holka pro Náměsíčníka." ozval se Sirius. Zamračila jsem se a chtěla jsem okamžitě vyletět. Regulusova paže ovinutá okolo mého pasu mi v tom ale zabránila. Zhluboka jsem se nadechla.
"Proč si to myslíš?" promluvila jsem klidně. Páni, Regulus má na moji výbušnou povahu dobrý vliv.
"No, Remus by potřeboval nějakou holku s dravou povahou, aby ho trošku odprostila od té jeho zakřiknutosti." vysvětloval svou teorii Sirius.
"A já nevidím důvod, proč by to nemohla být Elizabeth." zapojil se Regulus. Vděčně jsem na něj koukla. Mrknul na mě.
"Tak už podle vzhledu bych soudil, že je spíš stejná jako Remus. Tichá neprůbojná vědátorka." stál si Sirius na svém.
"Mě připadala fajn, docela inteligentní a veselá. Co myslíš ty Jamesi?" přidala se Lilly. Jimmy překvapeně zamrkal. Lilly ho v životě neoslovila jménem.
"No, já myslím, že by to mezi nimi mohlo vyjít." vykoktal se. Tím si vysloužil moc a moc krásný pohled od Lilly a taky moc a moc ošklivý pohled od Siriuse.
"Nemohli bychom někam odejít?*zeptala jsem se šeptem Reguluse.
"No nic, přece tady nebudeme jen tak sedět. Růžičko, jdem se podívat k jezeru." zavelel, jakoby to byl jeho nápad. Usmála jsem se a vstala. Chytili jsme se za ruce. Jeho kůže do mě vyslala elektrický výboj.
Sluneční paprsky se odrážely od tmavé jezerní hladiny. Vypadala, že není moc studená.
"A jak princezna poděkovala princi za záchranu?" zeptal se Regulus rozpustile a naklonil hlavu.
"Jenžeon ji nezachránil." oponovala jsem.
"Protože mu nedala příležitost." postěžoval si.
"Takže za to vlastně může princezna, protože nebyla unesena a podobně." usoudila jsem.
"Přesně tak. A proto si to zachraňování musí princ připravit sám" přitakal.
"Regulusi..." řekla jsem varovně. Ty nezbedné plamínky v jeho očích nevěstily nic dobrého. Zvednul si mě do náruče a natáhnul mě na svých pažích nad jezero.
"To neudě...žbluňk." nestihla jsem doříct, protože mě pustil. Musím ovšem uznat, že si ihned sundal košili a rytířsky se za mnou vrhnul. Vytáhnul nás na břeh.
"Bylo to nutné?" ptala jsem se se smíchem během ždímání vlasů.
"Jo." přikývnul. Rozesmála jsem se ještě víc. Náhle mě ovanul vítr a já se proti své vůli zachvěla.
"Je ti zima?" zeptal se starostlivě. Zatvářil se provinile.
"Tttto je dddobbbbré." zajektala jsem. Usmál se, přehodil mi přes ramena svou košili a spešně mě unášel na do hradu. Zastavili jsme se pro jeho oblečení. Pak jsme zamířili do nebelvírské společenky. Já jsem vyběhla nahoru do ložnic, on se převléknul dole.











































































"Můžeme jít." seběhla jsem dolů.
"Myslel jsem, že si chtěla být se mnou o samotě."podotknul nevinně. Kdyby věděl, jaké představy se mi při té větě vyjevily, vůbec by něco takového nenavrhoval.
"Takže nemusíme zpátky ven?" zkoušela jsem ho.
"Pokud nechceš." pokrčil rameny.
Přišla jsem k němu a shodila ho do nejbližšího křesla. Nebránil se. Naopak. Jeho paže mě stáhly k němu do náruče. Ten chlapec si zahrává!
Přiiskla jsem se k němu a začala ho líbat. Nevím, co bylo slastnější. Naše rty, navzájem si beroucí dech nebo jeho ruka, pozvolna mi jezdící po krku? Nedokážu odpovědět. Opatrně, nejistě se odtáhnul. Povzdechla jsem si. Zkusial jsem ho znovu políbit, ale jeho paže, ačkoli pořád něžné, mě držely pevně.
"Pomalu." vypravil ze sebe zadýchaně. Uraženě jsem se vyprostila z jeho sevření a stoupla si k oknu,zády k němu.
"Růžičko...nespěchej. Máme moře času." zašeptal. Najednou stál za mnou a jeho dech mě šimral na krku. Zhluboka jsem se nadechla.
"Říká se, že máš žít naplno. Život je krátký." mlela jsem si tvrdohlavě svou. Opřel se bradou o mé rameno a odhrnul mi vlasy, aby mi viděl do tváře.
"Já si smrt na blízkou dobu neplánuju." usmál se.
" To bych ti taky doporučovala. Ode mě bys neměl klid ani v hrobě." pohrozila jsem mu. Jak je možné, že se na něj nedokážu zlobit?!
"Vím, že v týhle době existují lidi, kteří by mi mohli tyhle moje plány překazit. Ale já se budu bít. Za tebe. Za nás." mluvil tiše. Otočila jsem se, abych k němu stála čelem. Moje plány , že je jen náhražka, někdo, s kterým můžu zranit Siriuse, se vypařily. Tohle už ani nebylo zamilování.
"Rose...Růžičko. Miluju tě." šeptl slabě. Tahle dvě slova mě málem dohnala k šílenství.
"To nevadí. Já tě taky miluju Regulusi." usmála jsem se. Obličej se mu rozzářil, ústa se smála, oči byly plné vroucnosti a zbožňování. Pořád nedokážu uvěřit, že byla ta andělská bytost byla opravdová. Bála jsem se, že je to jen moje představa. Proto jsem zbožňovala každý náš dotyk, který mě přesvědčoval o jehjo existenci v realitě, ne jen v mojí hlavě.
Políbili jsme se. Nebyla v tom vášeň. Ne že by ve mně pořád nedoutnal ten toužebný plamínek, ale ten k tomuhle polibku nepatřil. Tohle byl projev čistého spříznění duší, hluboké úcty a lásky.
Došla mi jedna věc. Na Regulusovi není nejlepší to, že je krásný, chytrý, citlivý, vtipný... nic takového.
Nejlepší na něm je, že je můj!

7.kapitola:Could we pretend ?

14. října 2011 v 18:55 | hplovehp |  On ji miluje, ale ona ...
Další kapča k OJMAO. Mně osobně se moc líbí. Ale třeba je to jen autorská pýcha. Zhodnoťte sami. Rose tráví neděli s Regulusem. Jak to všechno dopadne?

Po těch dvou proflámovaných večerech jsem byla nečekaně svěží. Regulus se se mnou domluvil, že ho mám vyzvednout v jejich společence. Naplánovali jsme si společný den. Lilly mi od svých tajných zdrojů (kdo to doháje je? Už mě to dohání k šílenství!) zjistila heslo. Nemám ráda zmijáckou společenku. Ten jejich skleněný strop působí dojmem, že se může co chvíle protrhnout. Ale pro něj všechno. Otevřela jsem si vchod a prošla dovnitř.
"Á, Stanleyová, nebelvírská hvězdička." přivítal mě Malfoyův arogantní hlas.
"Bože. Malfoy, zmijozelský smrad." oplatila jsem mu a rozhlížela se, kde je Regulus.
"Proč tak protivně? Zrovna jsem ti chtěl složit kompliment." protáhnul blonďák.
"Gratuluji ke koupi slovníku cizích slov. Takže už slovu "kompliment" rozumíš...?" ušklíbla jsem se jízlivě.
"Bod pro ni."zachraplal jakýsi vyčouhlý tmvovlasý kluk, jeho jméno si nepamatuju.
"Tak zpět ke komplimentu. Máš tak krásný nohy, že je škoda, že máš jenom dvě." vymáčknul se Malfoy.
"Máš tak hnusný obličej, že lituju, že ho vůbec máš. Bez něj bys docela ušel." zhodnotila jsem. Jakoby mě neslyšel.
"Takové sexy nohy..." bručel a přesouval se ke mně.
"Slintáš na špatném hrobě." upozornila jsem ho "mile".
"A to jako proč?" přibližoval se pořád blíž.
"Protože je na něm cedulka "Reservé"." ozval se známý hlas. Regulus sešel několika rychlými kroky ze schodů a objal mě. Společně jsme se vydali k východu.
"Ach, ta láska nebeskááá."křiknul za námi ještě Malfoy.
"Jdi se svlíknout z kůže." doporučil mu Regulus, ještě než se za námi vchod zavřel.
"Myslím, že nenápadně nadhodím Narcisse, co si její milý dovoluje." promluvil ještě, spíš k sobě než ke mně. Uchichtla jsem se. Tohle Malfoyovi nezávidím. S Narcissou sice moc nevycházím, ale vím, že je to docela ostrá holka a všechno řeší přímo.
Dopoledne, strávené mým pokusem zachytit jeho dokonalou tvář na papír, uběhlo rychle. Mně se můj výtvor nezdál, on ho vychvaloval do nebe. Na druhou stranu, tenhle můj pokus nebyl až tak zlý. Měla jsem totiž teorii, že jeho dokonalý obličej nejde dost dobře vytvořit čarami po papíře.
















Na obědě jsem Reguluse s naprostou samozřejmostí usadila k sobě u nebelvírského stolu. Sám toho moc nesnědl, spíš se bavil tím, že mě krmil. Vymýšlel mi různé šílené kombinace, které byly překvapivě velmi dobré. Například kousky párku a jablka, zalité čokoládovou polevou. Prakticky mi z už uvařeného jídla udělal úplně jiné.
Po obědě jsme vyběhli ven. Dovedl mě na kraj Zapovězeného lesa, kde mi začal pojmenovávat kdejaký zakrslý plevel. Tohle nám vydrželo nadlouho. Nemyslete si, že mě nějakou chybou v Matrixu začalo bavit bylinkářství. Ale poslouchat jeho hlas bych mohla donekonečna. Nevnímala jsem, co říká, jen ten zvuk. Hluboký, jasný, lehce zastřený vzrušením. Ani květinám, které mi tak poutavě popisoval, jsem nevěnovala žádnou pozornost. Místo toho jsem zkoumala jeho obličej, když se s drobnými vráskami přemýšlení sklánel k některému květu, aby si přivoněl. Nebo když ho hladil konečky prstů. Byl tak něžný a roztomilý.
"Jejda. Už je tma." přerušil najednou svůj výklad. Podívala jsem se na černé nebe. Doteď jsem si toho jaksi nevšimla.
"Jejda."souhlasial jsem.
Vydali jsme se přes pozemky k hradu. Šli jsme mlčky, ani jeden z nás necítil potřebu vyplňovat mezery v rozhovoru nesmyslným tlacháním.Podívala jsem se na nebe. Tiséce hvězd se na nás usmívaly. Najendou jsem uviděla jednu, která se pohybovala.
"Podívej, padá hvězda!" vykřikla jsem vesele.
"To je letadlo." podotknul Regulus tiše. Sakra. Má pravdu, hvězdy obvykle neblikají červeně.Odvrátila jsem pohled od hvězdy-letadla a stočila ho na Reguluse. Vypadal zadumaně. Obličej, ozářený jen mlžnou září hvězd měl vážný.

Odkaz na písničku:
http://www.youtube.com/watch?v=MNAb6h6WL_A

"Could we pretend that airplanes in the night sky are like shooting stars?" zanotovala jsem kousíček ze své oblíbené písničky.
"I could really use a wish right now, wish right now, wish rigt now." připojil se ke mně svým hlubším hlasem Regulus. Pomalu se ke mně příbližoval, až jsme se nakonec objímali. Naše obličeje byly jen asi tři centimetry od sebe.
"Co si přeješ? Udělám cokoli." zavázal se, zformulování souvislé věty mu dělalo zjevné potíže.
"Polib mě." vyhrkla jsem bez rozmýšlení. Na okamžik zaváhal. Jakoby se testoval. Vzápětí zrušil tu vzdálenost mezi námi a spojil naše rty.














Bylo to něco tak krásného, nečekaného, šíleného. Všechno se ve mě vzbouřilo. Moje tělo chtělo víc. Polibek začal být velmi vášnivý. Pak ho Regulus přerušil. Nespokojeně jsem zamručela. Usmál se.
"Musíme...pomalu. Jedno po druhém." promluvil. Nevím, koho z nás dvou přesvědčoval. Byla jsem z toho trochu otrávená, ale podvolila jsem se.
Ale můj seznam oblíbených nocí se rozrostl o další příčku. Tahle jednoznačně vedla. Prozatím.

40.kapitola: Will you belive me?

10. října 2011 v 17:13 | hplovehp |  Ro(c)k z Bradavic
Ha, už čtyřicáta kapitola, další desítkový mezník. Je to děsivé, že už jsem toho tolik napsala. A to pěkně prosím jsme teprve na konci října - začátku listopadu. Takže vážně nevím, jaké bude konečné číslo kapitol. Jinak kapitolka z pohledu James.
Slunce pomalu vycházelo a já seděl na molu a nepřítomně zíral do moře. Nedokázal jsem zapomenout na její zmučený výraz, když v noci vyšla před dům. Její zářivé smaragdy lesklé slzami, dokonalé rty rozechvělé pláčem. A to všechno kvůli mě. Nejradši bych si nafackoval a zakopal se asi tak stopadesát kilometrů pod zem. Říkal jsem jí, jak moc ji miluju. A teď jsem takhle zpochybnil naši vzájemnou důvěru. Zatnul jsem ruce v pěst. Cítil jsem, jak mi z koutku oka začíná téct slza. Nechal jsem ji, potřebovala jsem si nějak ulevit.
Jenže tímhle bych nic nespravil. Razantně jsem vstal a otřel si potůček z tváře. Možná jsem to podělal, ale taky bych to měl zkusit napravit. Vydal jsem se do malého domku na pláži, kde jsem tušil pomoc.
O něco později jsem s Janisem a Kostasem zaparkoval před mým a jejím domem. Já s Kostou jsme měli kytary, supící Janis si dotáhnul bicí.
"Lilly!"zavolal jsem hlasitě a snažil se do těch slov vložit co nejvíc lásky. Dveře se rozlétly. Lilly měla zarudlé oči a smutnou tvář, přesto jí to v zelených šatech neskutečně slušelo.






























V ruce držela voo-doo panenku, která mi byla nápadně podobná. Rozježené černé vlasy a brýle s kulatými skly naražené nakřivo. Lilly překvapeně zamrkala. Já kývnul na kluky a začali jsme hrát.

Odkaz na písničku:
http://www.youtube.com/watch?v=eJyb8fMm2E4

Will you listen to my story
It'll just be a minute
How can I explain
Whatever happened here never meant to hurt you
How can I cause you so much pain

Chvíli se tvářila přemýšlivě. Pak upustila panenku do písku. Pousmál jsem se.

When I say I'm sorry
Will you believe me
Listen to my story
Say you won't leave me

Zavřel jsem na chvíli oči. Když jsem je zase otevřel, Lilly se usmála.

When I say I'm sorry
Can you forgive me
When I say I will always be there
Will you believe, will you believe in me

Odvážil jsem se udělat několik kroků směrem k ní. Zůstávala stát, ale alespoň necouvala.

All the words that I come up with
They're like gasoline on flames
There's no excuse, no explanation

Upřímně jsem doufal, že mi odpustí. Její výraz mi dával jakousi naději.

Believe me if I could undo what I did wrong
I'd give away all that I own

Malinko zvážněla a dvěma kroky se ocitla až u mě.

When I say I'm sorry
Will you believe me
Listen to my story
Say you won't leave me
When I say I'm sorry
Can you forgive me
When I say I will always be there
Will you believe

Dívala se mi do očí. Nedokázal jsem v nich číst, ale snad neobsahovaly odmítnutí.

If I told you I've been cleanin' my soul
And If I promise you I'll regain control
Will you open your door
And let me in take me for who I am
And not for who I've been, who I've been

Zasmála se. Ten jasný zvonivý tón mě povzbudil.

When I say I'm sorry
Will you believe me
Listen to my story
Say you won't leave me
When I say I'm sorry
Can your forgive me
When I say I will always be there
Will you believe me

Pohladila mě po tváři. Nezabránil jsem svým víčkům, aby znovu klesla. Její dotyk byl pro mě něčím neskutečně slastným. Přesto jsem pokračoval ve zpěvu, odhodlaný dotáhnout to až do konce.

When I say I'm sorry
When I say I'm sorry
When I say I'm sorry
When I say I'm sorry
When I say I'm sorry
Can you forgive me

Začal se pohupovat do rytmu písničky.

When I say I will always be there
Will you believe...

Dozpíval jsem. Lilly se laskavě usmívala. Téměř jsem zadržel dech, teď přijde verdikt.
"Pojď sem." řekla a přitáhla si mě do náruče. Pevně jsem ji stisknul, obličej si zabořil do jejích vlasů. Cítil jsem, že mi znovu tečou slzy, tentokrát to ale byly slzy úlevy. Malinko se odtáhla, aby mi viděla do obbličeje.
"Já mám teď taky jedno proč. Proč teď brečíš, když se na tebe nezlobím?" zeptala se. Srdce se mi málem zastavilo. Ona...
"Vůbec si tě nezasloužím, neměla jsi mi tak snadno odpouštět..." začal jsem.
"Pořád ještě mám tu voo-doo panenku."skočila mi do řeči.
"Měla bys ji na mě použít a taky Cruciatus a..." začal jsem. Položila mi prst na rty.
"Pšššt. Nemluv." pokárala mě a pak políbila.

39.kapitola:Že by happy?

9. října 2011 v 21:26 | hplovehp |  Ro(c)k z Bradavic
Po dlooouhé době zase kapča k Ro(c)ku z Bradavic. Všechno, jak se zdá se dalo do správných kolejí. Jenže co když je to opravdu jenom zdání... Pohled Lilly. Zase. Prostě je to potřeba. Do této zápletky. .

Už zase na pláži. Tentokrát ve dne a s celou partou. Seděla jsem na mělčině vedle Jamese. Ten mi odhrnul pramen mokrých a zacuchaných vlasů z čela.
"Tvoje vlasy vypadají jako mokrá sláma, ale mě se stejně líbí." prohlásil. Zasmála jsem se a pak si povzdechla.
"Máme tu málo soukromí, viď?" zeptal se. Poznal, že mě něco trápí, ale ne pravou příčinu. Ostatně já sjem ani nechtěla, aby tu pravou příčinu znal. Nechtěla jsem mu působit další bolest. Proto jsem mu jen přikývla.
"Co jet do Řecka?"navrhnul.
"Moře máme i tady." připoměla jsem mu.
"Ale ne velkou antickou vilu jen pro nás dva. Nemuseli bychom tam jet na dlouho, jen den nebo dva..." naklonil se ke mně a šeptal mi ta přemlouvavá slova do ucha. Přemýšlela jsem jen okamžik. Možná na nás Řecko zase zabůsobí svou magií . Já ho budu milovat ještě víc a bude snažší na Severuse zapomenout.
"Dobře." špitla jsem a políbila ho.
Jessica sice nebyla ráda, že jsme se rozhodli odcestovat, přesto mi pomohla zabalit a přihodila mi do kufru i pár nových kousků oblečení. Přemístili jsme se po obědě. Jakmile jsem se nadechla řeckého vzduchu, cítila jsem se hned o něco lépe. Měla jsem odtud příliš šťastných vzpomínek, než abych tu dokázala být smutná. James poslal naše kufry do vily a pak se mě rovnou snažil natlačit do vln.
"Počkej. Chci se ještě převléknout." dostala jsem ze sebe mezi polibky. Se zaúpěním mě pustil ze své náruče. Převlékání mi chvilku trvalo. Vybrala jsem si krátké lososově zabarvené šaty a vlasy jsem si sepla do jednoduchého drdolu.







































Chvíli jsem ho nikde neviděla. Pak se postupně vynořil z vody. Když jsem viděla jeho svalnatou opálenou hruď, cítila jsem se pyšná, že mi tohle patří. James je můj. Bylo příjemné to vědět a myslet na to. Pomalu jsem se vydala za ním. Jakmile na mě dosáhnul, stáhnul mě k sobě do hlubší vody. Polibky, které mi dával, byly naléhavé, toužebné. Postupně se mi ze rtů prolíbal až na krk. Překvapeně jsem zjišťovala, že první, kdo začíná se sundáváním oblečení jsem já.
O dost později jsme leželi v posteli v domě. Jak jsme se tam dostali? To se mě neptejte. Ležela jsem na Jamesově hrudi, obklopená jeho pažemi. Nasávala jsem jeho vůni smíšenou s vůní moře a cítila se báječně.
"Jak se asi má Severus a ostatní?" cítila jsem potřebu prolomit ticho. Prudce se vymrštil. Nechápavě jsem na něho pohlédla, jak tak stál a zatínal ruce v pěst.
" Proč jsi zmínila jeho jméno?" zeptal se tichým, skoro zuřivým hlasem. Polekaně jsem pokrčila rameny.
"Já vím, že jsi s ním byla venku ten večer, když jsme my ostatní byli na koridě. Řekl mi to děda, viděl vás spolu na pláži." pokračoval.
"Jamesi.."začala jsem. Umlčel mě máchnutím ruky.
"Chci se jenom znovu zeptat proč? Proč jsi mi to neřekla ty? Co se dělo takového, že jsi mi to neřekla?" v jeho hlase byl rozeznatelný bolestný podtón.
"Jimmy.."zkusila jsem to znova. Zavrtěl hlavou.
"Vždyť je to vlastně jedno. Záleží vůbec na tom? " mluvil s nechutně falešnou veselostí.
"Myslím, že tobě na tom nezáleží." dodal ještě vážným hlasem, než vyšel z místnosti. Slyšela jsem, jak seběhl po schodem a prásknul hlavními dveřmi. Pak ticho. Do očí se mi draly slzy. On si vážně myslel, že bych mu tohle udělala? Opravdu jsem byla tak špatná? Zoufale jsem nahmatala telefon na nočním stolku a vytočila číslo do Potterovic sídla ve Španělsku. Přesněji řečeno do druhého patra, pokoj hned u schodů.
"Prosím?" ohlásil se neultrálně.
"Seve!" vyhrkla jsem a pak se doopravdy rozplakala.
"Lilly! Co se stalo, proč mi voláš? A proč pláčeš?" vychrlil ze sebe hromadu starostlivých otázek. Obavy z jeho hlasu jen čišely,ikdyž šeptal
"Severusi... James...on...já...my...ty.." dostávala jsem ze sebe mezi vzlyky.
"Nerozumím ti Lilly. Zkus se uklidnit ano? Pak mi to všechno řekni." mluvil ke mě rozvážným tichým hlasem. Zhluboka jsem se nadechla. Slzy mi sice pořád tekly, ale hlas už jsem zase dokázala ovládat.
"Jamesův děda, Diego, nás dva viděl spolu na pláži. Já to Jamesovi neřekla. On si myslí, že my.." nedořekla jsem a vzlykla.
"Aha." ozvalo se dutě.
"Proč vlastně šeptáš?" zeptala jsem se ho.
"Nemůžu být moc hlasitý. Annie se vedle sprchuje." vysvětlil.
"Aha." vypadlo tentokrát ze mě.
"Někdy si přeju, abys ty byla ona."přiznal.
"Seve..."povzdechla jsem si.
"Ani nevíš, jak krásně se moje jméno poslouchá, když ho říkáš ty. Bude pro mě těžké být věrný Ann." pokračoval.
"Já o tobě dneska snila." připustila jsem neochotně.
"Já o tobě taky." řekl mi.
"Jsem blázni." prohlásila jsem nesouhlasně.
"Asi jsme. A James ví, že mi voláš? Nepohádáte se kvůli tomu ještě víc?" vyptával se.
"Ne,neví. Odešel někam ven." začala jsem taky šeptat.
"Lilly, nikdy ti nechci říct sbohem. Ale Annie už se sem asi brzo vrátí..."znervózněl. Pochopila jsem.
"Tak dobře. Nechci, aby jste se kvůli tomuhle hádali ještě vy dva." řekla jsem.
"Jsi si jistá? Myslím, že by to Ann pochopila." zněl podezřívavě a ustaraně. Spolknula jsem poznámku, že Annie je obyčejná fiflena, co myslí jen sama na sebe.
"Jsem si jistá. Dobrou noc Seve."
"Dobrou noc Lilly."
Tůt,tůt,tůt. Položila jsem sluchátko a přitulila se k jednomu z polštářů. Ten byl brzo promočený od slz. James se na mě zlobí, protože si myslí, že jsem ho podvedla se Severusem, zatím co ten má Annie. Vydala jsem několik hlasitých vzlyků. Rozléhaly se prázdným domem, znásobené ozvěnou. Přesto se tu neobjevil nikdo, kdo by mě utěšil. Ten pocit byl děsivý. Vždycky, když jsem plakala, byl tu někdo, kdo mi osušil slzy a povzbudil mě. Máma, táta, Severus, Anita, Ziva, James. Ale teď tu nebyl nikdo. Byla jsem sama.
Nechala jsem pláč, aby mě ovládnul. K čemu by bylo ho zadržovat? Neměla jsem u sebe nikoho, kvůli komu bych musela být silná. Ani jsem se teď silná necítila. Připadala jsem si jako malý anděl, který spadnul při pokusu o létání, když mu někdo sebral křídla.
Po nějaké době jsem už neměla co vyplakat. Vstala jsem a vyšla před dům.
"Jamesi!" zavolala jsem. Neodpovídal mi však nikdo jiný než ozvěna.
"Vím, že mě možná neslyšíš, ale jestli ano, prosím, poslouchej, co ti chci říct."pokračovala jsem.
"Se Sevem jsme byli na pláži, aby mi řekl, že chce začít chodit s Annie. Snaží se na mě zapomenout." odmlčela jsem se. Z lesa kousek od domu se ozvalo zapraskání. Otočila jsem se tím směrem, ale ve tmě nešlo nic rozeznat.
"Miluju tě Jamesi a mrzí mě, jestli jsem ti ublížila."skončila jsem svou řeč a ještě jednou se rozhlédla. Nikde nikdo. Vrátila jsem se zpátky do ložnice a usnula neklidným spánkem plným nočních můr.

Pobertovské hlášky - díl páty aneb Nová generace zasahuje

9. října 2011 v 12:08 | hplovehp |  HP fun
Další díl. Doufám, že vás alespoň maličko pobaví.

Rufus Brousek: No lidem by určitě dodalo sebevědomí, kdybys jako vyvolený věřil ministerstvu...
Harry: Já věřím na víly, a jo, a jo!

Harryho reakce na to, že Ron s Hermionou nepoužívají Voldemortovo jméno: Ten vy-víte-kdo mě už vy-víte-co.

(podle Ro(c)ku z Bradavic. Ziva vidí, jak Sirius proměněný ve psa se nechává drbat od dvou holek)
Ziva: Víš jak se pozná vykastrovaný pes od nevykastrovaného? Ten nevykastrovaný byl rychlejší. (zlověstně se usměje)

(Sirius se lísá k Jamesovi)
Remus: Ach jo, hot dog.

Modlitbička Harryho:
Brumbálíčku, můj strážníčku, ať najdu další Voldemortovu dušičku. Hledám ji furt, ve dne v noci, každý mě chce zabít o půlnoci. Tak tě prosím, abych mohl volně žít a od toho plešatého kreténa pokoj mít. Amen.



6,kapitola: Čáry máry fuk aneb o tomhle se nežertuje

6. října 2011 v 18:39 | hplovehp |  On ji miluje, ale ona ...
Konečně další kapitola. Omlouvám se, nestíhám. Škola, rodina, kamarádi a moje zlatíčko mě zaměstnávají. Buďte proto šťastní a oslavujte, neboť se mi povedlo najít si na blog čas! A co zajímavého se stane v kapitole? To se dozvíte, až si to přečtete!

Ranní probuzení bylo tvrdé. Ne teda pro mě, spíš pro kluky. usnuli jsme na jedné velké hromadě. Já byla vzhůru jako první, ostatní se probírali postupně.
"Jelene, drž se svého kopyta." zabručel Sirius na kamaráda, který si ovinul paže okolo jeho lýtka.
"Fuj! Já si říkal, že Lilly není tak chlupatá."vypískl brýlatec a znechuceně své ruce odtáhnul. Zmiňovaná zrzka uraženě odkráčela do ložnic. My ostatní jsme se stejně taky odebrali nahoru, uvést se do použitelného stavu.
Den jsme přežili, zrovna jsme se nacházeli někde u konce poslední hodiny. Bože za co, poslední hodinu v pátek Dějiny. Binns by se uživil jako Večerníček. Uměl úžasný pohádky o odsekávání různých částí těla a všemožných rozkošných věcičkách, jako jsou hlavy v láku a podobně.
Znuděně jsem čučela tři metry před sebe, odborně řečeno doblba. Nebo spíš na blba. Přede mnou ležel na lavici Sirius a spal. James vedle něho předstíral pozornost, to víte, chce bejt bystrozor. Měl otevřenou učebnici a hleděl do ní. Mohl by být úsoěšný, ale vzhledem k tomu, že už dobrou čtvrhodinku neotočil stránku to jaksi nebylo to pravé ořechové.
Lilly se vedle mě občas zavrtěla. Asi hledala, z jakého úhlu vypadá Jamesův zátylek nejlíp. Remus seděl s Peterem ještě o lavici ve předu. Červ čučel na Binnse. Nebo spíš skrz něj. Remus co chvíli snaživě namočil brk do ingoustu a dal ho na pergamen. Jenže v tom ho přemohla otupělost. Na papíře se tím pádem objevovaly jen kaňky. Konečně se ozval ten skomírající zvuk zvonku.
"Paní profesorko Mcgonagallová, já nespal!" zařval Sirius. Remuse to probralo. Bohužel sebou trhnul tak prudce, že mu z brku, který dosud držel v ruce odstříklo několik kapek ingoustu a to přímo na Binnse. Ten se bleskově rozhlédl po třídě. Půlka lidí už byla pryč a my, co jsme zůstali jsme měli výraz typu "Já nic, to on. Já být hodný studentík". Pak jsme zmizeli jak pára nad hrncem.
"Mcgonagallová už letí pro tebe na koštěti." dráždil James Siria cestou do nebelvírské spolky.
"Ne,milý Paroháči, stojí přímo za tebou." oznámil mu s ledovým klidem Sirius. Jimmy se rychle otočil, ale naštěstí to byla jenom legrace.
Večer jsme si zase sedli do společenky. Oficiálně bez alkoholu, ikdyž po pěti minutách začala kolovat první flaška whisky. Regulus tu byl taky. On a Sirius mi připomínali magnety natlačené k sobě silou stejnými póly. Také vedle sebe zvládnou existovat, ale pořád se snaží být od sebe co nejdál. Já seděla v křesle u okna, Regulus na zemi, opřený o moje nohy. Sirius na druhé straně místnosti, usazený u knihovničky.
James se pokoušel balit Lilly, která mu to úspěšně komplikovala. Byli tak roztomilí. Remus se uvelebil ve středu dění, přímo před krbem a jeho světlé oči zamyšleně pozorovaly plameny.
Tentokrát jsme toho nevypili tolik (zásoby se ztenčují), ale stejně bylo veselo.
"Na kolena, na kolena, jé jé jéééé..." rozléhalo se brzy společenskou místností.
"Dááávej..."
"Dělovou ránu! Bum bum bum bum!"
Teto duchaplný remix všemožných písní se rozléhal celou společenkou. Později začal vznikat náš originální song.
"Sundám si botičku.."zaškytal Peter.
"Jen to né!"ozvalo se sborem. Sirius se ale zamyslel (neobvyklé, já vím).
"Zaseknu vrbu mlátičku."navázal na Červíčka.
"A zazpívám si taky taka..."
"Můj kámoš se právě mění na vlkodlaka."
"Ale to nic, všechno je jak má být,..."
"Jen jsem se nestihnul dohonit."
"Má to jenom jeden paroh, co to znamená?"
"Klídek, to je jenom půlka Jelena."
"Doteď jsem věděl co říct."
"Teď nevím. Takže nechtějte vědět víc."

Díky Bohu za to, že další den byla sobota.